Letecká 100 (2023)

Slovensko je krásné. A já se letos zase přihlásil na Leteckou 100.  Už popáté. Ale teda s pětiletou pauzou, naposledy jsem tu běžel v roce 2018. Bývala to moje první stovka v roce a podle toho to taky většinou vypadalo. Dost často jsem se zde trápil v kopcích, proklínal se za ten nápad, a stejně jsem se zase přihlásil. Ultra je asi nějaká forma sebemrskačství. Teda, nevykládejte si to zle, mě to baví. Jen prostě občas jsou okamžiky, kdy si říkám, jestli by nedělní výlet na Kokořín nebyla lepší volba :-).

Tak, a po tomto odstrašujícím úvodu (disclaimer, ne?) se vrhneme na popis toho, jak jsem se tu opět protrápil až do cíle.

11.3.2023 sobota

Původní organizátorský tým naznal, že stačilo, ale stovka už se zařadila mezi ostatní stovky a šance se chytli jiní organizátoři, plní sil. Také otočili trasu, takže se opět jako za starých časů začínalo nejprve sprintem po hrázi z Trenčína do Beckova. Ráno v šest. Což je supr, protože ta hráz v závěru, kdy už člověk nemá síly, byla dost na morál. Na druhou stranu, pokud někdo běhá míň než by měl, aby si stovky užil (vlastní zkušenost), tak úvodní rovinatý půlmaraton představuje docela výzvu, protože když v Beckově přijdou konečně kopce, tak jsou některé svaly na nohách už docela unavené a taky ochablý trup vykazuje známky opotřebení… Koneckonců když se dívám na své výsledky z předešlých účastí, tak varianty s hrází v úvodu patří jednoznačně k těm pomalejším.

Tohle jsem měl všechno v hlavě, když jsme v šest startovali od loděnice v Trenčíně, a tak jsem se nikam nehnal a klusal si tempem kolem 6 min/km a asi hodinu příjemně kecal s Mirkem Vítkem. Konkurence na stovkách je čím dál větší a předbíhají mě i lidi, které jsem dřív předbíhal já, takže ambice na výsledek jsem rozumem potlačil a nenechal se rozhodit tím, že had běžců přede mnou byl záhy po startu větší než těch za mnou. Občas kolem proběhl někdo známý, tak jsme prohodili pár slov, pěkné to bylo.

Jo, počasí… Tak to byla letos kapitola sama pro sebe. V pátek jarní teploty přes 10 stupňů, ale na sobotu se ochladilo a předpověď slibovala teploty kolem nuly přes den a dopoledne déšť. Večer na hřebenu Inovce potom až mínus šest. Takže jsem byl mentálně připravený na to, že dopoledne budu durch a večer zmrznu. A to jsem ještě nevěděl, že mělo i foukat kolem 9 m/s. Nakonec to bylo dobré v tom, že nepršelo, ale sněžilo, tak jsme aspoň nebyli durch. Díky za to.

Z Kálnice na Panskou Javorinu to letos kupodivu docela uběhlo. Asi tím, že to bylo za světla. Víc mi to vyhovuje, když se startuje ráno, nejsem pak tak otupělý spánkovým deficitem. Jak jsme nabírali výškové metry, ubývalo bahna a přibývalo sněhu. Taky počasí začalo nabírat sibiřský ráz, na Panské Javorině už to metelilo prašan zleva zprava a úsměv na líci tuhnul. Docela by mě zajímalo, jak to tam zvládal ten chalan v kraťasech, co jsem ho viděl na hrázi.

Jenže potom přišel na řadu seběh z Panské Javoriny dolů na Kulháň, a tím moje hitparáda skončila. Začal se mi ozývat kolenní úpon, co jsem si ho natáhl na Malohanácké stovce, čímžto pádem mi ten seběh vůbec nechutnal. Začínal jsem tušit, že stovka bude opět pomalejší, než bych chtěl. Navíc jak jsme klesali do nižších poloh, přibývalo bahna. Začalo mi to nápadně připomínat tu Malohanáckou stovku. Tam byl taky buď sníh nebo bahno. A nebo oboje. Přepnul jsem aspoň mozek na osvědčenou strategii – nemyslet na to, kolik kilometrů zbývá do cíle, ale upnout se na nejbližší občerstvovačku. To znamená na Duchoňku.

Tam měli i kafe, moje první dnes. Takže super. Jak byla venku kosa z nosa, tak jsem spaloval mnohem víc než obvykle a jako ideální palivo se ukázaly chleby s masťou a nakrájené klobásky s kyselými okurkami. Asi jsem to tak neměl sám soudě podle zásob banánů, které jsem viděl v cíli :).

Super bylo také to, že jsem se nemusel nějak zvlášť soustředit na trasu, přeci jen už jsem to běžel popáté, tak jsem na spoustě míst věděl kudy kam. Navíc byla trasa poměrně dobře značená fáborky na všech rozcestích. Takže za Duchoňkou jsem nasadil sluchátka, vypnul mozek a těšil se na polévku na Bezovci (A zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Tak jednoduché to totiž nebylo.)

Původně jsem myslel, že na Inovec bych mohl dorazit ještě za světla, ale trable s kolenem mě vrátily zpátky na zem. Do kopce mi to celkem šlo, po rovince jsem i popobíhal, když byl mírný kopec dolů, tak taky, ale jinak… Nejhorší byly prudší seběhy s bahnem nebo rozšlapaným sněhem, kde to klouzalo. Tam bych to s mým kolenem bez hůlek asi dával horko těžko. I tak mi pomalu zamrzal úsměv na líci a nahrazoval ho trpitelský škleb. (A nevím, jak to dělá Peter Mečiar, ale na jeho fotce mám ten trpitelský škleb už na hrázi :-).)  A Inovec za světla jsem samozřejmě nedal, čelovku jsem nasadil už asi pět kilometrů před ním.

Docela jsem byl zvědavý na stoupání do sedla pod Panskou Javorinou. Je to pěkný krpál a pamatuju si, že při mé první Letecké stovce v roce 2015 jsem tam měl mega krizi a plazil jsem se nahoru s bídou dva kilometry za hodinu… Tentokrát s hůlkama to šlo překvapivě hladce a předešel jsem několik lidí. I ten hřeben Inovce celkem šel, pobíhání nahoru dolů vyšlapanou cestičkou ve sněhu bylo daleko snazší než ta chůze v rozbředlém sněhu v roce 2015. Jen Mirka Vítka ne a ne dohnat, byť jeho čelovku jsem viděl celou dobu kousek před sebou. Jo a pobavila mě šavle, co někdo odhodil přímo pod nohy :-). Já měl problém spíš opačný, neustálý hlad!

Problém nastal cestou z Inovce. Klesání o tomhle sklonu mému kolenu fakt nedělalo dobře. Ale teplo chaty byla naštěstí dobrá motivace k pohybu :-).

Na chatě pod Inovcem na občerstvovačce to byl obvyklý trojboj – jídlo, cola, kafe. Sedělo se tam dobře, známých tváří taky dost, ale co nevěstilo nic dobrého, že se tam do mě začala dávat zima. Z vyčerpání asi. Obvykle to tak bývá až když člověk vyrazí z tepla ven, ale tady to bylo už vevnitř v relativním teple. To byla jasná známka toho, že jestli chci dojít až do cíle, není na co čekat a budu muset co nejdřív vyrazit dál a rozhýbat se. Mirek Vítek, kterého na chatě přece jen dohnal, to viděl stejně. A tak jsme vyrazili do tmy spolu. Čekal nás pětikilometrový seběh do Mníchovej Lehoty. Z toho první dva kilometry jsem se teda snažil běžet koleno nekoleno, abych se zahřál. Což se nakonec podařilo. Ale teda seběh taky nekonečný.

Co dál?  Poslední větší výstup na Čiernachov. Člověk ví, do čeho jde, ale to bahnoooo, to bylo teda nechutné. Bez hůlek nevím nevím. A o pás set metrů dál pro změnu sníh, mráz a mlha. Si fakt jeden nevybere. Tam jsem Mirka nechal běžet, seběhy už mi opravdu nešly. Upnul jsem se na poslední občerstvovačku na Chatě pod Ostrým vrchom. Hodinky ukazovaly už dost kilometrů, tak jsem si říkal, že do cíle to z chaty bude už jen asi 7 km… Pohoda, neeee. Jenže mě napadlo si to ověřit a zeptat se dobrovolníků na chatě (slibuju, že už to příště neudělám). A že prý deset. Určitě deset. Oujéééé. To jsem teda slyšet nechtěl.

No a pak už se nic moc zajímavého nedělo. Bahno za Soblahovem jsem tak nějak čekal, i když jsem doufal, že to přimrzne. (Nepřimrzlo.) Jen běžet už nešlo, tak jsem si to štrádoval a snažil se nemyslet na to, jak je to ještě daleko. Klesání k Trenčianskému hradu jsem propajdal jak se zlomenou nohou, ale říkal jsem si, šak cíl už je za rohem, to dáš. Jo… Akorát nás teda nemuseli hnát po staré trase kolem sokolovny, když je tam ten pěkný nový podchod u Koliby. Ale co už. Těsně před cílem jsem potkal další dva pochodníky a organizátor s kravským zvoncem nás dokonce přinutil na posledních sto metrů přejít do běhu :-).

Takže nakonec zdrávi došli, všechno zlé pryč a dost možná příští rok zas, neeee?

Výsledný čas 17 hodin a 49 minut stačil na 73. místo ze 180 startujících, skoro 40 nedokončilo. Jo, a z mých pěti startů je to můj druhý nejpomalejší čas

Děkuji organizátorům, děkuji tělu, že to vydrželo, děkuji podporovatelkám na telefonu, prostě děkuji.