Brněnský masakr 2017

Brněnský Masakr je ultraběh na severním okraji Brna. Po několika prvních letech se trasa ustálila na 63 kilometrech s převýšením asi 2200 metrů. Trať je příjemně běhavá a podle mého i hezká. Samé lesy, sem tam skála, sem tam nějaký ten trailík a také občerstvovačky každých 10 až 15 kilometrů. Prvního ročníku v roce 2013 jsem se zúčastnil plný nadšení. Zrovna jsem tak nějak začínal pravidelně běhávat. Ambice jsem měl myslím vcelku při zemi, chtěl jsem dokončit pod devět hodin. To se nakonec na tehdy 61 kilometrové trase podařilo za 8:01. Docela si to pamatuju, v prvním kopci mi všichni běžci utekli, od 15. kilometru jsem měl křeče v lýtkách, všechny dokopce jsem chodil, i ty pozvolné. Ono to ani jinak kvůli těm křečím nešlo :). A v cíli jsem pak chodil jak dřevěný panáček. Ale počasí bylo parádní a zážitek taky.

Na startu s Pepém Jančou. Přátelství z Loudání :)

Na startu s Pepém Jančou. Přátelství z Loudání :)

V roce 2014 už jsem začínal chodit po stovkách a přihlásil jsem se zase. I proto, že jsem byl zvědavý, jak jsem se od předchozího roku posunul. A posunul, pozměněnou, už 63 kilometrů dlouhou, trasu jsem dokončil za 7:14. I jsem o tom napsal. Ale furt jsem měl křeče a do kopců jsem převážně chodil.

Následující dva roky termín kolidoval s jinými akcemi, ale Masakr byl stále zasunut v mé hlavě. Jednak se mi trasa líbí, jednak se můžu porovnávat se svými začátky. A tak, když jsem se letos rozhodoval mezi Masakrem a SAAR Challenge, zvítězil Masakr.  Narozdíl od mých předchozích startů tentokrát prakticky celý den propršel. Ale zase jsem se díky tomu nepřehříval, takže pro běh docela fajné. Ono teda většinou spíš mrholilo než že by hustě pršelo.

Od startu jsem vyrazil celkem na pohodu, nikam jsem se nehnal. Ale zase jsem běžel i do kopců. Když jsem za Českou vyběhl vcelku bez potíží takový malý kopeček skrz louku, tak jsem si říkal, že je to dobré. V roce 2014 už jsem v těch místech měl jazyk na vestě a musel jsem přecházet do chůze. A ve stoupání na Babí lom jsem předběhl i Ondru Veličku :-). Ale to mi bylo jasné, že to nebylo proto, že bych byl lepší. Však mě taky ještě před Vranovem vzal zpátky takovým lehkým během. Připomnělo mi to, jak me na Krakonošově stovce jednou předbíhal Radek Brunner, taky na pohled pohodička a už byl v trapu, zatímco já dál bojoval sám se sebou. A před Vranovem chvíli i docela hustě pršelo. Zkusil jsem si obléct větrovku, co jsem celou dobu táhl v ruce, ale po pěti minutách jsem ji zase sundal a běžel dál jen v tričku, bo mi v ní bylo vedro.

Trailík z Vranova do Adamova jsem si tradičně užíval. Podle mě je to jedna z nejhezčích pasáží trasy. Mírné klesání po pěšině úbočím kopce, krásné lesy všude kolem, prostě paráda. Potom přežít ten asfaltový kus podél řeky z Adamova a už jsme stoupali k Novému hradu.  Od hradu k Máchovu památníku jsem to letos dokázal běžet, což mě naplnilo optimismem, protože moje předchozí pokusy byly vždycky o maximálně indiánském běhu.

A tak nějak to probíhalo i dál. Na občerstvovačkách jsem se snažil moc nepostávat. Jen doplnit vodu do láhve, co jsem táhl v ruce, něco slupnout, nebo vzít na cestu a hybaj dál. A tentokrát žádné chleby se sádlem a cibulí, spíš sladké. Ve stoupání na Alexandrovku nad Adamovem mě poprvé navštívila křeč do lýtka, ale jen taková malá. Takové upozornění, že do kopce nesmím moc silově. Takže jsem se od té chvíle snažil do kopců víc cupitat a ono to šlo.

V kopci z Bílovic přišla trochu krizička, ale naštěstí následuje seběh kolem Luže dolů ke Svitavě a ten mi vrátil morál. Taky proto, že jsem kecal o běhání s klukama, co jsme se už nějakou dobu obíhali. No a nekonečné stoupání z Myší díry do Útěchova jsem letos taky celé vyběhl. Sice jsem toho měl plné zuby, ale hodinky ukazovaly, že jedu na 200 W, a to jsem si říkal, že bych měl vydržet. Tak jsem zatnul zuby a vydržel a fakt to šlo :)

Na padesátém kilometru v Útěchově.  Foto od Brněnský Masakr (fb).

Na padesátém kilometru v Útěchově. Foto od Brněnský Masakr (fb).

No ale i tak mě v Útěchově na kontrole na 50. kilometru předběhla první holka a běžela takovým způsobem, že jsem se za ni ani nezkoušel zavěsit. Běžel jsem si dál svoje a předbíhal lidi z 30 kilometrové trasy. Celou dobu jsem si pouštěl do sluchátek svůj oblíbený playlist. A tak nějak se to sešlo se správnou písní a za Ořešínem jsem si prožil pět minut maximálních emocí. Totální euforie, slzy v očích, lehkost v nohách a tak. Jen škoda, že tyhle stavy se často střídají s opačnými pocity, kdy má člověk pocit „nechte mě tu umřít“ :).

Za Soběšicemi mě předběhl Luboš Studený, co jsme se potkali na Štefánikovi, ale ani jeden jsme toho druhého nepoznali, až v cíli :). No a v cíli jsem byl letos za 6:32. Takže docela spokojenost. Doufal jsem v čas pod 7 hodin a toto předčilo má očekávání. Zase mám trochu motivaci do budoucna. Už nejsu nemladší, ale začínám si teprve to běhání pořádně užívat!

Štastně v cíli.

Štastně v cíli.

Důkaz místo slibů.

Důkaz místo slibů.

 

Dajli medajli? Plus kontrolní karta.

Dajli medajli? Plus kontrolní karta.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>