Štefánik Trail 140 (2017)

Chodím na ty stovky už tři roky, a tak jsem si řekl, že je na čase zase o kousek posunout laťku. Od známých jsem slyšel dobré ohlasy na slovenský závod Štefánik Trail. Trať dlouhá 144 km po lesích Malých Karpat, to nezní vůbec zle. Převýšení kolem pěti kilometrů a prý super občerstvovačky. Ideální test na stomílovku, případně na Pražskou stovku, která mívá podobné parametry. Jen v červnu bude asi větší pohoda, co se týče počasí. A tak jsem se přihlásil.

Na téhle distanci jsem se neodvažoval odhadovat, jak mi to půjde. Jen jsem počítal s tím, že nejdůležitější je, aby tu vzdálenost akceptovala hlava. Už mi mockrát příšlo jednodušší běžet rovnou padesát kilometrů než třicet a pak v cíli dvacet přidat. Prostě tělo pracuje na vzdálenost, se kterou dopředu počítá. Pozitivní podle profilu trasy bylo, že druhá půlka vypadala jednodušší, než ta první.

V pátek kolem poledne jsem v Bratislavě před odjezdem na start nakoukl i do míst, kde snad budu v sobotu finišovat.

V pátek kolem poledne jsem v Bratislavě před odjezdem na start nakoukl i do míst, kde snad budu v sobotu finišovat.

pátek 9.6.2017

Startovalo se od mohyly M. R. Štefánika na Bradle v pátek večer v sedm. Na start se postavilo nějakých 160 běžců. Pár známých, pár zjevně nabušených. Kousek ode mě se protahoval už od pohledu namakaný běžec. Odhadl jsem ho docela dobře, závod vyhrál. Richard Zvolánek. A to jsem ještě nevěděl, že jí prakticky jen syrové ovoce a zeleninu.

Dost dlouho kecáme s Lubošem Studeným. Brňák, potkali jsme se v autobuse z Blavy. Bus přijel pod mohylu asi pět hodin před startem, takže času neurékom. Asi hodinu jsme odpočívali na posekané louce, než si Luboš všimnul, že po něm lezou mraky klíšťáků. Tak se koukám a po mně taky. No to byl najednou hukot. Rychle se přesunout někam jinam. A pak už se stavěla startovní brána a lidí bylo čím dál víc a i fronta na pivo začala být neúnosně dlouhá.

Ve startovním balíčku jsme dostali orienťácký čip, který si poneseme místo kontrolní karty. Žádná razítka, pěkně pípat. Je to jednodušší a asi i rychlejší. Na poslední chvíli se dovídáme, že na startu se čip pípat nebudeme. Hned, jak nás vypustí, nemáme na nic čekat a pelášit rovnou do teho kopce k mohyle.

Mohyla Milana Rastislava Štefánika na Bradle. Od chaty pod kopcem jsme vyběhli až k mohyle a pak hned směr Bratislava.

Mohyla Milana Rastislava Štefánika na Bradle. Od chaty pod kopcem jsme vyběhli až k mohyle a pak hned směr Bratislava.

Tak jo. Těch pět hodin se sice táhlo, ale dočkali jsme se. Nakonec je sedm večer a my jedéééééém!

Hned po startu chci jít spíš zvolna, ale lidi ten kopec lezou nějak pomalu a sil mám na rozdávání, tak mi to nedá a zrychluju. Až u otočky před mohylou najednou zjištuju, že běžím na druhém místě. Ouje, jestli zase něco nepřepaluju. Ale tak zase kamery jedou naplno, je třeba si ten rock’n’roll užít. Dole u lesa vedoucí běžec najednou váhá, neví, kam má běžet. Já vím kudy. A tak vbíhám do lesa jako první. Ouje, ouje. Vědom si stáda býků v zádech valím po té pěšině dolů co to jde a snažím se nezvrtnout si kotník. No ale do cíle je cesta dlouhá, a tak po pár stovkách metrů, když je cestička už širší, zvolňuju a pouštím ty nejsplašenější býky před sebe.

Dole ve vesnici pod kopcem lidé fandí, jsme za atrakci. Pak jsme zase zaběhli do lesa a přišlo první stoupání. Tam už to taková hitparáda nebyla, ale zase mě potěšilo, když někdo z lidí stojících u cesty prohlásil, že „tento“ (to jako já) běžel i Lazovku. Tak to už je ta sláva, no ni?

Na první občerstvovačku do Dobré Vody na 15. kilometru dobíhám za 1:30 zřejmě v první dvacítce. To by jako šlo. Ale cítím, že budu muset zpomalit, zase tak dobrej běžec nejsem a hlavně je dost vedro. Na další občerstvovačku je to asi 23 kilometrů, to znamená nabrat plnou nádrž vody a šetřit. Jsem žíznivec a navíc mám s sebou na mezery mezi občerstvovačkama jen gely. Což znamená, že k nim musím mít i vodu, jinak nemá valný smysl je do sebe cpát. Hlad jinak nějak zvlášť nemám, a tak dávám jen kousek melounu a banánu a pak už nezbývá, než se zase posunout o dům dál. Trochu mě překvapuje, že hned za mnou na občerstvovačku doběhla nějaká holka. Nějak brzo ne? A navíc ji neznám. Podle toho, že se ptá na „water“, je hned jasné, že se jedná o cizinku. No co se dá dělat, maximálně si přiznat, že už nejsem nejmladší. Na druhou stranu, jsou i jiný věci, co jsou důležitý.  Já to sice často zmiňuju, že když už nemám na bednu, tak mi udělá radost, když je první holka za mnou, ale na druhou stranu když to nevyjde, tak to neberu nijak tragicky. Už na škole jsem potkával spoustu lidí, co byli v něčem lepší, než já. Tak to prostě je :)

Za Dobrou Vodou v lese už se začíná šeřit, a tak využívám toho, že trasa zrovna vede do kopce (neběžím) a lovím z vesty čelovku a místo ní tam strkám sluneční brýle. Dohání mě ta holka a několik kilometrů běžíme beze slova bok po boku. Běží jak robot a už v Bukové u kamenolomu cítím, že ji budu muset nechat pelášit, jinak se strhám. Na chvilku si odskočím a hned jde přede mě nejmíň pět závodníků. K tomu už nějakou dobu cítím, že mi čím dál tím víc žbluňká v žaludku. Zjevně přestává vstřebávat, co do něj dopravím. Zatím to byl jen kousek melounu a banánu na občerstvovačce a asi jeden gel. Vodu jen po hltech, žádné velké chlemtání, ale stejně. Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

A pak už je tma. Ve stoupání kolem chat za Bukovou předbíhám, nebo spíš předcházím závodníka. Prohodíme pár slov a prý že už Štefánika zkouší potřetí. Zatím ani jednou nedokončil. Tak to jsem zvědavý, jak dopadne tentokrát, do cíle mu zbývá skoro 120 kilometrů. Jen mě překvapuje, že s touhle zkušeností to na začátku tak napálil. Mně taky přestává být do zpěvu. Žaludek zjevně moc nefunguje a nastupuje hlaďák. Chvílemi je mi na zvracení. Takhle brzo mě to trochu děsí, nerad bych skončil s DNF. Naštěstí chodit můžu celkem v klidu. Tak holt zpomalím a budu doufat, že to pomůže. Hádám, že za to může to teplo. Je deset večer a stále asi 15 stupňů. A v porovnání s ostatními na tom nejsem zase tak špatně. Před stoupáním na Havraní skálu se na betonce válí běžec. Ani nezpomaluju, právě od něj někdo odchází a ten ležící celkem jasným hlasem říká, že je v pohodě.

Cestou na Havraní skálu před sebe pouštím další a další lidi, tempo postupně klesá až někam k 19 min/km (asi 3km/h) přes Havraní skálu. Drží mě myšlenka na občerstvovačku. Určitě budou mít Colu, ta mě zatím vždycky dala v takovém případě dohromady. A tak šlapu a šlapu, sem tam popoběhnu, ale dost sporadicky. Pořád čekám, kdy bude ten avízovaný úsek se záchranáři. Až pak před Zárubami slyším chrčet vysílačku. Aha, tak už. A kupodivu se mě taky ptají, jestli nechci vodu nebo Colu. Cože? Colu? Uáááá, tak to jóoo, to si dám říct. Půl pohárku mi hned zlepší náladu. Díky!

Tak takto vypadá ultramaratonec v krizi :). Foto by Peter Verček / Pepe Photography.

Tak takto vypadá ultramaratonec v krizi :). Záruby. Fotil Peter Verček / Pepe Photography.

Začínám si to zase trochu užívat. Ostatně, je tu krásně. Měsíc v úplňku, svěží větřík mi ovívá tváře, takže už mi není takové vedro jako na začátku, skalnatý hřebínek, tak to mám rád :). Druhá a třetí vysílačka, pak záchranáři v kruhu kolem ohně, čtyřkolky, a jsem zase sám. A je to z kopce a dá se mi běžet. Tak běžím. Předbíhám asi dva nebo tři běžce, ale po té krizi před chvílí už nemám závodní ambice. Spíš už chci být na té občerstvovačce. Ono popravdě, z toho kopce jsem sice utíkal, ale tempo 8 min/km není zrovna závodní. Ještě přes louku k vodní nádrži. Na konci už vidím po pravé straně osvětlené stany, hurá! Dobíhám, pípám čip a ptám se po Cole.

Jsem tu sotva minutu, když tu slyším „Radku“ a jestli prý něco nepotřebuju. Dívám se za hlasem a poulím překvapeně oči. Petra Mücková. „Co tady děláš?“, ptám se. Měla být na trati. A prý koleno nepovolilo. Fuha. Tenhle Štefánik Trail je pro mě plný překvapení.

A tak tam sedím na lavičce a popíjím Colu. Ani se mi nechce jíst, ale na další občerstvovačku do Sološnice je to skoro 18 kilometrů, něco bych do sebe narvat měl. A tak dávám aspoň pár kousků melounu. A pak ještě trochu Coly, doplnit vodu a run Forrest, run!

Po žluté zpátky na červenou a zase do kopce. Doháním Honzu Týčeho. Prý je z Brna. Tak to je sranda, to už je druhý Brňák, co jsem dnes na Štefánikovi potkal. Nechce se mi uhánět, krize ještě úplně neodezněla, a tak jdeme spolu a kecáme. V jednom místě Honza ukazuje doleva od cesty, že tam jsou liščata. A fakt, asi tam mají noru, pár metrů od cesty jsou v klubku asi tři nebo čtyři malé lištičky a koukají na nás. A jinak jak tak kecáme, tak mám pocit, že zrychlujeme a dokonce popobíháme i do kopce. Inu jak hlava začne přemýšlet o něčem jiném, tělo zase může. Nakonec mě Honza posílá napřed, že bych ho utahal. Haha, to mě baví, když si o mně lidi myslí, že jsem na tom líp, než jak na tom ve skutečnosti jsem :) Tak ale jo, vyrážím napřed.

Na Vápenné (asi) leží nějaký čundrák ve spacáku pod širákem. No to si teda nevybral moc klidné místo, proběhne tu kolem něj několik stovek lidí. V Sološnici na hlavní křižovatce trochu váhám, kudy dál a musím si zapnout mapu v mobilu, abych se zorientoval. Dobře jsem udělal, samozřejmě jsem se už vydal na další etapu a občerstvovačku bych minul. Takhle chvíli na to už vbíhám na fotbalové hřiště. Náladička je tu ve společnosti Bela Špišáka dobrá. Mám takový pocit, že první občerstvovačku na mojí první slovenské stovce měl pod palcem právě Belo. Východňár, vždycky s úsměvem.

Zase dávám Colu a pak i to veganské rizoto, co tu mají. Žaludek už začal zase jakž takž spolupracovat. Jen když do sebe někde mezi občerstvovačkama narvu gel, tak cítím lehký diskomfort. Zajímavé, na předchozích letošních stovkách jsem s nimi neměl žádný problém a abych už zase na příště vymýšlel něco nového. Že by fakt tím teplem?

Ze Sološnice dál je to zase do kopce a docela dlouho po asfaltu. V nohách mám asi 60 kilometrů, ale kromě problémů se žaludkem tělo drží a nic mě nějak zvlášť nebolí. Jasně, nohy už nejsou nejčerstvější, ale běžet se s tím dá, a tak to už zase i do kopce hrotím na indiána. Ve stoupání do sedla Skalka za sebou vidím čelovku. Postupně se přibližuje a když už jsem nahoře, tak mě předbíhá běžec. Podle toho, jak běží zčerstva, bych řekl, že to bude první štafeta. Jsem na 63 kilometru a začíná se rozdednívat. Za chvíli další podobný běžec.

Čekám, kdy už přijde sedlo, ze kterého ultráci musí doprava na Vysokou a štafety běží rovně. Ale ještě se nám staví do cesty skalnatý hřebínek. Vyškrabu se na jeden z nich a prásk prásk, osamělá Majka Prokipčáková fotí s bleskem. To je teda překvápko. Docela by mě zajímalo, jak duchaplný výraz budu mít na fotce poté, co se na 65. kilometru vyškrábu s vyplazeným jazykem na hromadu kamení. Hlava je vymletá, ani mě nenapadne zastavovat. No a i to sedlo pod Vysokou nakonec přišlo. Kdosi na občerstvovačce v Sološnici mě strašil, že odtud nahoru to bude asi 200 výškových metrů a prý mu to loni zabralo dvě hodiny. Uff. Hlavně žádné předsudky. Přepínám hodinky na výškoměr a stoupám a stoupám. Vysoká má 754 metrů a na tuhle výšku se dostávám relativně rychle. Jen jsem jaksi nepředpokládal, že ten první kopec není Vysoká a že pak budu ještě pobíhat po skalnatém hřebínku až na ostroh.

Ale i tam jsem se nakonec dostal. Selským rozumem jsem předpokládal, že když už nás vracečkou ženou na takovej kopec, tak tam musí být kontrola. A byla. Na dece rozložené pohoštění, vařič jede naplno, i kafe bych mohl mít, olala. Zůstávám však u Coly, mají-li. Majli, dajli. Hlt Coly a zpátky do hory. Ale je tu krásně. Výhledy bezkonkurenční. Na takovém místě bych chtěl strávit večer a pak svítání se svou milou.  To svítání jsem tu protentokrát nestihl, slunce už je nějakou dobu vzhůru. Chtěl jsem východ slunce fotit, ale viděl jsem jen oranžovou záři za bukovými lesy a když už jsem náhodou průsekem zahlédl samotné slunce, tak bylo zrovna v oparu.

Přímo východ slunce jsem odfotit nezvládl, ale aspoň téhle ranní náladě jsem neodolal. Někde mezi Vysokou a Skalnatou.

Přímo východ slunce jsem odfotit nezvládl, ale aspoň téhle ranní náladě jsem neodolal. Někde mezi Vysokou a Skalnatou.

Ale nevadí. Proklusávám se postupně dál k Bratislavě. Vracečka na Vysokou má tu výhodu, že získávám přehled, kdo je přede mnou a kdo za mnou, včetně rozestupů. A tak třeba vím, že Vlado Nosáľ je s parťákem jen kousek za mnou. Na Lazovce jsem mu nakonec utekl, tady se mi jaksi nedaří. Kupodivu nedaleko přede mnou je třeba Patrik Hrotek. Toho bych teda čekal dál.

Takže si tak běžím těmi bukovými lesy, když mě v dálce upoutá jasně barevný bod. Oranžový. Vypadá to na stan. A je na kopci, tak to nebude jen tak. Je to sice ještě daleko, ale začínám to šacovat na další supertajnou kontrolu. A jak se blížím, tak mi dochází, že ten kopec znám. To je přeci Skalnatá. Pamatuju si ten krpál, kterým se na něj leze, byl to asi nejprudší kopec první etapy na běhu Rýchlik Zoška Bratislava.

Tenhle stan tajné kontroly na Skalnaté byl vidět už z dálky.

Tenhle stan tajné kontroly na Skalnaté byl vidět už z dálky.

Jo jo. Trvalo mi přes půl hodiny, než jsem se k tomu stanu přiblížil, a je to, jak jsem myslel. Je tu kontrola. A na ní Laco Halász s parťákem a psem. Fotí mě a z té fotky je jasně vidět, že už toho mám akorát. Ještě že jsem si vzal ty hůlky a nenechal je na startu, jak jsem o tom původně přemýšlel. V nohách mám teprve 76 kilometrů, takže jsem těsně za půlkou. Tak na to hlavně nesmím myslet :) Teď už to totiž bude v pohodě. Pozitivní přeznačkování se té technice říká. Prostě jsem se rozhodl, že to bude ok. Odsud dál to jakž takž znám a vím tedy, co čekat. Navíc za pár kilometrů bude občerstvovačka na Pezinské Babě. Nechal jsem si tam poslat drop bag s čistým trikem, zásobou gelů do druhé půlky a powerbankou pro dobíjení hodinek. To je teď můj nejbližší cíl.

Právě jsem zdolal kopec na Skalnatou a na tajné kontrole si mě fotí. Tak jen, kdyby měl někdo pocit, že se furt jen tlemím...

Právě jsem zdolal kopec na Skalnatou a na tajné kontrole si mě fotí. Tak jen, kdyby měl někdo pocit, že se furt jen tlemím…

Na Pezinskou Babu dorážím zrovna, když začíná pršet. A hned se mě ujímá paní a ptá se, co mi může doplnit, jakou si dám polévku a i drop bag mi donesla. A pak, když viděla, že už ho mám zase složený, tak ho aktivně i odnesla, no nemusel jsem se skoro ani pohnout. Polévka kuřecí mému žaludku převelice zalahodila. Plný optimismu jsem si řekl ještě o rádler. Celý. Hrdina jsem. Pak s tím trochu zápasím, žaludek si o rádleru myslí svoje, ale soustředěným úsilím jsem ho nakonec přetlačil. Seděl bych dál, dorazil už i Vladko Nosál, povídá se dobře, ale co naplat, je to ještě štreka a začíná mi být trochu chladno. A navíc už jsem tu půl hodiny, to je až až.

Tak jsem si šátkem přivázal na předloktí powerbanku a napojil ji rovnou do hodinek. Operace se zdařila, hodinky nasávají šťávu a já vybíhám s mrholením dál. A jde mi to suprově. Následuje relativně rychlý úsek s hromadou táhlých pozvolných klesání. Předbíhá mě jen hromada štafetářů a taky štafetářek. Jejich tempo je rychlejší, než to moje.  Ultráků mě dohání jen pár, a to ještě kvůli tomu, že jsem si musel na chvíli odskočit. Exoticky vypadajícího snědého běžce Tituse opět dobíhám pár kilometrů před Kamzíkem. Do kopců mu to moc nejde. Dáváme se do řeči a perfektní češtinou říká, že je z Brna. Tý jo, už třetí Brňák od startu, to je gól. Kousek od lanovky mu trochu cukám, znám to tady, tak moc neváhám, kudy kam. No a pak přichází lanovka na Kamzík. Zlaté hůlky! Je to nekonečné a je pro mě nepředstavitelné, že  to někdo dokázal hoblovat pořád dokola 24 hodin.  Drží mě vize občerstvovačky hned za horní stanicí na 107. kilometru. Když na ni dobíhám, tak mi lidé kolem tleskají, jako bych byl bůhvijaký borec.

Právě dobíhám na tajnou kontrolu na Pánovej lúke.

Právě dobíhám na tajnou kontrolu na Pánovej lúke.

Severní pól byl dobyt! Kontrola na Kamzíku, 107 km v nohách. Odčipováno, teď honem Colu a něco na zub!

Severní pól byl dobyt! Kontrola na Kamzíku, 107 km v nohách. Odčipováno, teď honem Colu a něco na zub!

Moje momentální představa je jednoduchá. Půl litru Coly a něco k jídlu. S tím jídlem je to slabší, žaludek si dost vybírá. Kostky sýra a salámu jsou fajn, to zvládám. Na chleba s čímkoliv nemám ani pomyšlení. Na sladké taky ne. Tak si dám dvě hrsti těch kostek a budu doufat, že to na Devín nějak dotluču. Dozvídám se, že tu dost lidí vzdalo. Žaludky, kolena, vyčerpání, co já vím. Neřeším, je třeba si užít parádní seběh do Bratislavy. Pak už to bude horší, třeba na stoupání z Mlynské doliny v poledním hicu se vůbec netěším. A jak řekl, tak udělal.

V Bratislavě v Horském parku mě předbíhá štafetář, ale do schodů ke Slavínu mu to moc nejde. Nedá mi to a furiantsky se rozbíhám a beru schody po dvou. Probíhám nadšeně kolem něj, ale má to háček. Až nahoru to nedám, zase tak dobře na tom nejsem. Hmm, škoda. Ale dvě třetiny se taky počítají a nahoře jsem první :)

Cestou ze Slavínu doháním Vladka Nosála a Pavla Kočíba. Mlynskou dolinou pochodujeme a kecáme, no stress. Nakonec držíme basu společně až na Devínskou Kobylu. Od Karlovej Vsi je to dost na morál. Vedro, dusno, dochází mi voda, a tak dávkuju hlty, abych vystačil až na Devín. A je to furt mírně do kopce. Bežet v kuse to už nikdo z nás nedává, ale zase jenom mašírovat, to bychom to šli věčnost. Tak je z toho takový indiánský běh. Kecáme o všem možném. Těsně pod Kobylou přišla na řadu i politika a Vladko se rozohňuje. Přerušila to tajná kontrola. A jaká tajná kontrola! Můj favorit mezi tajnými kontrolami. Ta na Vysoké teda byla líp umístěná a taky měla super bar, ale tady mi to v tom vedru a při docházející vodě tak nějak víc bodlo. Dávám dva pohárky Coly a plný energie a náhlé radosti běžím bez zastavování až dolů na občerstvovačku na Devíně. Klukům jsem tím cuknul a ještě jsem cestou předběhl dalšího ultráka.

Na Devíne piju. Colu, pijeme Colu… Taky doplňuju vodu na další cestu. A jím banán. A polívám se vodou, od hlavy až po paty. A pak už nevím, co by, tak mastím dál, ať ten náskok jakože udržím. Sice hned na parkovišti pod hradem bloudím, ale naštěstí jen chvíli. A je pařák, že by jeden chcí… se vykašlal na kterési závodění. Voda na mně uschla záhy. Kolem se promenádují víkendově naladění lidé a já mezi nimi v upoceném tričku zasolený od hlavy až po paty… A už na konci vesnice mě dohání a předhání Pavel Kočíb. Jde do kopce jako stroj, za tím se hnát nebudu. A pak mě předbíhá ještě několik holek ze štafet. Vždycky povzbuzují, to tedy nemám slov. Je to milé a… povzbudivé.

Jak se blížím k Bratislavě, výletníků přibývá. Pomáhá to hlavě donutit tělo k běhu. Mám ještě dost sil na běh, ne že ne. Šak ultra je o hlavě, ne? A když běžím, budu dřív v cíli. Tak.

Akorát že dole na břehu Dunaje mě dohání i Vladko. Tak to mi ta strategie utéct a vydržet moc nevyšla. A hned se přeze mne valí nekompromisně dopředu a že prý ho to už nebaví a chce to mít rychle za sebou, tak že to poběží bez přestávky až do cíle. Uff, tak na něco podobného už mentální kapacitu nemám. Ať si běží, zase tak moc závodit nemusím. Myslím.

No ale když budu jen chodit, tak těch pět kiláků do cíle půjdu věčnost. To by nešlo. Tak zkouším indiána. Padesát kroků, pak osmdesát… Pak na mě kdosi volá, že co to jééé, bežat treba. Tak teda běžím. U jedné hospody mě ze zahrádky zdraví Rado Harach. Zamávám a běžím dál. A pak už vidím Slava. Je milý, nabízí vodu. Ale cítím už cíl a něco málo ještě mám, tak odmítám. Posílá mě přes silnici do schodů.

Jó, to bude pohoda. Poslední kopec. Jenže ty schody ne a ne skončit. Utěšuju se tím, že tam nahoře už to skončit musí, už není vidět pokračování. Jenže konec není konec, ale zatáčka a za zatáčkou další schody. Pauzíruju, vodu chlemtám a nade mnou fotograf. Dobré místo si vybral, to teda jo.

Prý poslední kopec, schody k Bratislavskému hradu. Fotil shortsrunner (fb).

Prý poslední kopec, schody k Bratislavskému hradu. Fotil shortsrunner (fb).

Ale všechno jednou skončí, i ty schody. A po schodech následuje za odměnu nádherný seběh kolem hradu. Nevím, jestli se mám běžet nebo se víc kochat nebo snad i fotit? Nakonec z kochání se nic není, bo před sebou zahlédnu Vladka. Co to? On ještě není v cíli? Připadám si jako vlk, co zacítil kořist. Tady už mi neuteče.

Sbíhám dolů na nábřeží. Na přechodu červená a na červené další ultrák i s pacerem (to byl asi Mário Jánoš, moc mu to nesedlo a byl na tom mnohem hůř než já, ale to v tu chvíli netuším). Uff, čím větší kořist, tím větší chuť. Za přechodem to napálím a běžím. Motám se s hůlkama mezi lidmi, chvílemi hledám fáborky, ale nevadí. Hlavně se neohlížet, aby to nevypadalo, že už nemůžu. Takže vůbec nevím, jestli mě někdo stíhá nebo jak jsou daleko. Počítám, že jestli jsem jim utekl, tak maximálně sto metrů. Takže nepolevovat. Přede mnou paní s psíkem, co se najednou rozhodl vydat se přes chodník na trávu. Motám se do vodítka, naštěstí jen tak lehce.  A už vidím v dálce bránu RedBullu, asi cíl. Vlevo na trávě to na mě střílí fotografka, tak se usmívám. Ta pohoda vědět, že už za pár okamžiků si budu užívat. Pocity, že už nikam nemusím, že jsem to zvládl, že je na tom světě krásně. Už slyším moderátora, jak hlásí mé jméno. Ještě něco říká, ale zase tak moc mu na tu dálku nerozumím. To je stejně jedno. Dobíhám do cíle. Hurá!

Zvesela do cíle, už jen pár set metrů. Endorfiny na max! Fotila Adriana Homeo (fb).

Zvesela do cíle, už jen pár set metrů. Endorfiny na max! Fotila Adriana Homeo (fb).

Než se stačím rozkoukat, už mi berou čip. Pak říkají, že prý je vše v pořádku a dostávám krásnou medaili. Nabízí mi kofolu, cílové fotografie… Vladko dobíhá až dvě minuty po mně, uff. Tak nevím, jestli jsem neměl víc pohnout kostrou, když jsem na závěr měl ještě tolik sil :-).

Nakonec je z toho čas 21 hodin 56 minut. Hodinky ukazují 147 kilometrů a něco málo přes 5000 m převýšení. Jsem nadšený a zároveň jsem si jistý, že Štefánika už nikdy nepoběžím. Taky ale moc dobře vím, že na podobná rozhodnutí se musí pár dní počkat. (Klasika, po dvou dnech už tak nějak přemýšlím, že by nebylo špatné z výsledného času nějakou tu hodinku ukrojit.)

Finiš! V nohách 147 kilometrů. Fotila Vivafoto (fb).

V nohách 147 kilometrů a teď krájím poslední metry. Fotila Vivafoto (fb).

Moje chvilka slávy v cíli Štefánik Trailu. Fotila Vivafoto (fb).

Dorazit do cíle po tolika kilometrech, tomu se jen tak něco nevyrovná. Fotila Vivafoto (fb).

A co mě to stálo? Fyzicky jeden malý puchýřek na prstě, o kterém jsem ani nevěděl. Svaly trochu bolí, ale už v pondělí bych mohl běhat. Jediné, co mám problém, že neudýchám žádné rychlejší tempo. Takže svaly OK, plíce se musí ještě narodit. Trochu se mi z těch letošních stovek hromadí únava, takže hlavní úkol zní odpočívat. Za tři týdny mě totiž čeká Malofatranská stovka, na kterou jsem se neprozřetelně přihlásil. Těším se, ne že ne, ale začínám se připravovat na to, že to možná nepůjde tak rychle, jak bych si představoval.

Takže jak? Dobrý závod! Užil jsem si to. I ty krize. Prý to k ultra patří a nakonec jsem to rozchodil, tak o nic nejde. Ze všech stovek, co jsem zatím běžel, na této byl asi největší počet fandících lidí. Na občerstvovačkách jsem si chvílemi připadal až nepatřičně z té přemíry pozornosti, jaké se nám dostávalo. Nevím, jestli si to zasloužím, nepřipadám si jako nějaký extra borec. Prostě mě jen baví běhat. A doufám, že to tak i zůstane.

Daj-li medaili? Těch endorfinů! Fotila Vivafoto (fb).

Daj-li medaili? Těch endorfinů! Fotila Vivafoto (fb).

Daj-li medaili? Pěkná, ne? I to startovní číslo může být.

Důkaz místo slibů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>