Valašské kilo (2018)

Valašské kilo je taková netradiční stovka se základnou ve Valašském Meziříčí. Bývá první víkend v červnu, letos to vyšlo na 8.-10.června. Spíš než dálkový pochod či běh je to takový mega skorelauf. Na startu je dáno šest kontrol, které je potřeba nějak oběhnout, trasu si volí každý sám. Ono ve finále na tak dlouhé trase pořadí kontrol tak nějak vyplyne přirozeně samo od sebe a i tu trasu mají všichni téměř stejnou. I když, jeden by až nevěřil, kolik kilometrů se dá prošustrovat na relativně nevinných a podle mapy zdánlivě ekvivalentních variantách. Ale k tomu se ještě dostanu.

Kamarádka mě na tuhle akci zvala už několik let, jenže v tomhle termínu probíhá hned několik akcí, které mám rád a kterým jsem dával přednost. Třeba cyklistický závod Loudání českou krajinou. Nebo super slovenský ultra běh Štefánik Trail. Až letos přišla vhodná chvíle – na Loudání nebylo dost dovolené a už vůbec natrénováno a Štefánika jsem běžel loni. A jednou jsem to Kilo zkusit chtěl. Znám pár organizátorů ještě z časů, když mi bylo osmnáct a těšil jsem se, že se s nimi zase potkám. Navíc Valašské kilo je roztomilé tím, že probíhá tak nějak po valašsku. Hodně se spoléhá na smysl pro fair play. Vypadá to chvílemi jako sranda akce, ale přitom ogaři a aji cérky podávají fantastické výkony. Hned při registraci jsem dostal na uvítanou kalíšek ořechovice a v autobuse, který nás vezl na utajené místo startu pak další :-)

Jak už jsem naznačoval, tahle stovka je orientační. V propozicích je předepsaná turistická mapa, kterou je třeba mít. Na startu (tom tajném, který nikdo dopředu nezná a kam závodníky většinou odveze ze základy ve Valmezu autobus) dostane každý svoji kontrolní kartu se seznamem kontrol, které si pak bude postupně procvakávat orienťáckými kleštičkami. Použití GPSek pro jiné než trackovací účely, je zakázané. Letos to bylo ještě vylepšené o to, že součástí kontrolní kartičky byla i malá mapa s jednou kontrolou, která se nacházela mimo oficiální předepsanou mapu (kousek za jejím okrajem).

Poprvé zkouším akci podobného typu, a tak je mi jasné, že chybějící zkušenosti budou mým handicapem. Uvědomil jsem si to hned v autobuse, kde mi dochází, že v noční krajině, kde to navíc neznám, pro mě může být oříšek už jen zjistit, kde je vlastně start na mapě, až nás tam vyloží. Naštěstí jsme nejeli moc dlouho a pár těch vesnic jsem si zapamatoval, plus jsem poslouchal, co říkají ostatní lidé v autobusu. A tak jsem nakonec úspěšně identifikoval start na fotbalovém hřišti v Mořkově. Do startu v 22.00 hodin zbývá ještě asi deset minut, což se snažím využít ke studování mapy okolí a plánování kudy kam v případě postupů různými pravděpodobnými směry.

No a pak najednou už je deset hodin, beru kartičku a… čučím.  Čekal jsem, nevím proč, kontroly spíš na kótách, které mám šanci najít v mapě i já, který Beskydy jinak moc neznám. Jedna taková na kartičce je – Čertův Mlýn. Tam to znám, tahal jsem tam v zimě kolo, abych se s ním nahoře vyfotil kvůli kvalifikaci na Loudání :-). Pak ještě relativně rychle nacházím rozhlednu na Miloňové – to je ta jediná kontrola mimo mapu. Prostě jsem šel podél okraje mapy a hledal, kde navazuje mapička z kontrolního listu. Ale ten zbytek… Třeba Dálnice 599m.n.m., nebo Hážovické Díly, nic. Zoufale brousím po mapě a hledám jak myška kousek sýra. A nic. Nakonec jsem teda zvolil řešení vyhledat ty kontroly na mapy.cz, což jde i bez použití GPS :-). Je to sice podle mě na hraně, ale prý to tak dělali i ostatní a i tak jsem ze startu vyrážím jako jeden z posledních až kolem 22:25. Takže jsem se ještě nerozběhl a už mám 25 minut sekeru, dobrej výkon!

Pohled z rozhledny Miloňová.

Pohled z rozhledny Miloňová.

A aby toho nebylo málo, jak jsem tak před startem špekuloval nad mapou, tak jsem si vsugeroval, že než se štrachat rovnou do kopce a pak po cyklostezce nahoru dolů nahoru dolů, bude to rychlejší údolím po asfaltu přes Veřovice. Což by asi i bylo, pokud by se šlo třeba na Javorník. Jenže první kontrola je na Kamenárce, což znamená, že se budu muset na hřebenu po červené vrátit asi kilometr. A já, jak jsem měl zafixovanou tu problematickou cyklostezku, to bral stále jako lepší variantu. Problém byl v tom, že na Kamenárku se po té cyklostezce vůbec nešlo, místo toho vedla relativně přímá cesta rovnou na hřeben.

Užil jsem si tedy nočního osamělého běhu po asfaltu, ve Veřovicích jsem na chodníku zakopl o chcíplou nafouklou žábu, a byl jsem relativně v pohodě až do chvíle, než jsem zjistil, kolik lidí už se valí z první kontroly na Kamenárce. Nooo, první kontrola a já už mám plus kilák a půl oproti ostatním, na prvních deseti kilometrech… To nám ten víkend pěkně začínáááááá :-)

Ale co už, přijel jsem si to hlavně užít a letos fakt nemám ambice na extra výkony. Tak poklusávám se skupinkou a snažím se s nimi udržet krok. A je teplo. Mám na paměti, jak jsem dopadl loni na Štefánikovi a mám z toho šoufky, tak se držím na uzdě a říkám si, že to nebudu hrotit a půjdu na pohodu. Neuběhli jsme takhle ani čtyři kilometry a už první zaváhání. Před námi je čerstvá mýtina  a cesta zahýbá doleva. Jenže na ní není žádná značka a my máme jít po značce. Naštěstí má jeden kluk buzolu. Bože, další nezkušenost, příště na takovou akci musím mít taky buzolu!!! Bo když není GPS, jak asi v noci v lese poznáte, jestli vede cesta správným směrem, ha? Já to podle hvězd neumím a na lišejníky bych v našich krajích nespoléhal. No zkrátka, ve spojení s vrstevnicema (cesta by neměla klesat) a faktem, že vede podivným směrem, vyšlo celkem záhy najevo, že to asi nebude správná cesta. Vrátili jsme se a fakt, narazili jsme po chvíli hledání na takovou pidi odbočku se značkou.

Kdybych běžel na výkon, tak je vždycky jednodušší běžet sám, nebo maximálně ve dvojici. Po zkušenosti z mojí první Krakonošovy stovky už vím, že víc hlav sice víc ví, ale dýl to trvá, než se dohodnou. A stejné to bylo i tady se špekulováním nad mapou a přesvědčováním jeden druhého, proč ta cesta asi není správná. Takže to zkrátím, příště buzolu!

Dál po modré přes Pindulu, odkud se stoupá nekonečně na hřeben Radhoště. Ty kopce mi nejdou a vůbec se mi to nějak začíná zajídat. V nohách teprve nějakých sedmnáct kilometrů, ale psychická krize jako kráva. Proč jsem sem vůbec jel? Mám to za potřebí? A tak dál… Kdyby mi to nebylo blbé vůči těm organizátorům, které znám, snad bych to v téhle části trasy byl schopný i zabalit. V rozcestí pod Černou horou je studánka s čůrkem vody. V tom teple se bojím, kde bude další voda, tak filtruju do plna do všech svých lahví, i když to trvá pomalu. Ostatní zatím nechávám jít. Po čtvrt hodině jdu taky a stoupám černým lesem sám se svými černými myšlenkami.

Před Radhoštěm regulérně přemýšlím, kde bych to na hodinku zalomil a trochu se prospal, bo mám totální spací krizi. Představa teplíčka ve folii a té pohody je víc než lákavá. Z těchhle myšlenek mě dostává až čelovka, kterou spatřím před sebou. Vlastně jsou dva. Starší pán a mladší paní (ale starší než já, tak radši nepíšu „holka“, kdyby se náhodou poznala). Pánovi to do kopce moc nejde, s ní pokračuju až na Radhošt. Trochu kecáme a ve dvou mozek najednou nemá tolik prostoru přemýšlet o spaní v lese a o tom, jak by bylo snadné to celé zabalit, a já se pomalu dostávám z krize.

Taky kvůli tomu, že na obzoru je vidět blýskání, jako by se na nás hnala bouřka. Takové situace mě vždycky stimulují, přestávám přemýšlet o blbostech a přepínám do pragmatického módu přežití. Je mi jasné, že chytnout bouřku na hřebeni nebude nic extra, lepší bude dostat se co nejdřív dolů. Jenže musím na Čertův Mlýn. Z Radhoště přes Pustevny je to na Čertův Mlýn něco přes šest kilometrů. Jestli bouřka nepřijde do hodiny, tak by se to stihnout dalo. Pak už budu klesat dolů a bouřka tolik vadit nebude. Tak ještě kontroluju na mobilu radar a vidím masivní frontu, co se valí na sever. Pokud se nic nezmění, tak to sem dorazí zhruba za dvě hodiny. Na radaru taky vidím, že dole v Malých Karpatech a kolem Bratislavy asi slušně lije. Až později jsem se dozvěděl, že kvůli téhle bouřkové frontě letos přerušili a zrušili Štefánik Trail. Tak to muselo být slušné maso!

Každopádně na Radhošti se trhám, moje dočasná parťačka čeká ještě na toho pána, zatímco já poháněn vidinou bouřky valím směr Pustevny. Teda, abych to uvedl na pravou míru, je to stále takový slimáčí pohyb, ale snažím se aspoň z kopce klusat a v porovnání s tím, co jsem předváděl do teď, je to obrat o milión procent. Aspoň moje hlava si to myslí. Někde kolem Radegasta doháním Hanku Hrabovszkou, dál pokračujeme spolu a pěkně se navzájem taháme. Taky kecáme a společně s tím, jak se začíná za Pustevnami rozednívat, mě víc a víc opouští moje ukončovací černé myšlenky.

Na vrcholu Čertova mlýna potkáváme partii několika kluků. Zbyněk Svoboda se od nich trhá, když vidí, že s Hankou dolů z kopce klusáme. Tak střídavě klusáme a občas se domlouváme na společném postupu. Nejdřív po zelené, pak po červené, a v sedle Kladnatá uhneme doleva po žluté na Lhotskou. Pak po zelené do Mezivodí, žlutá na Salajku… Ta mi moc nevoní, je to do kopce a ostatní mi utekli. Ale ze Salajky po modré už jdeme zase spolu, tak jsem je musel někde dohnat (už si to moc nepamatuju). Tady někde jsem měl zářivý záblesk orientačního smyslu, když jsem vymyslel, že než abychom šli až do Kelčovského sedla (kontrola) po modré, tak to střihneme rovně po lesních cestách smutným údolím a pak ve finále se jen vyškrábeme pár set metrů přímo lesem zpátky na modrou. Tahle strategie se ukázala velmi úspěšná, protože jsme díky tomu opět předehnali Jirku Linharta. Teda, néé, že bych byl ješitný, ale co mě má co předbíhat, kluk jeden ušatá 😉

Na kontrole už nás čeká Iva s Pupkem, pěkně v krojích a s dobrou polévkou. Tak to si užívám. Já bláhový, když jsem si v noci myslel, že na tuhle kontrolu dorazím dřív než oni! Co už. Bylo tu pěkně, dal jsem se dohromady, nějaké černé vzdávací myšlenky jsou už definitivně minulostí.

Tak a dál pokračujeme po červené na Bumbálku. Cestou potkáváme partii v protisměru, rozšafně reagují, že to prý mají rádi delší. Jako taky jsme tuhle variantu zvažovali, ale představa jít to tam a zpátky po stejné cestě… Navíc v té naší turistické padesátce to sice vypadalo jako kousíček, ale ve skutečnosti to je pěkný flák cesty.

A ve mně se pomaličku probouzí závodní ambice. Musel jsem si odskočit a Zbyněk mi trošku cuknul. Koukám do mapy, že z Bumbálky na Třeštík je to po značce přes kopec. Tak to bych mohl být rychlejší, když to vezmu po silnici, či? Jo! Běžím po krajnici téměř bez zastavování a je to tam, Zbyňu mám taky v kapse. Akorát teď přichází úsek, kdy se pozná, kdo je místní a kdo ne. Další kontrola je na rozhledně na Miloňové. Spousta lidí to od Třeštíku vzala po modré a pak v závěru šturmem do kopce k rozhledně. Mně přišlo výhodnější to vzít po červené, v té padesátce to vypadalo, že míň sklesám. No a pak před Polanou uhnout na žlutou dolů. Vrchol vysoké jsem obešel po vrstevnicové cestě, krásně se mi tam cupitalo. Ale fakt ty fláky zkreslují a na tohle nemám vycvičený odhad, varianta po modré byla asi kratší.

Cesta k rozhledně je nekonečná, slunce mezitím začalo žhavit, takže když jsem se tam konečně doplazil, tak jsem rád, že jsem rád. Pěkně jsem se vyvalil na sluníčko a začal pojídat toust, co jsem s sebou táhl na spravení chuti po gelech. Zároveň jsem chtěl naplánovat další postup, ale ať do té mapy čučím, jak chci, prostě mě nenapadá nic lepšího, než se zase vrátit zpátky nahoru po žluté na Polanu a pak fuuurt po červené na Soláň a dál. Nic moc teda, bo mě čeká kopec.

Odcházím z občerstvovačky Hážovické díly. Napapaný, to jest dobře naladěný. Asi 80. km.

Odcházím z občerstvovačky Hážovické díly. Napapaný, to jest dobře naladěný. Asi 80. km. Fotili borci z občerstvovačky.

Někde na té červené jsem naznal, že přišel můj čas a já vytáhuju z batohu sluchátka a do uší pouštím oblíbené pecky. Docela to pomáhá, z kopce před Soláněm jsem ze sebe dokázal vydolovat tempo kolem 4:30/km a je mi blaze. Bohužel jen do chvíle, než jsem se nechal zmást nápisy na rozcestníku a ještě s jedním klukem uhýbáme z červené před Soláněm doleva dolů po žluté. Sice to nebyla až taková zacházka, ale zanadával jsem si. No jo no, neznám to tu, a pak to tak dopadá. Soláň jsme minuli a v další hospodě u silnice funguje jen bufet, bo v restauraci je nějaká svatba. A všude mraky turistů. A do toho vyprahlí kilaři. Myslím, že ve mně zasyčela chlazená kola a pak ještě chlazený birell. Válel jsem se jen tak na trávě vedle toho bufetu a bylo mi docela hezky a ani mi moc nevadilo, že za ty dvě věci jsem dal přes padesát korun. Za trest jsem si u nich na záchodě doplnil aspoň zadarmo vodu do flašek.

No a ještě k té orientaci – mířili jsme z Miloňové na další kontrolu na Hážovické díly, to je na modré značce severovýchodně od Valašské Bystřice. A to, že jsme šli přes Soláň a Tanečnici, byl jeden z největších failů tohoto závodu. Protože kdybychom ještě před Soláněm uhnuli v sedle pod Kotlovou na modrou značku směrem na Solanec a pak po silnici na západ, tak jsme ušetřili asi pět kilometrů. A to není úplně málo. Takže nás taky kvůli tomu pár lidí předběhlo. Třeba Magda Zárubová, která ještě za Miloňovou byla za náma. Holt práci s mapou bych potřeboval ještě pocvičit.

A mezitím se na severu nad hlavním hřebenem Beskyd schyluje k parádní bouřce z vedra. Jižní okraj hrozí pokropit i nás, což mě trochu nakoplo a na kontrolu na Hážovické díly (osmdesátý kilometr cca?) dobíhám už za mírného krápání celkem svižným kvapíkem. A tam jsem zase zkejsnul. Polívka, malinovka, kdo by se kam hnal :-).

Navíc, odtud do Mezříča nás čeká už jen pěkně nudná cesta. Kilometry po asfaltu pěkně na sluníčku a tak. Po asfaltu už víceméně jen mašíruju. Žádné běhání, nebo jen výjimečně z kopce. A teda až pak na červené značce do Valmezu. Tam mě začíná pohánět vidina cíle a přemohl jsem se. Ostatně, je to převážně z kopce, tak to jde. Pěkně jsme se po městě naháněli, dva lidi se mě snažili dohnat a předehnat, a nevyšlo jim to :)

Tož, doběhl jsem jako osmnáctý v čase 18:36, v nohách asi 104 km. Hodinky se mi vyply někde na 102,5 km na okraji Valmezu. Čas nic moc, ale zase je v tom ta skoro půlhodina mudrování nad mapou na startu, spousta šmajdání po nocích… Nakonec to byl hezký trénink. A mám novou zkušenost – na sluníčku je třeba měnit častějc ponožky. Sice puchýře žádné, ale chodidla už na některých místech docela slušně pálila. Potrénoval jsem i pokoru, to abych si o sobě moc nemyslel. Třeba když jsme kolem Tanečnice nedokázali dohnat týpka, co si to mašíroval v maskáčích a s vojenskou velkou polní na zádech. Připomnělo mi to název Armstrongovy knížky: „It’s Not About The Bike“.

V nohách mám už tisíc mil... Zkrátka v cíli.

V nohách mám už tisíc mil… Zkrátka v cíli.

V cíli jsem si něco přes hodinku schrupnul na trávě pod stromem, a pak jsem kupodivu dokázal křepčit skoro do půlnoci. Úplně jsem zapomněl na ty staré hitovky z tábora, třeba „už jdou, ostří hoši z Dolní Lhoty, už jdou, doufám, že mě nechytnou….“. Akorát Citrón prý kvůli tomu trochu brblal, tak pak už jsme spíš kecali :)

Jsem rád, že jsem sem jel. Děkuji velmi pěkně! Tahle akce má atmosféru, vřele doporučuju zkusit 😉

Důkaz místo slibů

Důkaz místo slibů

Daj-li medaili?

Daj-li medaili?

Kontrolní karta.

Kontrolní karta.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>