Stockholm – Helsinky (2024), část 2.

Pokračování prvního dílu naší anabáze ze Stockholmu do Helsinek.

neděle 23.6., den 9., 27 km

Prý odpočinkový den. Je teda pravda, že jsme se dost flákali. Ráno jsme se sbalili a vyrazili do Eckerö, což bylo nějakách 8 kilometrů. Doplnit vodu, zásoby, pozevlovat po břehu a tak. Přistáli jsme na pláži ráno před jedenáctou, a to byl náš první problém. Nedaleká restaurace kempingového rezortu sice vypadala, že má otevřeno, ale ve skutečnosti tam všichni teprve otevírali oči. Po pěti minutách sezení, kdy si nás nikdo nevšímal, jsme se zvedli a vyrazili jinam. Stran logistiky seakajakáře jsem si všímal především toho, že nikde nebyly odpadkové koše (kam vyhodit nashromážděný bordel z kajaku?) a taky doplnit vodu byl trochu oříšek (to se nakonec zadařilo na sociálkách v kempu).

Nakonec se uvelebujeme v bufetu v nedaleké maríně. Kafe, sendviče, pivo… Malé občerstvení za hodně peněz. Nedaleko je safari, blonďatá děvčica v budce prodává lístky, a taky nanuky a lokální zvěřinové salámy. Kupujeme štangli (spíš štangličku) a Viki se ptá, jestli neví, kde bychom mohli dobrat vodu. Odpověď okamžitě: „of course“. Ale následuje ticho. Tak Viki pokračuje.. „kde teda?“. Slečna se zamyslí a tentokrát odpovídá: „actually, I don’t know“.  Tadydadydá, nečekaná odpověď :).

Zevling nicméně nejde dělat donekonečna, po necelých třech hodinách a dvou pivech (bratru dvě stě Kč za kus) vyrážíme z civilizace na sever. Kemp rozbíjíme na ploché skále na ostrově Skrabjökö. Místo parádní, dojde i na koupání.

 

pondělí 24.6., den 10., 27 km

Ráno to docela odsejpalo. Počasí pěkné, krajina jak někde u nás na vysočině, vítr minimální. Upádlovali jsme asi 10 km a začali hledat místo na obligátní ranní přestávku s kávou. A začalo foukat. A víc. Svižný vítr nejmíň 6m/s přímo proto nám a jak na potvoru na břehu samé rákosí, kde se nedá přistát. Velitelská sekce výpravy to nakonec namířila ke břehu, kde byla bouda pro loď a malá plážička. To bylo asi půl jedenácté. Slunce svítilo a my vytuhli v závětří boudy na dřevěném molu. Pak jsme tak nějak lenivě uvařili oběd a čekali, co teda ten vítr. Podle předpovědi se to mělo odpoledne začít tišit.

Asi v jednu hodinu dorazila starší paní a co prý tam děláme. Ouje. Majitelka pozemku a také té boudy. Ono tady není moc zvykem, že by vám někdo lezl na pozemek. Anglicky sice neuměla, ale její dcera na telefonu ano. Vysvětlil jsem jí, že jen čekáme, až se utiší vítr, což by snad mělo nastat kolem druhé hodiny a že tedy ve dvě se vydáme dál. Paní teda nevypadala moc nadšeně, ale že prý ok.

Ve dvě hodiny se vítr sice neutišil, ale když už jsem to té paní slíbil… Takže jsme vyrazili do fukejře a jali se posouvat průlivem dál na sever podél pobřeží hlavního ostrova. Jenže jak jsme se blížili k otevřenému moři, zvětšovaly se vlny, až byly dobře třičtvrtěmetrové. Skupina se rozpadla, nakonec nejrozumnější bylo zase přistát u břehu a počkat. Naštěstí se nikdo necvaknul.

A tak jsme opět zevlovali na břehu, opalovali se, vařili kafe, pak další… A pozorovali bílé čepičky vln  severně od pobřeží. Až asi o půl sedmé se vítr utišil aspoň tolik, že se vlny přestaly zalamovat a my naznali, že by to teda asi šlo zase popojet. Však jsme ještě dnes nic neujeli, žeeee.

Vyrazili jsme tedy dál podé severního pobřeží. A nutno dodat, že to stálo za to. Vlny stále asi metrové, navíc jak se vracely od skalnatého pobřeží, tak dost rozbité. Prostě prcačky ze všech stran. Skákali jsme po nich podél pobřeží asi 8 kilometrů a myslím, že si všichni oddechli, když jsme asi po dvou hodinách mohli na chvíli přistát v závětří. Zároveň jsme tím obepluli severní cíp ostrova a jak jsme se začali stáčet víc k jihu, moře se začalo tišit. I tak ale bylo zajímavé pozorovat mělká místa stovky metrů od břehu, kde se zničeho nic začaly dělat surfové vlny a s rachotem se rozbíjet. Mezi dvěma takovými místy jsme proplouvali, a bylo to teda docela dobrodružné.

Kolem půl desáté jsme si vyhlídli plochou skálu na břehu ostrova Rotningklobb, kde by se dalo zakempit. V dálce sice z lesa vykukoval domek, ale fakt to bylo docela daleko, tak jsme to moc neřešili. Akorát jsem si uvařil večeři, když se o půl jedenácté večer odněkud vynořil chlapík a že prý chápe, že domku jsme si nevšimli, ale že ostrov je celý jeho a že nechce, abychom tam kempovali. A že na vedlejším ostrově taky ne, ten, že patří jeho bratrovi. Vypadal dost rezolutně. Ale že prý na tom ostrůvku naproti (asi 500m) je to ok, když tam nebudeme dělat bordel. Hmmm. Skála s pár keři a ptáky. Ale nenaděláš nic, sbalili jsme si saky paky a vyrazili. O půlnoci konečně ve spacáku, mám toho dost. Nakonec se tam spalo docela dobře, ale místní lidé ve mně dnes teda moc dobrý dojem nezanechali. Spíš mě tyhle dnešní Ålandy docela serou.

úterý 25.6., den 11., 24 km

Vyrážíme ráno v osm, fouká vítr. Ne nějak moc, ale dost na to, aby to bralo síly. Moc mi to nechutná. Asi tři kilometry v bočním větru se trápím, kormidlo nějak nefunguje, musím stále korigovat směr. Nakonec mi Terka oznámila, že mám kormidlo vytažené nahoře, tak tím se aspoň vysvětlilo, proč nemohlo fungovat. Ale zase to znamená, že jsem asi unavenej. Nebo vymletej, nebo prostě „vyloudanej“. U Hamnholmenu míjíme marínu, máme za sebou nějakých deset kilometrů, čas na kafe, ne?

Jenže to na první pohled nevypadá, že by se tam dalo přistát. Po molech jezdí chlapík na elektrokoloběžce a zjevně ho zajímáme. Nakonec na nás i volá. Je to kioskář. Prý kafe udělá, není problém. A přistát se dá z druhé strany. Tak jo.

Toho člověka nám seslalo nebe, jsme první hosté (v deset ráno se tu asi není co divit). Mají tu luxusní záchody, dobré pivo (dávám dvě, což kioskář oceňuje, jsem prý „sportsman“ :). Taky bagety, kafe, všechno dobré. Má partnerku ze Sicílie, zimu prý tráví tam, léto tady. Je tu příjemně, dávám se dohromady, nálada stoupá.

Po výborném brunchi se vydáváme dál. Terka už nějakou dobu básní o tom, že musíme vylézt na nejvyšší kopec Åland. Je to někde poblíž. Tak s tím tak nějak všichni počítáme. Přistáli jsme kdesi na břehu a přezuli se do bot, ve kterých bych se dalo probít místní džunglí až na kýžený vrchol. Ono to tu totiž není jen tak s tou turistikou ;-). Nicméně pokus jsem záhy překazil tím, že jsem ostatním oznámil, že jsme na ostrově. Chápej – na jiném ostrově, než je onen vrchol. Takže zpátky do kajaků, přejet o pět set metrů vedle na ten správný ostrov a opakovat proceduru vylodění.

Následoval asi kilometr volným terénem, při kterém jsme lezli po skalách, probíjeli se křovisky a borůvčím, překonávali bažiny… až jsme se nakonec napojili na sotva znatelnou pěšinu, po které se dalo po dalším asi kilometru vylézt až na daný vrchol. A pak celé zpátky.

Cestu zpět jsem si obzvláštnil tím, že zatímco jsem obdivoval ledovcovou morénu (hromadu oblázků), ostatní mi zmizeli v místní džungli a já se potom probíjel zpátky ke kajakům sám jen s pomocí GPSky ve svém mobilu. Ale dobře to dopadlo.

Následuje koupačka, pak úprk před hovady, krátká obědová pauza na balvanu v rákosí a nekonečných 10 km pádlování ve větru. Posledních asi 5 kilometrů to bylo přímo proti. Původně jsme chtěli dojet až do kempu na ostrově Vårdö, ale to v tom větru vypadalo dost beznadějně, tak to balíme už kolem šesté na takové ploché skále v závětří na hlavním ostrově.  Na to, že jsme dnes upádlovali jen 24 kilometrů, to bylo dost úmorné. Ale místo na spaní je pěkné a nikdo nás nevyhodil, tak cajk.

středa 26.6., den 12., 46 km

Dnešek bych shrnul do tří slov: vítr, vlny, hlad.

Ranní nejbližší cíl zněl dopádlovat do kempu na ostrově Vårdö. Jako obvykle ráno byly podmínky lepší než odpoledne. Odpoledne se totiž každý den zvedal vítr z tepla. Tak si tak pádluju asi kilometr od nejbližšího ostrova, medituju nad tím, jak je ten život krásnej a najednou bzzzzzzz, bzzzzz. A za chvíli zase bzzzzzzzzz. Normálně čmeláci. Uprostřed moře. Zakroužili, zabzučeli a frnk dál. Divné bylo, že když jsem se ptal ostatních, tak si nikdo ničeho podobného nevšiml. Mě jich poctělo návštěvou během půl hodiny snad deset. No jo no.

Ale to už jsme se blížili ke kempu. A proti nám pádler! Zjevně naložený, před sebou mapu… Zamířil jsem si to blíž k němu, volám na něj Helouuuu. A on odpověděl, ale jinak ani mrvou nepohnul, nezpomalil, pádloval dál. No chápete to? Člověk potká po deseti dnech spřízněnou duši a ono prd, nemá zájem o henten oný soušllajzing… Že by Fin? Je fakt, že první tři dny ve Finsku (trochu teď předbíhám události), když jsme potkali komunikativního Fina, tak se nakonec ukázalo, že má buď předky odjinud nebo aspoň přítelkyni. To je jako když na majáku Märket se s námi jeden Fin normálně bavil a taky řekl „ďakujem“ a pak přiznal, že chodil se Slovenkou. Kioskář ze včerejška zase chodil s Italkou.

Do kempu jsme dorazili před jedenáctou, což se ukázalo jako nevýhoda. Restaurace otevírá až v jednu. Ale majitel, i když trochu morous, se ochotně nabídl, že nám uvaří špagety. Tak jo. Špagety, pivo, nakonec jsou ty Ålandy docela fajn.

Do kempu jsme ovšem chtěli jen kvůli jídlu a doplnění vody, spát budeme jinde, zatím jsme dnes nic nenapádlovali a Helsiky jsou ještě daleko.

Po obědě se klasicky zvedl vítr, tentokrát od jihu až jihovýchodu. Když na to teď zpětně koukám na mapě, tak mi není jasné, proč jsme to nehrotili víc na východ a uhýbali tolik na severovýchod, ale asi nám to v tu chvíl dávalo větší smysl. Dál na sever je totiž víc ostrovů, za které se dá v případě nepříznivého větru poschovávat. Takže jsme z kempu vyrazili k severnímu cípu ostrova Ledsöra s pěkným bočním až zadobočním větrem. Zvedal se postupně a kupodivu to celkem šlo. Od ostrova Ledsöra jsme si v bočním větru a půlmetrových vlnách střihnuli pěkný 5tikilometrový úsek otevřeného moře na ostrov Notskär, kde jsme zakotvili na odpolední kávovou pauzu. Evě se uprostřed tohoto úseku vyvléklo lanko od kormidla, ale Honza se ukázal jako správný kutil a vytáhl náhradní karabinku, kterou nahradil původní drátěné očko a Evu tak zachránil. V tomhle jsem vděčný Ondrovi Niklovi, že hned od prvního našeho setkání zdůrazňoval, že je dobré se naučit loď ovládat bez kormidla, protože kormidlo se může pokazit a co pak? Takže hned první moře a vlny v mém seakajakovém životě jsem absolvoval bez kormidla. Neříkám, že s kormidlem to není pohodlnější. Je. A o dost. Sám, když můžu, tak ho používám. Ale vědět, že to zvládnu i bez něj, přináší další sebedůvěry a klidu. A to je fajn, protože ten neklid pak přináší kde co, třeba to, že mám hlad a ostrov je v nedohlednu :-P.

No ale jinak ten odpolední vítr s vlnami dost krátil síly. Teda aspoň ty moje. O půl sedmé jsme přistáli na ostrůvku Måsören. Krásné místo na zakempování, v rukách už před 40 kilometrů… Jenže právě vládla rozhodovací nejednota. Terka by už zakempila, Honza se chtěl ještě posunout aspoň o 3 kilometry k ostrovu Lillappo. Já bych taky už raději zakempil, ale zároveň jsem věděl, že další kilometry taky ještě zvládnu, tak jsem to nechtěl hrotit a nechal na nich, ať se dohodnou. Pak jsem toho trochu litoval, ale to jen proto, že u Lillappo jsme nemohli dlouho najít kloudné místo na přespání, takže nám ty 3 kilometry navíc zabraly hodinu a čtvrt času. Zachránil to až Jarda, který se zcela nedisciplinovaně vydal k místu, kde to na první pohled nevypadalo vůbec nadějně, a našel nám tam nakonec docela fajn plácek na spaní.

čtvrtek 27.6., den 13., 41 km

Aneb jak jsme dopluli do Finska.

Ráno první, co nás čekalo, bylo přeplutí 2 km průlivu mezi ostrovy. Píšu o tom proto, že z mapy to vypadá naprosto jasně a v pohodě. Prostě jsme krosnuli průliv přímo mezi dva ostrovy na druhé straně. Jenže v reálu to vypadá většinou tak, že na druhé straně průlivu vidíte jen jednu zemi s lesem. Ostrovy splývají v jeden a poznat, kam se vydat, aby se člověk trefil, nebývá jen tak. Nejvíc se mi osvědčilo odečíst si z papírové mapy kurz, případně si určit kurz v mapové aplikaci Locus. A pak podle kompasu na palubě držet plus mínus daný směr a počítat s tím, že až se člověk přiblíží na pár set metrů, bude situace jasnější. Při používání kompasu je potom nutné počítat s odchylkou magnetického pólu od geografického pólu, a čísílka si v hlavě přepočítávat. V našem případě to bylo asi 9°, což už není málo. Pokud se s deklinací (odchylkou) nepočítá, tak při několikakilometrových úsecích pro přeplutí se člověk už sekne o pěkný kus. Pozor, tahle odchylka se každý rok mění, takže pokud to odečítáte z papírové mapy, která byla vydaná před x lety, tak to už dávno neplatí.

A po krátkém kurzu navigace zpátky k dění. Vlastně se na prvních deseti a cosi kilometrech nic moc nedělo. Situace se přiostřila po rozhodnutí zastavit v přístavu Lappo, protože poslední asi dva kilometry k němu znamenaly pádlovat přímo proti zesilujícímu větru. Ale zase sjezd do vody byl hned na začátku a nebylo třeba se motat mezi loděmi, tak to bylo fajn.

V Lappo funguje místní krámek. Koukal jsem na salámy a přemýšlel, který si vybrat, když se mi takový postarší důchodce rozhodl začít radit, který salám je nejlepší. Vyklubal se z něj člověk z místní radnice. Prý teď před léto tu žije i přes sto lidí, ale zbytek roku jen asi 25 na celém ostrově. Panečku, tomu říkám klid. Tak jsme doplnili zásoby, taky pivo (narozdíl od Švédska tu mají pivo s normální voltáží, jen je třeba zkousnout, že půllitrová plechovka stojí bratru 4 Eura) a po krátké svačině jsme vyrazili dál na východ. Dalších asi 10 kilometrů mě ostatní nechali navigovat. Chvílemi toho možná litovali, to když už se viděli na nějaké další pauze na kafe, zatímco já stále pádloval a pádloval a všechny ostrovy obeplouval pěkně z dáli. Ale i ta pauza na kafe nakonec byla.

Přístav Lappo byl náš poslední kontakt s Ålandskými ostrovy, postupně jsme se začali prokousávat k finskému pobřeží. I ráz krajiny se začal měnit, více tu rostou různé jehličnany a krajina vypadá asi jako u nás třeba na Šumavě. A po pobřežních skalách lezou ve velkém mravenci. Ty potvory vám vlezou úplně všude, někdy ani člověku nedovolí se posadit a v klidu si užít jídlo. Taky to znamená, že ode dneška důsledně zavírám dekly od kajaku.

Finsko nás přivítalo kromě změny rázu krajiny také divnolidmi. Alespoň z mého pohledu. Po krátké přestávce na severním pobřeží ostrova Kivimo jsem se vydal dál k průplavu v rákosí. Trochu jsem se ostatním vzdálil, tak jsem před rákosím zastavil… A za chvíli slyším zpoza sebe mrmlání až hudrání. Tak jsem se otočil a tam na molu u chatky (ve Finsku jsou chatky skoro všude, skoro jako u nás na Vranovské přehradě) starší paní oblečená jen v ručníku. Chtěla se jít vykoupat, ale já jsem jí v tom vadil. Co už. O kus dál zase míjíme člun s tátou a malou dcerou. Rybaří. Když proplouváme kolem, přátelsky volám „helou“ a mávám na holčičku. Kouká na mě zaraženě, ale aspoň odpoví na pozdrav. Táta ne. Fakt divnolidi. V Holandsku se všichni přátelsky zdravili kdekoliv mimo městskou zástavbu, tady jak narušíte něčí kruhy, neví, co s tím.

Ale abych jen nekritizoval, na východním konci ostrova Kivimo nás čekal asi půlkilometrový kanál v rákosí, šířka tak čtyři pět metrů. Na konci, když už jsem vyplouval na volné moře, se přiblížily tři motorové čluny. Jak spatřily kajakáře v kanálu, dva zastavily úplně, jeden se posouval doslova krokem. Ohleduplně. Takže oni Finové na tom nebudou tak zle. Ostatně, následující dny jsme měli i dobré zkušenosti, ještě to zmíním.

Místo na spaní jsme našli na ostrůvku, kromě toho, že jsem si tam odřel kotník o šutr, si pamatuju ještě nezvyklé vedro. Tentokrát to večer na péřovku fakt nebylo.

pátek 28.6., den 14., 28 km

Dnes ve znamení „proti větru“.

Odrazili jsme od břehu v osm ráno v tichu. Za sebe můžu říct jen to, že mě zmohl večírek, až se divím, že jsem zvládnul postavit stan. A tak si tak pádlujeme a celkem nic se neděje, tedy kromě toho, že se začíná zvedat vítr. Stavíme na ranní pauzu v závětří na ostrůvku Åtlot a pozorujeme, jak se průlivem kolem něj valí voda hnaná větrem. Fouká  5-6 m/s, v nárazech dvojnásob i víc. Kousek dál je přívoz Olofnäs. Když proplouvám kolem jeho mola, je to jak jízda na horské dráze. Metrové vlny ze všech stran, vítr do čela, naštěstí to trvá jen chvíli a vlny se zmenšují zhruba na půl metru a ženou se jen z jednoho směru. Z toho, kterým chceme jet. Čeká nás dva kilometry kros přes lodní koridor. Každý nájezd na vlnu znamená šplouchnutí, voda se rozstřikuje všude kolem, je to žůžo, ale musím dávat pozor. Občas vlnu prorážím špičkou kajaku a pěkně mi to umyje palubu. Když tak nad tím zpětně přemýšlím, tak je až obdivuhodné, že za celou výpravu se nikdo necvaknul. Ale zase on ten naložený kajak je poměrně stabilní, i když je to takový spíš tanker.

Ale s tím větrem je to dnes špatné. Chvílemi se daří se schovat do závětří ostrova, ale většinu času se tím probíjíme přímo čelem. I na severním břehu Korpo, kde jsme relativně schovaní (vítr vane z JJV) ho cítíme. Na oběd stavíme pod mostem mezi ostrovy Korpo a Vattkast. To zrovna fouká chvílemi i 9 m/s a přistání u břehu je zajímavé. Jak člověk zaváhá, už ho to zfoukává někam, kde být nechce. Ale asi to bylo i tím mostem – úzké místo mezi ostrovy proudění větru zesiluje. Když jsme po obědě vypluli dál, tak sice pořád foukalo, ale pocitově už ne tak silně.

V dálce vidím na mole u břehu pobíhat holky v plavkách, taky pár kluků. Blížíme se a oni na nás česky. Tak v tomhle zapadákově jsem opravdu Čechy nečekal.  Na severovýchodním konci ostrova Korpo se stáčíme k jihu. Kemp na jižním konci ostrova je od nás asi 8 kilometrů vzdušnou čarou. Vítr nám teď duje přímo do obličeje. Při představě, že nás v tomhle čeká 7 kilometrů, mi nebylo všechno jedno. Je to jako by na dva záběry pádlem vás vítr srazil o půlku té vzdálenosti zpátky. Ale naštěstí se asi po dvou kilometrech vítr utišuje a už to není takový boj jako predtím.

Asi čtyři kilometry před kempem Terka navrhuje kávovou přestávku na malém ostrůvku. Není mi to moc po chuti, už chci být co nejdřív v kempu, taky mám obavy, že se vítr zase zvedne (původní předpověď říkala, že tišit se bude až později), ale rezignovaně přistávám taky. Ostrůvek je pěkný, s orlím hnízdem a mrtvou labutí. Fotím si tu skalky a nakonec je to celkem fajn.

Do kempu jsme nakonec přeci jen dorazili a zážitek je to velký. Šéfuje tady tomu energický Fin, který finsky neumí skoro ani slovo, narodil se totiž v Lucembursku. A nic není problém. Chcete chatku? Jasně. Je vás sedm? Není problém, přidám dvě postele, cena zůstává stejná. Saunu? Jasně, máme. Snídani ráno? Není problém. Prostě nádhera. Už je večer, jo vy chcete pivo? To nevadí, že je bufet už zavřený, já vám natočím, sklenice mi dáte ráno… A ty burgry k večeři (to byl bufet ještě otevřený), ty byly taky moc dobrý.

Celou noc pršelo, ale po sauně a v chatce nám to bylo tak nějak jedno. Parádní kemp. A trochu reklamy na konec – jmenoval se Rumar Strand.

sobota 29.6., den 15., 32 km

Dnes celý den vítr 8-9 m/s, naštěstí do zad.

Den jsme začali hotelovou snídaní v kempu. Šéf kempu nám ji osobně nachystal a zvládl to i přesto, že v noci nešel proud a začal jít až půl hodiny před snídaní. Vyrazili jsme až kolem jedenácté hodiny, ale šak pohodá nééé? Vítr nám dul do zad, zatím jen 6-7 m/s. Docela nás to hnalo kupředu, občas malý surfík, ale jinak celkem příjemná upalovačka. Dnes se hodně schováváme mezi ostrovy, vítr sílí odpoledne až na nějakých 9 m/s, to už dělá na otevřené vodní ploše solidní vlny. Chvílemi jsou průplavy mezi ostrovy zarostlé rákosím, ale nakonec vždy se daří najít průplav zjevně vysekaný a používaný místními lidmi. Jednou je široký jen asi metr a je tak nenápadný, že ještě 50 metrů před rákosím jsem si myslel, že tam nic takového nebude.

Kolem oběda vyhlížíme místo k přistání, ale buď se nedá, nebo jsou tam domky a chaty. Nakonec vidíme malinkou plážičku s lavečkou, vedle sice zase domek i s molem, ale u mola je člověk a chystá se odplout na motoráku. Tak dělám otočku a jedu se ho zeptat, jestli by mu nevadilo, že bychom na té plážičce zastavili na oběd. A že prý ok, že můžeme. Tak paráda, můj dojem o nerudných Finech se začíná vylepšovat. Zvlášť když asi po půl hodině (to už byl tenhle člověk pryč) přišel odněkud z lesa starší pán a zajímal se o naše kajaky. Prý mu zeť volal, že tam jsme, pán se svou paní také dřív pádlovali, tak se zajímal odkud kam míříme a i si nás fotil.

Vítr do zad byl odpoledne tak vydatný, že stačilo vyndat pádlo z vody, dát si ho přes ramena, narovnat záda… a hnalo nás to vpřed rychlostí zhruba 5 km/h. Chvílemi jsme si trošku zasurfovali, no byl jsem rád, že je to do zad a že nemusíme pádlovat proti tomu. Severně od ostrova Sommarö je v tělese silnice vedoucí na vedlejší ostrov malý propustek, kterým se dá s menšími loďmi proplout. Za ním udělalo těleso silnice závětří. V našem případě ideální příležitost na odpolední kávovou pauzu. Zvlášť když se nabízí malý ostrůvek Junskils Grundet, kde se dá přistát. To samé napadlo po chvíli i rodinkou s motorovou pramicí. Jejich ani ne desetiletý capart se vydal na průzkum a jako indián nás pozoroval zpovzdálí. Viki to komentoval báchorkou o chlapcích, kteří se objevují a zase mizí a o tom, co to znamená pro naši budoucnost. Něco jako když v Chorvatsku s vážnou tváří vyprávěl o sumýších, kteří když cítí krev, zvednou se ze dna a vydají se jak pijavice za zdrojem a není radno se s nimi v tu chvíli potkat :).

Chvíli jsme si z Vikiho dělali srandu, kdo ví, co že to viděl. Jenže capart se osmělil a začal chodit přímo mezi námi. Což bylo taky srandovní, protože neřekl ani slovo, byť jsme na něho mluvili. Nakonec ho to přestalo bavit a zmizel stejně jako přišel.

A pak už jsme pomalu hledali místo na spaní. Na severním pobřeží ostrova Pensar je krásná pláž, kde by to bylo supr, ovšem finsky psaná cedule „soukromý pozemek“ tomu dávala dost jasný ráz. Po předchozích zkušenostech s majiteli pozemků jsme vyrazili dál. Začalo obvyklé podvečerní hledání místa na místě, kde žádné místo není. Zachránil nás opět Jarda, který se vylodil na ostrově Halsholm-Finnholm na místě zdánlivě nesmyslném, které se ovšem ukázalo být místem zcela vhodným. Zkrátka přesně po Jardovsku. Kajaky skončily schované pod stromy, stan postavený v lese po dlouhé době na rovině a dokonce zakolíkovaný (minulé dny buď nebyla rovina, nebo nebylo jak kolíkovat, protože skála). Krásně jsem se vyspal, ostatně opustil jsem společnost ostatních předčasně, dohnala mě únava předchozích dní.

A příště se, milé děti, můžete těšit na povídání o závěrečném finiši do Helsinek.