Stockholm – Helsinky (2024), část 1.

Pádlování. Přesněji pádlování na mořském kajaku (nebo taky seakajaku). To je to, čím se poslední dobou bavím stále více a více. Kdysi dávno jsem několikrát ze břehu v Chorvatsku zahlédl pádlera na seakajaku a ten obraz mi utkvěl v hlavě. Také zážitky z veslařského oddílu během univerzitních let způsobily, že mě tento způsob pádlování přitahuje.

Na jaře 2023 jsem v rámci svého pádlování vyrazil s Terkou Cupákovou pod hlavičkou Expedičního klubu Brno do Chorvatska. Následovala nějaká ta pádlovací setkání na brněnském Pryglu, při kterých ke mně doputovala myšlenka na expedici ze Stockholmu do Helsinek. Cíl byl poměrně přímočarý – překonat vzdálenost mezi oběma městy vlastními silami na mořském kajaku. S výjimkou přeplutí Botnického zálivu ze Švédska na Ålandské ostrovy se mělo jednat o poměrně jednoduché pádlování mezi ostrovy. Podle mapy. Ve skutečnosti ale i to znamená být často kilometr i více od nejbližšího břehu. Přeplutí samotného zálivu je výzvou kvůli tomu, že je při něm potřeba překonat asi 40 kilometrů volného moře, na kterém je jen několik maličkých skalnatých ostrůvků. Celkově se mi nápad velmi zamlouval, a tak když Terka začala shánět zájemce pro tuto taškařici, hned jsem se přihlásil.

Expedice měla trvat tři týdny. Tak dlouhou dovolenou jsem snad za celou svou pracovní kariéru neměl. Ale zase život běží a kdy jindy si vyzkoušet dobrodružství, o kterých jsem četl jako malý kluk? Představoval jsem si, jaké to bude strávit tři týdny na moři putováním s kajakem, vézt na celou tu dobu jídlo (nějaké obchůdky cestou být měly, ale nikdo nevěděl, jak dobře zásobené a kolik), vodu, stan, spacák, oblečení… A začínal jsem se víc a víc těšit.

V závěru roku vykrystalizovala skupina sedmi pádlerů. Odhad délky trasy byl kolem 550 kilometrů. Což vycházelo na přibližně 25 až 30 kilometrů denně, za předpokladu, že bude vyhovující počasí. Naložený kajak váží 50-70 kilogramů a z dosavadních zkušeností vyplývalo, že upádlovat 30 kilometrů den za dnem nebude úplně zadarmo a bude potřeba se na to připravit. Od ledna jsem tedy ve volném čase jezdil pádlovat na Dalešice a později i na Prygl. Několikrát jsme tam vyjeli společně i s ostatními účastníky zájezdu, neb i oni chápali nutnost přípravy.

Také jsem průběžně doplňoval výbavu o věci, které do té doby nebyly potřeba – signální světlice a dýmovnice, vaky na pitnou vodu, skládací solární panel na dobíjení drobné elektroniky, kompas, mapník… U některých věcí by se dalo diskutovat, nakolik byly potřeba. Třeba papírové mapy dnes už moc lidí nepoužívá (elektronická mapa s GPS lokátorem v mobilu má jisté výhody), ale na druhou stranu zkuste si navigovat podle mobilu v metrových vlnách a neutopit ho. Nebudu to moc rozvádět, na konci napíšu víc, co a jak moc se mi z vybavení osvědčilo.

Logistika celé akce nebyla dlouhou dobu jasná. Nakonec to dopadlo tak, že část výpravy jela do Stockholmu dodávkou s vlekem s loděmi trajektem z polského Gdaňsku, část přiletěla letadlem. Z Helsinek se potom dva lidé vrátili do Stockholmu pro auto, zatímco zbytek výpravy poznával město a plážový cvrkot.

Velkou neznámou bylo počasí. Od půlky června bývá počasí v této oblasti poměrně příznivé, ale i tak nás mohl vítr spolu s vlnami uzemnit. Byl jsem mentálně připravený i na to, že budeme na souši na lepší počasí čekat více dní. O to víc jsem ale měl obavy, jestli budeme ve zbylých dnech schopní upádlovat chybějící kilometry.

 

A tak se postupně přibližoval den D a než jsem se nadál, byl tu červen a s ním začátek samotné expedice. Dodávková část výpravy dorazila do Švédska už v pátek 14.6. Terka stále sledovala předpověď počasí ve Windy.com a přemítala, jestli když vyrazíme ze Stockholmu podle plánu, bude reálné přeplout Botnický záliv na Alandy. Předpověď totiž nebyla vůbec příznivá, a tak se do hry dostávala varianta nechat auto někde víc na východ a využít pro přeplutí příznivého okna, které mělo snad nastat za dva dny. Nakonec to dopadlo tak, že jsme v sobotu dopoledne hlasovali pro různé varianty a většina výpravy byla pro tu původní – vyrazit na kajacích ze Stockholmu s tím, že se uvidí, jak se bude počasí vyvíjet a případně se někdo vrátí do Stockholmu pro auto a přejedeme na Alandy trajektem… zkrátka jsme klíčové rozhodnutí odsunuli a bylo.

sobota 15.6., den 1., 14 km

Den D, vyrážíme! Základu máme na předměstí Stockholmu severně od Lidingö. Někdy před obědem odvazujeme kajaky z vleku, taháme z dodávky bagáž a nastává velký okamžik – narvat to všechno do kajaku. Zabralo nám to asi dvě hodiny. Jídlo na 3 týdny – snídaně a obědy vlastní sušené a zavakuované po jednotlivých dávkách, večeře Adventure Menu. Původně jsem měl představu, že to do kajaku nacpu v lodních vacích, ale rezignoval jsem a házel to tam po jednotlivých sáčcích, bylo toho zkrátka moc. Taky 15 litrů vody. Kajak těžkej jako prase. Vůbec jsem neměl představu, jak to se mnou zamává, pádlovat s tímhle tankerem den po dni desítky kilometrů. Ale kdo to nezkusí, neví.

Někdy kolem druhé hodiny už jsme všichni sbalení, nosíme kajaky do vody a jedééééém. Směr východ. Jako na potvoru se zvedá vítr téměř přímo proti nám a s ním i vlnky, ale ve finále jen asi kolem půl metru. I vítr se dá, 5-6 m/s.  Naložený kajak se chová překvapivě dobře, lépe než prázdný. Jsem nadšený a užívám si to. Ani nespouštím do vody kormidlo.

S postupujícím odpolednem přibývá na vodě motorových člunů. Tak to bylo nakonec ve Švédsku vždy – ráno vcelku klid a minimální provoz, navečer jeden člun za druhým. Většinou nás míjí velkým obloukem, pokud už musí blízko, tak ohleduplně zpomalí.

První den na vodě je ovšem znát, navečer už jsme utahaní, a tak, když končíme po 14 kilometrech na veřejné pláži jižně od Vaxholmu, mám toho docela dost. Asi že jsme pádlovali většinu z toho proti větru ve vlnách. Nastává obvyklá podvečerní rutina – uvařit jídlo, pomlátit pár komárů, nachystat spaní. Na komáry jsem si koupil ve Stockholmu místní údajně účinný repelent, ale i tak komáry odradit vždycky maximálně na 2 hodiny. Dobré je, že přes den moc neotravovali, vylezli většinou až po západu slunce. A slunce tady zapadá až po 11 večer. Jen člověku se nechce jít spát, když je pořád světlo… A na veřejné pláži by se také neměly stavět stany, takže čekáme, až bude opravdu pozdě a zašíváme se s nimi až téměř do lesa na nejodlehlejším cípu.

neděle 16.6., den 2., 33 km

V noci pršelo, ale ráno svítí slunce. Celý den svítí slunce. Smaží slunce! Na hlavě klobouk, ruce mažu padesátkou, rty taky… Ale i tak si připadám trochu jako špekáček.

Ráno fotím pevnost Vaxholm. Byli jsme tu v roce 2010 s kamarády v muzeu (report z akce hír). Tak je fajn změna to vidět z vody. Za Vaxholmem je pár ostrůvků a za nimi od Ytterby k Lerviku první větší přejezd této akce – 3 km volné vodní plochy. Zatím to vnímám, ke konci téhle akce už takové přejezdy ani nebudou stát za řeč… U majáku za Lervikem sbírám z vody tmavé ptačí péro. Nejspíš husa. Nebo kormorán. Dostává čestné místo na přídi a od této chvíle mě bude doprovázet až do Helsinek. Později občas najdeme i orlí pera, ale zůstal jsem věrný tomuto.

O kousek dál děláme pauzu na pláži v Österåker. Přístup z vody žabincový, ale dětské hřiště a trávník upravený pěkně, i s lavečkami. Dokonce je tu trubka s kohoutkem a pitnou vodou. Po chvíli za námi přichází starší pán a zajímá se o kajaky. To se nám ve Švédsku stalo několikrát. Vždycky nejdřív po česku čekáme, že nás jdou upozornit na něco, co se nemá dělat, ale vždycky to byl jen čistý zájem. Odkud jsme, kam jedeme a tak. Připadám si vždycky nakonec jako atrakce. Na břehu jsme kajaky viděli u chatek už několikrát, ale na vodě jsme nepotkali ani jeden. A když lidé slyší, že míříme až do Helsinek, tak nám vždycky fandí.

Odpoledne se dostáváme do míst, kde se napojuje koridor oceánských lodí. Potkáváme trajekt Vikingline. Pluje sice pomalu, ale i tak je vlna za ním docela hustá a raději si najíždíme, ať ji nemáme přímo z boku. Jednou kolem nás projedou i policajti na člunu se dvěma motory. Když jedou naplno, dělají vlnu ještě větší než trajekt. Ale když nás vidí, ohleduplně zpomalí a zrychlí zase, až nás minou. Často potkáváme labutě, jsou jich tu celá hejna. Když se blížíme, těžkopádně se snaží odstartovat z hladiny – vždycky nejdřív pár desítek metrů doslova běží po vodě. A začíná mě bolet prdel, no tóto…

Spací místo nacházíme na ostrově Väringsö. Malá pidi plážička na okraji lesa, větší plochý šutr, na kterém se dá sedět a vařit a pařit. Pláž je ale posetá čerstvými kravinci. Tomu úplně nerozumím, ostrov je pokrytý lesem, ale tak asi to mají kravičky rády. Taky mi není jasné, jak je sem dostaly, snad nejsou zdivočelé :).

Večer obdivujeme západ slunce. To mě tu nikdy neomrzí. Jen kdyby to nebylo až před půlnocí. A trochu lituju, že jsem v mapě nezaregistroval ostrov s pevností Siaröfortet. Pluli jsme kolem něj, jen v mapě se ostrov jmenuje jinak. Udělal bych si fotku. Taky jsme na něm kdysi byli s bunkrology… Co už, nezbývá, než se sem někdy ještě vrátit. Samo že na kajaku

pondělí 17.6., den 3., 46,5 km

Ráno prší, a tak se nikomu nechce ze stanu. Nakonec vyrážíme na vodu až v 9 hodin. Jedu sice vepředu a vedu skupinu mezi ostrovy, nefouká a už ani neprší, ale moc mi to nechutná. Asi krize nebo co. Mám hlad a původní představa, že za den na kajaku sním tak dvě tři tyčinky bere rychle za své a já do sebe láduju jednu Snickersku za druhou. Terka nás začíná trochu honit. Vidí v předpovědi počasí pozítří okno, které by nám mohlo umožnit přeplutí na Ålandy. A tak pádlujeme a pádlujeme, ať to stojí co to stojí.

Asi po 17 kilometrech pádlování stavíme na oběd v maríně ve Furusundu. Opět se našlo pár místních lidí, co se o nás zajímali. A už zase svítí slunce. Nakonec mi to nedá a jdu si koupit zmrzlinu a Pepsi a k tomu nějaké bonbóny na cestu. Dost mi to zvedá morál, zdá se, že krize je zažehnána. Hned po vyplutí křižujeme dráhu přívozu. Už včera jsme jeden takový objížděli. Poprvé to byl trochu adrenalin, trajekty pendlují obvykle dva a v poměrně krátkých intervalech. Navíc není radno je míjet moc zblízka ani když jsou zastavené u břehu a teprve na ně najíždí auta. Mají totiž stále zapnuté motory a moře kolem nich je plné vírů. Časem jsme si zvykli – počkat na vhodnou chvíli a pak plnou parou vpřed!

Za Furusundem nás čeká asi 5tikilometrový přejezd k dalším ostrovům, s bočním větrem, ale už to moc neřeším. Chvílemi se kochám trajekty, které si to šinou vedle nás. Asi kilometr před Kapellskärem zastavujeme na pláži na kávovou pauzu. Místní tu běhají polonazí, děti se koupou v moři, já na sebe hned navlékám mikinu, zase takové teplo teda není. Taky dotahuju v kajaku pedály.

Za Kapellskärem točíme na SSZ do průplavu paralelně s pobřežím. Přímo podél mořského břehu to nejde, museli bychom přes vojenský prostor. Vítr se nám dostává do zad, a tak to celkem odsejpá. Jen v hledání spacího místa nejsme moc úspěšní. Na 43. kilometru zkoušíme pár míst, ale je to tu dost divoké, žádná místa na stan a problematický přístup z vody. Potkáváme německý pár s kajaky, těm kempování na skalách vedle rákosu zjevně nevadí. Nakonec někdo našel v mapě pláž Marum. Je to sice ještě 3,5 km, ale tam půjde minimálně slušně vystoupit z vody. Cestou k ní míjíme skupinu mělčin s balvany koukajícími z vody a se spoustou ptáků. Už toho máme dnes všichni dost, a tak pláž vítáme a vůbec nám nevadí, že se tu nesmí kempovat. Ostatně není tu ani noha, jsou tu záchody a ráno stejně budeme balit stany už po šesté. Jen v noci mě trochu budili řvoucí racci. A posrali mi stan.

úterý 18.6., den 4., 46 km

Dnes nás čeká hlavně pádlování kanálem na sever. Vypadá to tu jak na Orlíku, jen místy jsou břehy dál od sebe. Dopoledne relativně pohodička, jen slabý vítr. Před Älmsta se kanál zužuje a v délce několika kilometrů je zjevně uměle vykopaný. Na obou koncích jsou otočné mosty – jachty se stěžněm, které by jinak neprojely, si můžou zavolat na telefon z cedule před mostem, obsluha jim most otočí. My nikam volat nemuseli, výhoda kajaků.

V Älmsta nás čeká první nákup této akce, hurá do supráče! Jsem trochu paf ze švédských popisků, ne vždy je jasné, co kupuju. Hlavní je doplnit vodu, pak nějaké pišingry, pečivo, salám… A na chuť jedno „dětské“ (máloprocentní) místní pivo. Taky k obědu salát, hurá. Ne, že by mi dovezená sušená jídla vysloveně nechutnala, ale dát si čerstvou zeleninu je v dané situaci véééélmi osvěžující. No a kajak je zase těžkej jako prase. Hlavně voda váží nějak hodně.

S koncem obědové pauzy přichází bouřka, ale naštěstí nás těsně míjí. Spolu s ní začalo foukat a až do večera se to nezlepší. V kanále fouká z boku, chvílemi dost nepříjemně, musím dávat pozor, aby mi vítr nesebral pádlo. Pak se to ale stáčí a závěr bude s větrem do zad. Je to lepší, ale taky to má svoje mouchy. Asi šest kilometrů před vyústěním průplavu do moře dáváme přestávku u mola za silničním mostem. Když se vracíme na vodu, shodně si všímáme, že je nějaká ledová oproti tomu, co jsme zažívali předchozí dny.

Rádi bychom dnes dorazili až na ostrov Singö, bude to dobrý výchozí bod k zítřejší přeplavbě na Ålandy. Bereme to východně od Fogdö. Vítr duje do zad a čím víc jsme na otevřeném moři, tím jsou vlny větší. Nakonec můžou mít skoro metr. Je třeba dávat pozor u pobřeží, často jsou tu skály a šutry těsně pod hladinou a to teda nechceš, aby tě vlny vyšplouchly na nějaké podobné místo. Nakonec zdárně přeplouváme mělčinu mezi Singö a malým ostrůvkem Ytterrörarna. Vlny náhle zmizely jak mávnutím kouzelného proutku, zato nám nad hlavami krouží desítky rozčílených ptáků. Teď jen najít místo na spaní. Už jsem docela jetej, dva dny po sobě 46 km s tankerem udělaly svoje.

Terka s Honzou přemýšlejí, že bychom zakempili na nějakém ostrově dál od pevniny, ať to ráno máme míň kilometrů. Vyrážíme ke Stor-Skarpen, ale je to naprd. Skalnatý ostrůvek s blbým přístupem z vody, kolem spousta mělčin, to všechno ve větru a vlnách. Už toho mám dnes fakt plné brejle. Ono už je taky po osmé večer, dnes jsme v tom seděli fakt celý den. Jsem rád, že to Terka nakonec obrátila k pevnině.

Tam přistáváme na takové všelijaké skále. Od vody to nevypadalo nic moc, ale vyklubalo se z toho luxusní spací místo i s travnatýma rovinkama pro stany. Jsem rád, že Viki si vzal na tuhle expedici kompozitovou loď, kooperujeme při přistávání a vzájemně si pomáháme lodě vynášet na břeh. Tady to bylo obzvlášť vypečené.

Večer máme brífink ohledně počasí na další den. Vypadá to, že okno snad bude a přeplutí na Ålandy by se mohlo podařit. Ani nebudeme muset brzo vstávat, nad ránem má ještě foukat, tišit se to má až po deváté hodině. O půl desáté máme být ready na vyplutí.

středa 19.6., den 5., 19 km

Ráno svítí slunce. Cítím napětí z toho, co nás čeká. Ale podmínky jsou celkem ok.  Jen, když se ještě dívám na windy, tak vidím, že vítr, který se měl navečer zvedat, se má zvedat už o dvě hodiny dřív než včera. Předpověď se zkrátka mění. Stále je to celkem ok, ale za předpokladu, že se nebudeme nikde moc zdržovat. Což se nám nedaří hned ze začátku – vyrážíme na vodu až o půl jedenácté. Jsou teda ještě trochu vlnky z večerního foukání, ale jde to. Po osmi kilometrech pádlování dorážíme k ostrůvku Västerskäret. Děláme krátkou pauzu. Čekám, že to je jen na čůrání a protažení noh a mastíme to dál, ale nějak se to zvrhává. Terka ještě kontroluje předpověď a je nesvá z toho, jak se mění. Je teda pravda, že taky cítím napětí, protože nám ubývá čas na rezervu a naše skupina mi přijde pomalá. Průměrnou rychlost jsme doteď měli 5,5-6 km/h a všechny přestávky se protahují na víc, než byly plánované. Jednoduchou matematikou vychází, že z majáku Märket na Ålandy to už budeme mít s větrem v zádech. Sice podle předpovědi ze začátku jen 4 m/s, ale má to zesilovat. A nejsou tam nikde ostrůvky, za které by se šlo schovat, tak asi i vlny budou.

Terka na rovinu říká, že se na to dnes necítí. Tak jsem ji podpořil, nedává mi smysl někoho ve skupině lámat. Vždycky si říkám, že takovýma věcma si akorát koledujeme o průser. Unavení z předchozích dvou dní, čas běží a my stojíme na ostrůvku uprostřed moře a váháme. Dopadlo to nakonec tak, že otáčíme zpátky k pevnině.

Nálada není nic moc, někteří z nás jsou zpruzení, někteří zklamaní. Já jsem s otočením srovnanej dobře, ale že bych cítíl radost, to taky ne. Pádlujeme víceméně potichu, každý se svými myšlenkami. Navíc začíná pršet.

Dáváme pauzu na oběd u opuštěných švédských chatiček na ostrově Kittelörarna a přemýšlíme, co dál. Už není kam spěchat, takže to vypadá, že jen budeme kopírovat pobřeží ostrova Singö a jakmile bude příležitost, zakempíme.

Cestou to bereme kolem vraku historické lodi. O kus dál stojí na pobřeží pěchotní betonový švédský bunkr z  období kolem 2. světové války. To musím vidět! A jak se tak hrnu k té zátoce, najednou grrrrhhhh, sedím na šutru. Mělčina. No fuj. Poposkakováním vpřed jsem se dostal za něj, ale chuť na bunkr mě přešla. Spíš teď přemýšlím, co je asi tak zespodu mého karbonového miláčka. Tak odteď si dávám na šutry pod vodou ještě většího majzla.

Nicméně bunkr jsem přeci jen viděl, jen jiný. Kousek od místa, kde dnes kempíme, je další. Střílny má sice zvenčí zaskládané dřevem na topení, ale vnitřek je prázdný, když teda nepočítám uzávěry střílen a patrovou železnou postel.

Nálada v týmu se postupně zlepšuje, děláme oheň v dřívkáči, zkoušíme vyrobit švédskou svíci, Eva s Jardou si jdou zaběhat (16 km, uff). Jen komáři jsou otravní. Večer jsem musel ze stanu vylézt na záchod a málem mě sežrali.

čtvrtek 20.6., den 6., 34 km

Dnešek měl být relativně odpočinkový den. Čekáme na další vhodné okno v počasí na přeplutí na Ålandy. A to bude podle předpovědi snad v sobotu. Takže máme dva dny a abychom zase zbytečně nezaháleli, dáme si výlet k supermarketu na doplnění zásob. Jeden takový je prý asi 25 km na severozápad v Öregrundu, tak hurá do toho. Hned po vyplutí se cítím nějak nejistě, moře je sice klidné, ale trochu fouká vítr a po včerejším večírku a krátkém spánku nejsem nejčerstvější. Ale to se postupně spravuje a i když vítr postupně sílí  až na nějakých 6 m/s, nakonec si to docela užívám. Mezi ostrovy jsou i několikakilometrové mezery a mně to přijde čím dál víc normální. Ještě před rokem v Chorvatsku bych si myslel, jaká to není drsárna, tady je to jaksi běžné.

Je vidět, že se blíží oslava slunovratu, čím víc se blížíme k Öregrundu, tím víc motorových člunů nás míjí. Také vodní skůtry. Mládež tu na nich skotačí a vyvádí, tak jen doufám, že nikoho z nich nenapadne to zkoušet blíž k nám.

Kolem Öregrundu není zrovna moc míst na spaní, takže po supermarketové vložce se vracíme pěkných pár kilometrů zpátky a z odpočinkového dne se zase stává pěkná rachota. Také navečer přibývá rozjařených lidí na motorácích v párty režimu, lepší je držet se od nich dál. Nakonec přistáváme na malé plážičce a na skalce vedle rozbíjíme tábor. Koupačka, večeře, úleva na konci dalšího dne.

Na spaní stavím stan na plošince na skále. Bez kolíků. Akorát nad ránem začalo zase foukat a tak mě to vyplašilo, že stan raději ve větru balím a zbytek noci (teda spíš už dne) dospávám pod širákem s páskou přes oči, aby mě nebudilo slunce. Naštěstí jak fouká, tak jsou komáři zalezlí a docela jsem to ještě dospal bez jejich asistence.

pátek 21.6., den 7., 24 km

Předpověď na sobotu zůstává stále dobrá, takže úkol dnešního dne zní přiblížit se co nejvíc k místu přeplutí Botnického zálivu. Od rána je mi všechno tak nějak jedno. Chvíli je mi zima, chvíli teplo, asi únava. Ale jinak to odsejpá docela dobře. Zastavujeme na oběd na placaté skalce a po chvíli je to jak tábor lazarů, všichni polehávají na slunku a odpočívají.

Pak někdo přišel s nápadem, že bychom se mohli zastavit pro vodu a třeba i na kafe na skautském ostrově Vässarön. Podle mapy by tu měla jít dobrat voda, jsou tu záchody… A taky nejspíš skautský tábor.

Tak ten tu opravdu byl, už od přístaviště jsme slyšeli hudební produkci jako u nás u táboráku. Jen kavárna se jaksi nekonala a voda, co tu někteří nabrali, taky za moc nestála, byla totiž slaná.

Ideální by bylo dnes zakempit na ostrově Stor-Roten, ale podle mapy je to vojenský prostor. Možná ne aktivní, je tu totiž stará vojenská pobřežní baterie, ale to nikdo z nás neví, tak to nechceme riskovat. Volíme tedy o trochu vzdálenější ostrov Skogsskäret, ráno to budeme mít jen asi o dva kilometry víc, to asi přežijeme.

Doplout k němu znamená přeplout asi 5 km volného moře v sílícím protivětru, ale představa, že dnes to bude všechno, nás žene kupředu. Nakonec nacházíme docela pěkné místo v závětří. Sice tu nejsou místa pro stan, ale ráno chceme vyplout ve čtyři hodiny, tzn. vstávat ve tři, tak stan nakonec až na Jardu nikdo neřeší a všichni uléháme jen tak pod širákem.

Uléhám po deváté, ale nedaří se mi hned usnout. Po desáté začínají vylézat komáři a žerou a žerou… děs běs.

sobota 22.6., den 8., 40 km

Nápad spát pod širákem byl jeden z nejhorších, co jsme tu měli. Shodujeme se, že to bylo příšerné, všichni jsme opíchaní od komárů. Já spal všehovšudy asi hodinu, zbytek noci jsem se různě stříkal repelentem a balil do spacáku. Výhoda je, že jsme všichni bleskurychle sbalení a ve čtyři hodiny opravdu vyrážíme na vodu. Nešlo se zastavit, komáři by nás sežrali.

Dnes jsme rozhodnutí přepádlovat na Ålandy. Počasí je příznivé, jen ta únava no…

Vyrážíme na moře a nastavujeme kurz na malý ostrůvek Understen. Je od nás 10 kilometrů a je na něm maják. Pádlování takto nad ránem se sluncem ještě nízko nad obzorem je parádní. U ostrova Stor-Roten fotím z dálky bunkr pro kanón, pak už je to jen moře a my.

Po necelých dvou hodinách přistáváme na Understenu. Protáhnout nohy, vyčůrat a hybaj dál. Na břehu jsou domky, ale není vidět žádný člověk, jen spousta ptáků. Další místo, kde se bude dát snad přistát, bude za 16 kilometrů maličký ostrůvek Märket uprostřed Botnického zálivu. Je na něm maják, jinak nic. Cestou k němu musíme ještě přejet námořní koridor, po kterém si to sypou nákladní lodě. Mám sice v mobilu aplikaci, která ukazuje, co se kde blíží a kam to jede (tyhle lodě musí mít zapnutý AIS, automatický identifikační systém). Jenže… aplikace mi je k prdu, když tu není mobilní signál. Naštěstí je dobrá dohlednost a tyhle lodě jezdí obvykle jen rychlostí kolem 12 uzlů, takže je prostor se jim vyhnout. Jednu takovou pouštíme a pak, když není žádná další v dohledu, mastíme k dalšímu majáku co to jde.  Tenhle úsek mezi majáky nám i tak zabral přes dvě a půl hodiny.

Jak se blížíme k Märketu, slyším už z dálky několika kilometrů divný řev. Jako by tam probíhala párty s hlasitou hudbou. Vysvětlilo se to, když jsme byli asi kilometr před ostrovem – na břehu se válí asi stovka tuleňů a strašně řvou. Když jsme od ostrova asi pět set metrů, všichni tuleni naskákali do moře a hybaj k nám. Všude kolem nás se vynořují jejich zvědavé hlavy, taky vyskakují nad hladinu a s hlasitým šploucháním dopadají zpátky. Párkrát tohle někomu udělali těsně za kajakem, ale na kajaky nám naštěstí nelezou

 

Najíždíme z jihu do malé zátoky, kde se dá na plochých kamenech přistát. A to už vidím, že po břehu pobíhají lidé a cosi na nás volají a ukazují. Jenže je to moc daleko na to, abych jim rozuměl, navíc neumím finsky. Takže přistáváme po svém kde se dá.

Lidé na břehu jsou posádka majáku. V sezóně se tu střídají, mají to jako koníček. Maják sice už desítky let funguje automaticky, ale budovy kolem je třeba udržovat. Je to taková turistická atrakce, můžete si zaplatit komplet prohlídku s průvodcem. My tu nechtěli být moc dlouho, tak nás alespoň pustili zadarmo nahoru na věž a i tak jsme byli docela atrakce. Prý během jejich pobytu první pádleři :). Paní mi teda říkala, že i první návštěvníci tento týden, ale podle jejich stránek to vypadá, že nějaké motorové čluny tam před námi ještě byly. Také tu mají obchůdek se suvenýry a vlastní poštu. Poslal jsem pár pohledů, bylo to tu moc fajn. Když jsme vyráželi zpátky na vodu, tak nás vyprovodili až na břeh. Měli přitom na hlavách helmy a v rukách smetáky – proti ptákům. Ti dokážou být pěkně dotěrní, už jsem to zažil kdysi s racky v Holandsku. Ale tady mi přišli ještě v pohodě, byť teda místní nás několikrát upozornili, že máme dávat pozor :). A ještě odkaz na stránky s kronikou jejich pobytu, je tam zmínka i o nás 😉

Přes ostrůvek probíhá hranice mezi Švédskem a Finskem. Úplně si představuju, jaké by to tu bylo s nimi pobýt několik dní. Mají tu samozřejmě i saunu. Ale nedá se nic dělat, musíme dál. Na nejbližší ostrovy Åland je to pořád ještě asi 18 kilometrů a čas běží.

Tahle část plavby už byla dost úmorná, únava udělala svoje. Chvílemi zkouším pádlovat se zavřenýma očima. Je to trochu lepší, ale stejně se těším do spacáku. Původně jsem myslel, že doplujeme někam blíž k Eckerö, ale nakonec to balíme už ve čtyři odpoledne na ostrově Ängeskär asi 8 kilometrů před hlavním ostrovem Åland. Nikomu už se dál nechce a formálně vzato jsme už na Ålandech :). Je tu malý lesík, kde se dokonce dají postavit stany na rovině na trávě, co víc si přát. Takže zbytek dne vaříme, zevlujeme a oslavujeme zdárné přeplutí ze Švédska do Finska.

 

A jak to bylo dál? To napíšu příště ;-). Jen snad prozradím, že do Helsinek jsme opravdu dopluli!