Letecká stovka (2018)

Letecká stovka letos počtvrté a přeci zase jinak.

Říkal jsem si loni na jaře „třikrát a dost“. Ta letecká dráha po hrázi je na palici! Ale jinak docela hezká trať, to zase jo. Jenže pak přišel leden, jeden už byl celý natěšený na další stovkařský rok a bác ho. Registrace na Leteckou stovku. Tak nakonec jako že proč néééé. No a už jsem v tom lítal zase. Je to až v březnu, to se stihnu připravit, ni?

Nepojedu na únorové soustředění s bunkrákama, tam se člověk při věčném pobíhání ve sněhu a špíně akorát nachladí! Místo toho si dám rodinné soustředění v teplých krajinách. Potud cajk. Jen ten běh v teplých krajinách mi nějak nevyšel. Když mě se tááááák nechtělo běhat! Úplný kopr. Řku nebudeš to hrotit, doženeš to pak.

No jo. Jenže ono se mi nechtělo ani po návratu. Jako aspoň vyšlo to s tím nachlazením. Kolem mě padali lidi jeden za druhým na všelijaké chřipky a já stále zdravý jako rybička. Jen ta kondice se, potvůrka, jaksi vytratila. Ale nevadí, dám to turisticky, to bude taky fajn, ni? :) A tak jsem přípravu přestal řešit a v sobotu 17. března jsem si stoupl na start s pouhými asi 400 kilometry naběhanými od Nového roku. Což by ještě nebylo tak zlé, kdyby to nebylo převážně po rovině kolem Brna :)).

Letecká stovka je dálkový poklus z Trenčína do Trenčína přes několik vršků nedalekého Považského Inovce. Dlouhý cca 105 km s převýšením ke čtyřem kilometrům. V březnu přitom bývá dole v údolí už bahníčko, zatímco na hřebenu Inovce je ještě sníh. Ideální podmínky. Ale trať je pěkná a relativně běhatelná. S jednou zábavnou záludností, kterou je pro mnohé účastníky závěrečný půlmaraton po hrázi kolem Váhu od Beckova do Trenčína. Ono když máte v nohách 90 kilometrů v kopcích, tak to chce dost morálu, aby se člověk přinutil k běhu na rovné hrázi.

No a jak to teda šlo?

Všelijak :-).

Počasí zpočátku na jedničku. Pátek propršel, ale v sobotu ani kapka. Teploty trochu nad nulou (na Inovci asi -2). Ideální na běh. Jen navečer se mělo ochladit pod nulu i v nížinách, nějaká studená fronta či co. Ale to mi nevadilo, špatné počasí mě většinou jen popožene k cíli, takže jsem to neřešil.

Od tělocvičny klasicky vyrazili všichni pěkným kvapíkem do města a pak dál k Inovci. Asi jak jsou všichni po zimě natěšení, jinak si to nedokážu vysvětlit, proč vždycky všichni tak uhání a mrhají silama, když se prvních 20 kilometrů běží převážně do kopce. Leda že by to bylo tak, že jsou prostě lepší. No jo.

Na kopci nad Trenčínem jsem ještě plný optimismu, než přijde bahnité oraniště do Soblahova. Na botách se okamžitě vytvořily dvě blátivé hliněné koule a já nevím, co dřív. Když ty boty moc utáhnu, tak mi začínají trnout nohy, když je povolím, tak mě to vyzouvá. K tomu se začíná zase ozývat levá noha, se kterou mám furt nějaké problémy. Před Soblahovem musím zpomalit a protřepávat nohu, tak mě předbíhají fakt skoro všichni. Ale je hezky a chtěl jsem to přeci jít turisticky, tak si fotím a nastavuji se na optimistickou dráhu.

Za Soblahovem začínáme stoupat.

Za Soblahovem začínáme stoupat.

Ze Soblahova...

Ze Soblahova…

A teda i chvílemi běžím. Ale do kopce jen po asfaltu. Pod Černiachovem utíká ze svahu laň jako kráva. Jelen nikde. Jen pak za hřebenem myslivec v zelené kamizole. A tváří se vesele a zdravíme se. Seběh do Mníchovej Lehoty letos není bahnitý, loni to byl jinačí tobogán. A dohání mě tu Martinko, se kterým si to pak šlapeme až na chatu na Inovci a společně si notujeme, jak už to není taková hitparáda jako dřív. Rozuměj ta naše kondice asi ;). A že ty kratší závody mají taky něco do sebe a vůbec. No jo no, holt když se chtěl někdo přes zimu válet, tak se nemůže divit, že na jaře to zadrhává :)

Martinko mi dělá společnost cestou na Inovec

Martinko mi dělá společnost cestou na Inovec

Taková předjarní nálada s jinovatkou...

Taková předjarní nálada s jinovatkou…

Ale jinak pěkná vycházka. Stíhám i čučet po šutrech a sem tam vidím i nějaké ty krystaly, ale zarostlé v hornině. Sluníčko svítí a jak se blížíme k chatě na Inovci, objevuje se na stromech jinovatka a vytváří pěknou předjarní náladu. Takže sice trochu trpím, ale je to vyváženo pěkným výletem. Na kontrole na Inovci se nikam neženu, pěkně si dávám česnekové pečivo, Colu… A dál vyrážím sám, bo Martin ještě čeká na parťáka.

Momentka z chaty pod Inovcom od Evy Kovalčíkové.

Momentka z chaty pod Inovcom od Evy Kovalčíkové. Aby bylo jasno, já su ten vlevo, co nasává.

Inovec, prý vypadám jak modelka...

Inovec, prý vypadám jak modelka…

Na Inovci

Na Inovci

Nad chatou jsou sem tam ještě zbytky sněhu, ale nic, co by se nedalo zvládnout bez hůlek. Jen sem tam je třeba šlapat na ta správná místa, abych nesjel někam, kam nechci. Na vrcholu se nechávám vyfotit u kříže a pak už hurá po hřebeni dál. Sem tam klušu, sem tam fotím mraky pod náma… Míjím i skalku, kde jsem v loni v krizi do sebe tlačil rohlík. Letos zatím žádná drsná krize nepříchází, ale taky je nutno si přiznat, že na té skalce jsem oproti loňsku nejmíň o půl hodiny později. Abych to zkrátil – z kopce se snažím běžet, do kopce ne. Po rovině podle nálady.

Hřeben z Inovce

Hřeben z Inovce

Hřeben z Inovce

Hřeben z Inovce

Hřeben z Inovce

Hřeben z Inovce

Loni jsem tu zaháněl krizi, letos fotím baby (Radka).

Loni jsem tu zaháněl krizi, letos fotím baby (Radka).

Před Bezovcem mě dohání Dušan Kolesár. Chvíli si povídáme, obdivuju ho, kolik má energie. Něco jako Mirek Vítek při mé první Javornické stovce. Nemá zrovna typický běžecký outfit, ale valí si to směle k cíli. K Bezovci spolu vydržíme, pak ho nechám letět. Zajímavé, že na stejných stovkách na mě krize přichází zhruba v podobných místech. Na Letecké vždycky za Bezovcem hlava stávkuje a nechce se jí. Ale zase, loni to bylo horší, to na mě přišla krizička už asi dva kiláky před Bezovcem.

Tak. A když už mám chatu skoro na dohled, tak uklouznu na podmáčené louce a pěkně se vyválím v blátíčku. Hmm. Sice bez následků, ale vypadám jak bahňák. Aspoň že tu jsou ještě staré sněhové jazyky, tak se jdu hned vyválet i v nich, abych ten největší nánost bahna sundal. Že jsem od pasu dolů durch neřeším, tak nějak předpokládám, že to časem uschne. Akorát se mě pak pár lidí zeptá, jestli jsem v pohodě, když vidí jak vypadám. No ale já naštěstí většinou padám tak, že si nijak zvlášť nenabiju, a tak to bylo i tentokrát :)

Před chatou nás ještě všechny zdraví Roman Babulič. Docela mu závidím, jak je čistý a suchý a nemusí nikam běžet.

Na chatě mají jako obvykle výbornou polévku. K tomu dlabu chleba se sádlem, Dušan už mě popohání, jestli jako má čekat, že už by šel. Tak kývu, že už taky jdu, akorát jak se dovnitř zrovna nahrnulo víc běžců, tak mám trochu problém se proklestit k nádobám s vodou, abych doplnil láhve.

No a venku klasika. Zima jak sv..a. To je tak vždycky, když vyrážím zpocený z tepla do zimy. To kdyby šlo nějak vymyslet, aby mi bylo teplo i venku, to bych se vůbec nezlobil :). No a Dušan nasadil tempo, které mi úplně nesedí, tak ho nakonec stejně nechávám běžet. Pak poznávám úsek kolem horárně pod Kostolným vrchom, to mě trochu nakopne, tak až do údolí Bojnianky poklusávám. No a zpátky na kopec šlapu a stejně jako loni mi to vůbec nejde a trochu i přemýšlím, co tady vlastně dělám. Navíc mě dohání další holka, už třetí – Veronika Hudecová. Furt se blíží, tak mi je jasné, že sice šlapu do kopce, ale jde to se mnou z kopce.

No ale asi se stal zázrak, nepředbíhá mě. Naopak se držíme ještě s jedním běžcem relativně pospolu a přichází další můj oblíbený úsek kolem Topolčianského hradu. Doháníme partii, chalani mě zjevně znají. A prý jestli to náhodou nepřepálili, když mě vidí. Tak to se povedlo, přiznávám, že mě to celkem povzbudilo, když má o mně někdo takové mínění. Ale ne, asi nepřepálili. To jen já zlenivěl :)

Dole v Podhradí...

Dole v Podhradí…

A dál. Roman Samko a Veronika Hudecová, super společnost.

A dál. Roman Samko a Veronika Hudecová, super společnost.

Občas téměř dojde na brodění...

Občas téměř dojde na brodění…

Ale zrovna tenhle úsek mě bavil i minulé roky. Vždycky jedu ve vlnách. Někdy se trápím, někdy srším energií a jde to. Tady to zrovna jde. A dobře vím, že po těch silnicích u Duchonky už to taková hitparáda nebude.

Ale i tak, jak se dostanu na asfalt, tak se s vědomím pronásledovatelů hecnu a běžím vytrvale, jak se na vytrvalce sluší. Když přibíhám ke kontrole, tak mě fotí, to se vždycky snažím vzchopit a dělat, jako že pohodáááá, úsměvy a tak :)

Navíc tahle kontrola si v posledních letech zaslouží jen pochvaly. Dobrovolníci se nabízí, že naplní láhve vodou, na stolech nevím, kam se dřív podívat pro samé dobroty, prostě nebe na zemi.  Je tu nějaký cizinec zabalený ve folii, že to balí. Taková škoda! No co už, sezobnu pár chlebů a jedem dál.

Ale už na Kulháni mě zase dohání partia s Veronikou. A že prý rovinka, tak poběžíme. Ok. Trochu jsem si z toho pak dělal srandu i do mírného kopce, že rovinka, běžíme. Ale jak se terén zvedal k Panské Javorině, tak mi stejně došlo a už jsem jen tak šoupal nohama. Levá, pravá, klasika. Únava, hlad, vyčerpání… Hlavně už být nahoře, poslední pořádný kopec, či?

Cestu dolů už si moc nepamatuju. Chvílemi jsem běžel, chvílemi šel, jak to šlo. Až pak jsem někoho dohnal. Takovou záhadnou postavu. Vypadala spíš jako holka než kluk. Z dálky, bo běžela tak rychle, že mi trvalo nejmíň dva kilometry, než jsem ji dohnal. Takže běžkyně. Ale vzhledem moc nezapadala mezi stovkaře z Letecké… Zimní čepice s copánky, dlouhé kalhoty…

Jistotu, že je to holka, jsem nabyl, až když jsem ji konečně doběhl. A bylo to docela překvapení. Věk 40+ (soudě podle sebe), stovku neběží. Jen prostě zabloudila a teď spěchá do Kálnice, bo za chvíli se setmí.  Chvilku kecáme, ale pak že prý mě nechá běžet, že jsem rychlejší. No tak to se povedlo. Kdyby věděla, kolik úsilí jsem musel vyvinout, abych ji dohnal, to by se asi zasmála :-). No a navíc, po takovém pokynu, to jsem se teda musel ještě chvíli hecnout a i když už jsem toho běhu měl plné zuby, tak jsem pelášil z dohledu. Ono teda je pravda, že už se stmívalo a já chtěl být už co nejdřív na kontrole v Kálnici.

Letos mi to vyšlo tak, že už jsem tam dorazil téměř za tmy. A mezitím nahoře na loukách nad sjezdovkou začalo pěkně profukovat. Takový nechutně ledový vítr rovnou do obličeje. Užil jsem si ho přes kilometr a po doběhu na kontrolu jsem vůbec nespěchal dál. Na bednu už se nedostanu, tak hlavně doplnit síly, nabrat trochu toho tepla, nachystat si čelovku…

Nakonec se teda sbírám a vybíhám s jedným chalanom… A po půl roce, kdy tohle píšu, si zaboha nemůžu vzpomenout, kdo to byl. Vypadal, že má víc energie než já, ale asi nechtěl běžet sám, tak jsme běželi spolu. Teda, běžel myslím poprvé, tak využil toho, když jsem se tvářil, že už vím kudy kam. Zima byla pořádná. Teplota lehce pod nulou, ale vítr způsobil, že jsem na sobě měl kromě větrovky i membránovou bundu a byl jsem rád, že jsem rád, s čepicí i kapucí.

Doběhli jsme takhle až na hráz u Váhu, ale tam se to ve mně nějak zlomilo.  Vítr rovnou do obličeje, pocitově nejmíň -10 Celsiů, i když byly jen asi mínus dva. Kolega šel pomaleji než já, tak jsem se nakonec omluvil a trhnul se. Prostě těch dvacet kiláků do Trenčína jsem chtěl mít co nejdřív za sebou, v rámci možností. Takže indiánem vpřed, do sluchátek bomby.

Sice pomalejší, než před rokem v dešti, ale to je daň za neběhání. Zhruba v půlce je potok, který se vždycky musel přecházet po paletách. Letos taky, i když trochu jinde, bo je víc vody. Palety jsou lehce namrzlé, tak raději po čtyřčech, ale jakž takž to jde. Co ale nechápu, před potokem je stan a venku stojí chalan a razítkuje tajnou kontrolu. Mě mrznou prsty, sotva sundám rukavici, abych vytáhl kontrolní list kvůli tomu razítku, on tu musí stát určitě X hodin. To ho teda obdivuju, i když má na sobě péřovku.

Po stovce kilometrů už to mám většinou tak, že termoregulace jede na poloviční výkon. Těch 20 kilometrů po hrázi proti mrazivému větru teď z tepla bytu vypadá jako sranda, ale dobře si pamatuju, jaký to byl záhul. Docela slušný trénink sebepřekonání se. Zvlášť se závěrem téhle stovky. Drtivá většina účastníků vidí Trenčínský hrad až za tmy. Vypadá, že je blízko, ale je to ještě dobrých sedm osm kilometrů. Zkrátka cíl vypadá blíž, než je, je to doslova nekonečné.

A tak. Zdrávi došli, v cíli bylo už dobře. Výsledek odpovídal přípravě, Pořadí 38, čas 16:25. Pocit, že to je naposled. Jenže teď, když to píšu, tak už je srpen, a říkám si, že ona je to vlastně docela hezká stovka :-). Tak třeba za rok zas a s trochu lepší přípravou? Každopádně organizátorům díky díky díky!

Teplo!!!! V cíli, uff.

Teplo!!!! V cíli, uff.

Chvíli po mně doráží Martin Urbaník, čeká tu na něj táta.

Chvíli po mně doráží Martin Urbaník, čeká tu na něj táta.

Estě jedna fotka od Evy Kovalčíkové.

Estě jedna fotka z cíle od Evy Kovalčíkové.

Tak. Důkaz místo slibů.

Tak. Důkaz místo slibů.

Moje startovní číslo

Moje startovní číslo

A ještě kontrolný hárok

A ještě kontrolný hárok

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>