Pradědova stovka (2016)

Je úterý. V sobotu jsem dal (zdráhám se napsat „běžel“) Pradědovu stovku. Stehna už jsou skoro dobrý, ale pořád jsem nějakej dýchavičnej. A chce se mi spát. Osm a půl hodiny denně a furt nemám dost. Tak tedy vypadá proces regenerace.

Letos prý byla Pradědova stovka naposled. Dálkový pochod přes Jeseníky se super trasou s velmi malým podílem asfaltu a pořádaný na začátku října, kdy bývá poměrně stálé počasí. Za poslední tři roky bylo vždy krásně. Ale prý orgové nemají na pořádání dost času a také by rádi viděli větší účast. Je fakt, že oproti jiným závodům je účast menší. Je to taková punková akce. Webové stránky nevzbuzují zrovna dvakrát pocit, že ten pochod žije. Také to není zrovna lehký pochod. Ale ani žádná velká zabijárna. Tak akorát. Tak se nechám překvapit, třeba tahle stovka nezanikne. Jeseníky jsou totiž krásné, hlavně takto na podzim. A ten pochod je prostě fajn. I když ke konci vždycky trpím. No jo. Ale v tomhle kraji jsem vyrostl a mám to tu rád. Tak asi i proto.

Přihlásil jsem se hned, jak jsem zjistil, že se letos půjde naposled. Bylo to silnější, než já. Naštěstí už jsem si nepamatoval stavy z předchozích let. V roce 2014 jsem v cíli málem nedokázal sejít ze schodů. Loni jsem byl v polovině na Ovčárně tak odvařenej, že jsem druhou půlku prakticky celou jen šel, žádný běh. I kvůli tomu jsem původně letos měl maximální ambice svůj výkon zlepšit. Jenže člověk míní, život mění. Týden před startem jsem startoval na jiném ultra běhu, kde jsem měl taky velké ambice. A překvapivě jsem ještě ve čtvrtek cítil, že jaksi nezvládám pořádně zregenerovat. Holt už nejsem nejmladší, měl bych se nad sebou zamyslet :o).

Na Pradědovce se startuje v sobotu ráno v šest z České Vsi u Jeseníku. Není prakticky šance, abych se na start rozumně dostal v tu dobu z Brna, navíc registrace je v už pátek večer. A s tím souvisí i přespání v místní tělocvičně. Zatím ani jednou se mi tam nepodařilo se pořádně vyspat a letos jsem to chtěl změnit. Zabalil jsem špunty do uší, polštářek a dokonce jsem si koupil i zbrusu novou nafukovací karimatku. Z Brna jsem chtěl jet autem do Postřelmova, pak dál vlakem. Ale pořád jsem marně dumal nad tím, kterou z těch všech uzavřených silnic kolem Brna v pátek jet, abych stíhal vlak, resp. náhradní autobusovou dopravu, do Jeseníku. Nakonec mě Johny z Brna přivedl na myšlenku, že vlastně úplně nejjednodušší bude, když pojedu vlakem už z Brna. Hned jsem byl klidnější.

Po příjezdu do Zábřehu na Moravě (překvapivě bez zpoždění) jsem se prorval do jednoho z náhradních autobusů směr Jeseník. Už tam seděly známé firmy jako Jirka Helleší nebo ten prevít Mirek Vítek, co musí být v cíli vždycky dřív jak já, ať to stojí, co to stojí ;). I spousta dalších cestujících mířila zjevně stejným směrem, alespoň soudě podle triček z různých pochodů nebo ultra běhů, co měli na sobě. Cesta ubíhala celkem v pohodě, čas od času ji ozvláštnila buď průvodčí svými řečmi o tom, že bychom měli být rádi, že to vůbec jede, nebo řidič, co vyhazoval nekompromisně ven cestující bez jízdenky. Tak či tak, kolem osmé večer už jsme byli celá banda v České Vsi. Zašili jsme se hned s Jirkou Helleším do nějaké třídy dál od sálu tělocvičny, pak registrace, najíst se a hajde. Akorát, že jako i předchozí roky spánek ne a ne přijít. Ještě kolem jedné ráno jsem byl vzhůru. Pak jsem konečně i zaklimbal a ráno v pět jsem vstával relativně odpočatý, ale stejně. Já tyhle tělocvičny nedávám. Po pochodu jo, to už usnu bez problému. Ale před startem to je opruz.

sobota 1. října 2016

Ráno jsem se stihnul akorát sbalit a nachystat a už se startovalo. Ambice trochu polevily, říkal jsem si, že uvidím, jak to půjde, ale nějaké extra závodění jsem neplánoval. V šest hodin Kamil Zágoršek vypálil z pistole a celý dav odklusal k prvnímu stoupání po modré. Den předtím jsem si ve vlaku v knížce Relentless Forward Progress od Bryona Powella přečetl, že při stoupání do kopce je nejlepší co nejvíc zapojit zadek a vyhýbat se namáhání stehen. Prý svaly kolem zadku jsou zdaleka největší :o). Bylo tam i pár tipů, co dělat a co ne, tak to zkouším aplikovat a zdá se mi, že by to mohlo jít. Stehna je dobré pošetřit, ještě budou potřeba do seběhů.

No ale už jsme na první kontrole na Krajníku. Ještě je tma a čas mám docela dobrý. Tak šup dál. Oproti loňsku to moc nepoznávám, ale to je tím, že trasa vede trochu jinudy a k první živé kontrole u Jitřního pramene nedoběhneme zespoda od Jeseníku, ale od severu. Takže dobrý, ten kopec po asfaltu od Jeseníku totiž nemám moc rád. U Jitřního pramene se na zemi ve spacáku válí Honza Suchomel a vtipkuje na úkor probíhajících závodníků. Prý že „Tomáš Štverák to běžel“, když jsme vyráželi od kontroly dál do kopce po žluté. Tssss.

Na Medvědím kameni chybí voskovka a taky tu potkávám Davida Štěpána. To je super. Líbí se mi, že znám čím dál víc lidí kolem ultra závodů. Ze závodů se pak stává napůl společenská akce. A taky mě tu doběhl Mirek Vítek. Já se toho chlapa snad nezbavím :o)

Na kontrolu u jeskyní Na pomezí dobíhám jedenáctý, ale takhle brzo to prakticky nic neznamená, protože rozestupy jsou spíš sekundové, než minutové. Valím Colu, dobírám vodu na tu dálku na Ramzovou, do ruky kus másla a jedééém.

A stejně mi zase skoro všichni utekli. Nechápu, kam tak valej, vždyť je to do kopce! Oni snad závodí, nebo co. No ale hlavní je nenechat se zviklat. Moc dobře si z loňska pamatuju, jak nekonečný kopec to byl, prakticky až na Lví horu (dobře, trochu přeháním, místy je to zvlněné). Tak jsem je nechal zmizet a jdu si svoje tempo. Za Lví horou před sebou vidím Mirkovo zelené tričko, olalá. Pomaličku stahuju jeho náskok a u kontroly na vrcholu Smrku ho mám.

Teda, nevypadá vůbec dobře. On je snad unavenej nebo co! Tak ono je to teď sice pět kilometrů z kopce až na Ramzovou, ale zadarmo to nebude. Tak hurá do toho, snad si to konečně užiju. Loni jsem na to neměl dost páry.

Před Ramzovou míjíme turisty (a turistky), fandí nám, tak to je fajn. Po asfaltu to už tradičně jakž takž jde až k nádraží, ale ten kousek kolem něj mi připadá nekonečný, v mysli už se vidím na občerstvovačce. Aspoň že jsme stáhli Láďu Stanča. Nějak jsem vůbec nezaregistroval, že je před náma. Kontrola je už tradičně v dřevěném domečku kousek za hlavní silnicí.

Občerstvuju se ve velkém stylu. Cola, sýr, chleba se sádlem a cibulí, další chleba se sádlem a cibulí… Hlavně něco, co přerazí chuť gelů, co do sebe dneska rvu. Totiž našel jsem gely, ze kterých mi není tak blivno jako z těch od Nutrendu. Navíc mají zajímavé chutě. Sice je to taky docela chemie, ale připadají mi mnohem stravitelnější, než ty tyčky, co jsem do sebe cpal do dneška. I když, plány na změnu stravy ještě zmíním na konci.

Tak se tak cpu, ale Láďa vypadá, že už by i pokračoval a korunu tomu nasadil borec, co se přihnal na kontrolu, pípnul si čip a valí dál, aniž by doplnil jakékoliv jídlo nebo vodu. Vypadá to, že je čas ukončit lemrování a vyrazit taky. Mirek to sleduje s nevolí, rád by tu ještě poseděl. Ale to mi vyhovuje :o).

Takže vyrážíme. Ale nijak zhurta, před tímhle kopcem mám respekt. Výstup trvá jako obvykle asi hodinu. Dal mi zabrat, ne že ne, ale nahoře jsem jakž takž ok a v podstatě od chaty můžu klusat dál směrem na Keprník. Stavil bych se i na rychlou kofolu, ale jsou tu mraky lidí a nechce se mi se zdržovat.

I na hřebeni už potkávám davy turistů. Sem tam se někdo zeptá, cože to běžíme. Ale máme za sebou ještě necelých čtyřicet kilometrů, tak to nevypadá tak impozantně jako třeba později u Ztracených kamenů, kdy jsem koukl na hodinky a prohlásil ležérně něco ve smyslu „no, máme za sebou nějakých sedmdesát kilometrů, tak ještě padesát a budem v cíli“, načež jsem odběhl a nechal je tam s otevřenou pusou. Nebo jeden pán, když zaslechl, že běžíme stovku, tak se rovnou svalil do borůvčí a tvářil se, že už nikam nejde. A ještě se ptal „a to jako na jeden zátah nebo na etapy?“. A hned na to nechápavě: „a to jde????“, když se dozvěděl, že na jeden zátah. No ego rostlo závratnou rychlostí.

Ale není všechno skvělé. Začíná být dost vedro. Slunce svítí, což je super na kochání se krajinou, ale už méně na běh. Postupně si začínám polívat hlavu vodou, abych se zchladil. Chvílema to kontrastuje s těmi turisty – někteří na sobě mají zimní bundy a čas od času se objeví i zimní čepice. Taky gely, které do sebe cpu, nejsou moc kompatibilní právě s teplem. Žaludek mi začíná dávat najevo, že musím opatrně. Na Vozkovi je sice hezky, ale už se těším na další normální jídlo na kontrole na Červenohorském sedle. Seběh z Červené hory dolů na sedlo jsem sice zvládl jen s několika krátkými přestávkami na chůzi, ale žádná hitparáda to nebyla. Nahoře v kleči, ještě po žluté, jsem zjistil, že i když je to z kopce, tak moje tempo se pohybuje kolem 7 min/km. Tak to teda nic moc. Pak po červené už to bylo naštěstí lepší. Někteří turisti opět povzbuzovali, i kravským zvoncem zazvonili, to bylo příjemné.

Na kontrole jsme se sešli opět ti samí lidé. Peter Cisár nabízí nějaký alkohol. Že by meruňkovicu? Ale to si nedám, to by mě teď asi složilo :o). Na chleba se sádlem už chuť nemám, tak namátkou vybírám jiné věci – sýr, kousky tatranky… Láďa se tváří, že to dnes nejde, Mirek taky nevypadá zrovna čerstvě. Ale objevují se další závodníci, čas vyrazit dál na Praděd.

Ve stoupání na Klínovec Mirek povídá cosi, že mu není dobře. Neřeším to a jdu dál. Když se po chvíli otočím, tak už ho nevidím, jen dvojku Davida Štěpána a Standu Baletku. Říkají, že Mirek zmizel v houští a myslím, že se diví, že mě to vůbec nevzrušuje. Tak vysvětluju, že si s Mirkem navzájem nic nedarujeme a dál pokračujeme jen ve třech. Stejně mě dohnal už na Pradědu, tak na tom zase tak špatně nebyl :o)

Na Švýcárně se kluci odpojují,mají tu kámoše, já razím dál a doháním a předháním Eligiusze. Předběhl mě za Vozkou a Mirek o něm povídal, že má takový maďarský ultra styl. Furt stejné neunavitelné tempo. Ale dneska mu to asi nějak nejde. Pak za Ovčárnou jsme chvíli běželi spolu a říkal, že je to letos jeho první stovka a že z jeho účastí na Pradědovce (běhá to prakticky každý rok) je to zatím nejhorší, že prý ho všechno bolí. Načež kopnul do vrtule a zmizel mi v dálce. Ale to jsem odbočil. Tentokrát nechávám Eligiusze svému osudu a mastím to po asfaltu na Praděd. Jsou tu mraky lidí, někdy dost na palici. Třeba stokilový chlap, který to na plný kotel rozjel na půjčené koloběžce z Pradědu dolů po té asfaltce a jen řval: „pozóooor, jeduuuuuu!“. Hlavně, že tu jsou lidi s dětmi a dokonce i kočárky. Normálně bych mu strčil klacek do špic, kdyby na to přišlo.

Nahoře, už skoro u vysílače, koukám, že lidi si to zkracují po staré cestě přes louku. Ale je tam cedule, že se tam nemá chodit, tak jdu poctivě po asfaltce nahoru i dolů. Někteří stovkaři si to tama taky zkracovali, což zamrzí, ale nakonec je to jejich boj. (Vypadá to sice jako blbost, ale na jedné cestě takto ušetřili skoro asi 360 metrů, na obou přes půl kilometru, a to už je dost.)

Přichází utrpení v podobě několikakilometrového seběhu po asfaltu, prakticky až na Ovčárnu, kde je další živá kontrola, tentokrát s polívkou. V nohách mám touhle dobou už skoro 60 kilometrů, takže ten asfalt je dost na morál, ale aspoň je to z kopce. Na Ovčárně už nás všechny vítá vysmátej Honza Suchomel. Obsluha hospody už je vysmátá méně. Moc nestíhají a stovkaři se snaží tu polívku dostat co nejdřív, což je jaksi v kontradikci. Když k tomu zrovna dojde i kofola, tak měním plány a dávám si jen tu čočkovou polívku, kterou mezitím servírka přeci jen přinesla. Čekat, až narazí další sud s kofolou, se mi nechce. Polívka mi moc nesedla, ale to se nedá nic dělat. Naštěstí venku už se začíná dělat opar a tím pádem se i ochlazuje, tak teď už to snad bude se žaludkem lepší. Trvalo mi to sem necelých devět hodin, z Ovčárny vyrážím dál těsně před třetí odpoledne a ani se mi nechce věřit, že jsem na kontrole strávil maximálně deset minut.

Ve stoupání na Vysokou holi se ke mně na chvíli přidává nějaká aktivní paní a že prý jestli nevadí, když půjde chvíli se mnou a bude se mě vyptávat. No, nevadí, jen ji varuju, že kdybych neodpovídal hned, tak je to tím, že se potřebuju vydýchat. Prý jestli běhám a jak moc, jestli používám jonťáky… Nakonec se odpojila, protože myslela, že už chci běžet, což jsem sice ještě nechtěl, ale když už to tak vyšlo, tak teda jo, aspoň pár metrů.

No a pak se to celé nějak zvrtlo. Za Vysokou holí se už nedalo jinak, než že jsem musel na chvíli do křoví odhodit nálož. Jenže kousek za mnou byla celá smečka pronásledovatelů. Předběhly mě davy! No dobře, tak jenom pár lidí, ale na motivaci to nepřidá. Takže když jsem vyrážel dál, tak jsem to hrotil zase o kus méně. Hřeben od Vysoké hole na Skřítek je sice nádherný, ale taky nekonečný a s těma kilometrama v nohách už to moc neubíhá. Dolů ze Ztracených kamenů sice běžím, ale jen tak pomalu, aby to moc nebolelo. Vzpomínám na jaro, jak jsem tu v porovnání s dneškem letěl s Honzou Dušánkem v zádech. Na Skřítku se nechávám vyfotit se svým oblíbeným skřítkem a dohání mě Dalík. Chvíli běžíme dál spolu a dozvídám se, že prý tentokrát tlačí na pilu. Hmm, tak jo, tak ať tlačí, nechávám ho běžet a jen se držím v dohledu.

A přichází mnohými obávaný asfaltový úsek na Rabštejn. Je to z kopce, tak mi to nevadí. Indiánem se v klidu posouvám vpřed, ale zase mě někdo dohání – Eva Konszká. Chci ji nechat běžet, ale prý „pojď“ nebo co. Tak se přemáhám a jen koukám, jak najednou místo svých předchozích asi 5:45 min/km běžíme postupně 5:20, pak 5:10…  A když chci zase zvolnit, tak prý jestli mě něco bolí. Tož, nebolí, to je pravda. Tak mi vzala poslední výmluvu a já s ní postupně doháním Dalíka. Chci zavtipkovat a ptám se ho, jak s ní může tak dlouho vydržet (rozuměj běžet), že mě by uhnala, ale nevím, asi se mi vtípek moc nepovedl, Eva se tváří kamenně :o). No, uznávám, po 80 kilometrech už mé vyjadřovací schopnosti mohly utrpět nějakou tu újmu…

Naštěstí už jsme doběhli na Rabštejn. Nejdřív bych měl sice podle itineráře na kontrolu do hospody a až pak na vyhlídku na skále, ale ještě je světlo a určitě by se mi tam pak z hospody chtělo o dost míň, tak jdu nejdřív na skálu. Potkávám tam pár pochodníků a taky turistů. Z vyhlídky si chvíli užívám výhled na okolní lesy, ale pak už šup šup, na kofolu a polívku. V hospodě už to vypadá jako v lazaretu. Stovkaři kolem mě různě křiví obličeje podle toho, jestli zrovna vstávají od stolu nebo podobně. Dostávám zelňačku a dávám si velkou kofolu. Ale musím pomalu, žaludek je nějaký rozdováděný. Takže dělám přestávky na doplnění vody, na vybalení mikiny (dala se tu do mě pořádná zima!) a tak dál. Ostatní se mezitím postupně odpajdali směrem k cíli, ze skupiny vyrážím z Rabštejnu jako poslední.

Dál na Hvězdu se snažím cupitat aspoň na indiána, ale moc mi to nejde. Nejsem si úplně jistý, jestli bylo rozumné tak valit po tom asfaltu na Rabštejn. Ono to sice šlo, ale ubralo mi to sil. Teda, taky čekám, až se trochu usadí ta polívka. S sebou mám už jen gely a kdybych polívku vyhodil, tak bůhví, jak bych pak zápasil se žaludkem dál.

Pod Kamencem už je mi zase veselo a začínám zrychlovat. Za ním na odbočce na modré značce poprvé nebloudím a mířím rovnou na hřebínek s Volyňskými skálami. Z toho jsem měl obavy, ale realita je celkem v pohodě a docela mě to tu baví. Sice už je tma, ale není mlha a taky ta čelovka, co teď nosím, svítí o dost víc, než bludičky, co jsem měl dřív. Co mě nebaví, je úsek z Dobré Nálady dál. Po té silnici navíc furt jezdí nějaká auta. Aspoň využívám chůze k poslání SMSky domů. Pak už naštěstí modrá odbočuje na louky, tam to je hned lepší. Nad hlavou hvězdy, a to jsem se původně připravoval na to, že v noci se už počasí bude horšit. Jen s napětím čekám, kdy bude další samokontrola. Podle itineráře za odbočkou doleva. Ale za kterou? Nerad bych ji přešel. Tak nějak jsem to tipoval do místa, kde se letošní trasa odpojovala od loňské, ale tam žádná kontrola nebyla. A už jsou tady nějaké baráky a kontrola furt nikde. Jediné, co mě utěšuje, že by to mělo být až někde kolem 94. kilometru, a to ještě podle hodinek nebylo.

No a doma koukám na mapu a ahááá. Ty baráky byly Mladoňov. A U Dobré Nálady ještě nebyl Mladoňov. A já myslel, že jo. Tak to potom jo.

Každopádně kousek za těmi baráky, když už jsem se smiřoval s tím, že jsem tu kontrolu někde minul, se najednou objevila a já si mohl oddechnout. A ten úsek dál na Libinu, to se mi móc líbilo, zvlášť jak se probíhalo kolem těch skalek u potoka. Někde ještě na těch lesních cestách vidím najednou před sebou na pařezu u cesty dvě oči. Že by kuna nebo tak něco? Ale zvířátko neutíká, naopak. Skáče z pařezu směrem ke mně a chvíli mě doprovází. Černé kotě!

A netrvalo dlouho a objevila se i další živá kontrola. Kluci už krmí klacky oheň, jsou ochotní, i buřta mi prý opečou, když budu chtít. Ale to by bylo na dlouho. Prý mám odstup asi pět minut na dalšího přede mnou, tak s tím ještě zkusím něco udělat. Dávám Colu, chleba s máslem a sýrem, doplňuju vodu, a pak už hop hop do cíle. Na mostku přes potok taky hop, trochu jsem zaškobrtnul, ale ustál jsem to nakonec bez ztráty kytičky a peláším dál než mi dojdou síly, co jsem na občerstvovačce nabral.

Síly jsou potřeba, protože úsek přes Libinu byl dost na morál. Asfalt, asfalt, nekončící asfalt. A pak kopec k nádraží, furt asfalt. A rozcestník, který říká, že na Bradlo (tam jako mířím) je to šest a půl kilometru, z toho většina do kopce. No potěš koště. Snažím se na to nemyslet a jdu co noha nohu mine. U nádraží není modrá zrovna dvakrát jasně vedená, ale naštěstí to zvládám bez bloudění. Pak v tom stoupání za tratí už to bylo jasné. Jen do kopce, zatnout zuby a ťap ťap. Ještě před Třemi kameny doháním Hanku Váchovou. Nejde už moc rychle, prý problémy se žaludkem. Nabízím Rennie, ale prý má a nepomáhá. Tak přeju hodně štěstí a mizím ve tmě.

Když jsem byl na střední škole, tak jsme s kamarádem chodili na Bradlo i na Tři kameny lézt. Tak jsem se těšil, že to tu poznám, ale nakonec nic nepoznám. Těžilo se tu dřevo a jediný dojem, který si odnáším, je, že se mi nezdá, že by to tehdy z Třech kamenů na Bradlo byl takový kus cesty. Když už se konečně blížím k Bradlu, tak vidím shora sestupovat čelovku. Že by? Tomáš Svoboda. A prý že nenašel kontrolu. No, já taky ne. Není po ní ani stopy. Tak aspoň fotím vrchol a valím dolů, třeba ho ještě doženu. Do Kamenné je to z kopce. Dole u prvního baráku pamatuju, že tam vždycky štěkal pes a s kamarádem jsme na něj občas dělali bububu, než nás jednoho dne viděl majitel a vyhrožoval, že ho na nás pustí. Dneska tu nic neštěká. Jen z hospody začínají vylézat štamgasti. Chtějí mě poslat špatným směrem, ale přestanou, když zjistí, že mám GPSku s trasou a nenechám se napálit. Tak za mnou aspoň křičí, že ale ti přede mnou běželi!

Za Rohlí před sebou zase vidím čelovku. Asi Tomáš, držím se na dohled, ale zkrátit odstup se mi moc nedaří. Když už se blížím k rozcestí U Janoslavic, tak najednou pár set metrů přede mnou brzdí auto. Zastavuje u kraje a furt svítí dálkovýma proti mě. Nechápu, co tím chce docílit, klušu dál. Když už jsem pár desítek metrů od něj a on furt svítí těmi dálkovými, tak ztrácím nervy a posvítím na něj svými tisíci lumeny, ale ani to s ním nehlo. Navíc stojí úplně u kraje, tak ho musím obejít zprava. Vevnitř sedí nějací pepíci tak kolem 40, 50 let. Jakmile jsem je oběhl, tak se zase rozjíždí a mizí v dálce. Počítám, že jeli nalití z hospody, tak jsem nakonec rád, že to dopadlo takhle. Naštěstí už je tady odbočka z asfaltu po modré přes louku. Hmm, fakt naštěstí?

Přes cestu je ohradník a na ohradníku cedulka, že ve stádu je plemenný býk a vstup je zakázán. Tak ale kudy? Krávy spíš tuším než vidím po pravé straně u napajedla, polehávají a vypadají v klidu. Čelovka přede mnou prošla v pohodě, tak to riskuju a podlézám ohradník. Přemýšlím, jestli je lepší jít nebo běžet. Ale je to do kopce, tak na to kašlu a jen rychle jdu. Krávy jsou v klidu, nic se neděje, no ještě že tak. Za loukou už je potom les se stoupáním na Bílý kámen a pak dál na Trlinu. Hnusné kopce. Vím, proč jsme jako kluci na Trlinu chodili jen výjimečně.

O to víc se těším na ten hřebínek mezi Dlouhou a Markovicí za Lesnicí. Nad hlavou stále hvězdy, čelovka přede mnou, nikdo za mnou. Na Dlouhé jsem trochu zklamaný z toho, jak to tu lesáci rozryli při těžbě dřeva, pamatuju krásnou pěšinku a ne ty dálnice, co tam jsou teď. Ale co už. Bude půl jedné a snažím se zrychlovat, abych byl v cíli před jednou hodinou ráno. Zdá se mi to reálné, pamatuju, že z domu do školy mi to trvalo kolem patnácti minut, a to bylo chůzí. To znamená, že když budu klusat, tak od Lavek (ten most přes Moravu) jsem do patnácti minut v cíli. A od lesa u Moravy za deset minut budu určitě.

A je to tak, je neděle padesát dva minut po půlnoci, když vcházím do tělocvičny a další ročník Pradědovy stovky pro mne tímto končí. Hodinky ukazují nějakých 121 kilometrů, převýšení pozitivní 4500m, negativní 4600m, čas 18 hodin 52 minut. Mohlo to být lepší, ale úplný propadák to taky není, takže cajk. Navíc když to přepočítám na kilometry, tak je to na Pradědovce zatím můj nejlepší výsledek. Pořadí prý 19. z něco málo přes 80 startujících.

Beru diplom a poprvé si to užívám v cíli. Sprcha, jídlo, ale společenský zážitek se nakonec moc nekoná, oči se mi klíží, a tak se brzo odpotácím do spacáku.

Jaké to bylo? Krásná trasa a super počasí!  Se žaludkem horší. Že bych si příště vzal pár namazaných rohlíků třeba? Zkrátka normální stravu? Uvidíme, musel bych si koupit větší batoh :o) Nohy jsou sice rozbité, ale přijde mi, že míň než po SAAR Challenge minulou sobotu. Co je nové, je únava. Dopisuju tenhle report několik dní po víkendu a furt jsem večer co večer totálně odrovnaný. Asi bych se nad sebou opravdu měl zamyslet. V té knížce, co jsem četl cestou na start, se psalo i o aspektu FOMO (Fear of Missing Out). V podstatě strach z toho, že by mi něco mohlo ujít. Třeba nějaká zajímavá stovka. Čím to je, že jsem si na říjen naplánoval čtyři ultra akce na pět víkendů? :o) Ještě, že mám rodinu! Jinak bych si něco takového snad naplánoval i na září a listopad…

Tož co. Tož nic. Tož slez.

Organizátorům díky a nashledanou Jeseníky.