Letecká stovka (2016)

pátek, 18. března 2016

Rok se s rokem sešel a já jsem zase v Trenčíně. Loni jsem tu zkoušel Leteckou stovku, takový na první pohled jednoduchý dálkový pochod pohořím Považského Inovce. Jenže jsem skončil s časem 19 hodin a sebevědomím na bodu mrazu. Pravda, fyzické přípravě jsem tehdy moc nedal kvůli nemoci, ale i tak.

Letos se mi daří zatím bez nemoci, příprava gradovala až k nějakým 60 naběhaným kilometrům týdně (no já vím, na bednu je to stále zoufale málo, ale tak každý dělá, co umí :)). Tak uvidíme, jaký bude čas.

Z Brna jsem vyjel autem, rovnou na dálnici, to by v tom byl čert, aby tam byla zase kolona (loni hodina posouvání se na pěti kilometrech). A buch ho, nehoda, kolona :) Ale letos jen asi 15 minut, to se nepočítá. Horší byl ten nápad do sebe ještě nacpat aspoň nějaké sacharidy, aby nebyl hlad. Nějak jsem to přehnal a hodinu před startem se válím v tělocvičně na zemi a připadám si, jako bych měl žlučníkový záchvat. Zapojil jsem různé protahování  a mentální procesy a naštěstí to těsně před startem přešlo, ale bylo to teda o fous.

Tak jo, startujeme. Na začátek nás čeká malý půlmaratónek, skoro celý po rovině, jen ke konci mezi Beckovem a Kálnicí je takový menší kopec. Loni jsem měl podezření, že jsem se uhnal právě na téhle úvodní části, takže tentokrát pohoda jazz, jasný? No jenže pak mě doběhl Mirek Vítek a chválil mi novou čelovku, že nemusí svítit a kdesi cosi, navíc se mi běželo docela dobře, tak jsem hodil plány za hlavu a hybaj vpřed za 4:55/km. Půlmaratónek padl za necelé dvě hodinky, navíc včetně zdržení při hledání kontroly v Beckově (ono tam těch zastávek s rozcestníky bylo po cestě víc). Tak to piánko předsevzetí mi nějak nevyšlo.  Teda, vyšlo mi tam, kde jsem to nečekal. Při seběhu do Kálnice zjišťuju, že se se mnou při šikmých došlapech nekamarádí nějaký úpon pravého kotníku a nedokážu to pustit dolů, takže mě předbíhají všichni, co jsem jim utekl do kopce z Beckova.

Předsevzetí číslo dvě zní trávit co nejmíň času na občerstvovačkách. Na Kálnici by to šlo, zvládl jsem to za tři a půl minuty. V podstatě jsem jen dobral vodu, nechal si orazit kontrolní list a na cestu si vzal dvě vánočky s nutelou. Sice šlapat do sjezdovky a zároveň jíst moc dohromady nejde, ale aspoň nevychladnu. Nebo vychladnu? Jak tak stoupám na Panskou Javorinu, tak postupně oblékám mikinu i vestu, je to tu místy jak na Sibiři. O běhu teď nějak nemůže být řeč, jedinou zábavou je mi sledovat výškové metry na hodinkách. I to je ale chvílemi depresivní, když nastoupané metry každou chvíli ztrácím nějakými drobnými seběhy.

Před sedlem pod Panskou Javorinou vidím nad sebou čelovku. Že bych někoho doháněl? Hmm, tak ne, někdo jde proti mně dolů. Je pár minut do půlnoci, ale kdo to byl, netuším. Na Panské Javorině vidím pro změnu čelovku za sebou, tak snad abych přidal ne? Ale to moje sbíhání je tentokrát fakt slabota. Úpon v pravé noze o sobě při každém křivém došlapu dává vědět, levá noha taky není zrovna v kondici, kdy bych to mohl nekontrolovaně pustit dolů, takže je to tak na půl plynu. Zlatý sníh loni, po tom jsem valil bomby dvakrát rychlejc než teď…

No a z jedné čelovky už jsou dvě. A mám to i s muzikou, Braňo Gereg si pouští mobil nahlas bez sluchátek. Tak to teda ne, na chvíli zastavím a pouštím ty dva před sebe, diskotéku o půlnoci v liduprázdném lese dvakrát nemusím. Druhému borci (Standa Korber) v duchu okamžitě dávám přezdívku „rodící opice“, nahlas a nečekaně totiž co padesát metrů heká. To je teda panoptikum. Když mám oba dva před sebou, tak zjišťuju, že nejsou o nic rychlejší, než já, tak aspoň nemám obavy ze ztráty pozice. A když běží Braňo přede mnou, tak jsou ty jeho kolotoče slyšet míň. Ale čeho je moc, toho je i tak příliš, nakonec je nechávám běžet úplně a opět si užívám samoty.

Moc dlouho mi ale nevydržela. Dole pod kopcem na mě z křoví svítí Braňův zadek a o kus dál na křižovatce na Kulháni doháním Standu Korbera. Váhá, kudy kam. Já si tohle místo pamatuju dobře z loňska, jedeme na jistotu. Dávám se se Standou do řeči, aspoň nám to rychlejc utíká. Dokonce se mi zdá, že když spolu kecáme, tak už tolik neheká.

 

Kontrola na Duchonke. Nemůžu vylovit kontrolní list a podle toho se tvářím.

Kontrola na Duchonke. Nemůžu vylovit kontrolní list a podle toho se tvářím. Fotil Martin Drozd.

Tak se zadařilo, už se tvářím normálně :o). Fotil Martin Drozd.

Tak se zadařilo, už se tvářím normálně :o). Fotil Martin Drozd.

A je tu kontrola na Duchonke. Je tu příjemně, dobrovolníci se jeden přes druhého nabízejí s různými dobrotami. Ale předsevzetí je předsevzetí. Napít čaje, dolít vodu, vánočku do ruky a šup šup, neuplynuly ani čtyři minuty a jsem zase na cestě. Standa se mě drží a vyráží též. On to má teda jednodušší, prý ho zlobí žaludek. Tak jsem mu povyprávěl, jak od okamžiku, kdy jsem přestal píť jonťáky, můžu na občerstvovačkách jíst, co chcí a on už pak nejedl ani gely, co si s sebou vzal :)

Jinovatka před Inovcem.

Jinovatka před Inovcem.

Musím přiznat, že ve dvou to odsejpá nějak rychlejc, aspoň subjektivně. Loni mi to po asfaltce z Duchonky vůbec neutíkalo. Takhle to jde ráz na ráz a než se naděju, jsme na loukách před Podhradiem. Loni jsem tu trochu kufroval, letos pěkně na jistotu, tak to mají mazlíčci rádi. I ta sjezdovka na Úhrad mi letos přišla nějaká kratší.  Před Čiernym vrchom, na křížení s cyklotrasou, kufrujeme úplně stejně jako já loni. Značka totiž z lesní cesty těsně před cyklotrasou odbočuje doprava, ani jednou jsem si toho nevšiml a pak na té cyklotrase už člověk jen kouká, kudy by běžel dál a cesta doleva dolů z kopce se nabízí jaksi nasnadě.

Za Černým vrchem se trasa nějak motá, podle mě jsme opustili modrou značku, ale následuju oficiální GPS trasu, tak to neřeším. Po nějaké době se zase objevuje modrá, tak mobil schovávám a hybaj ať už jsme na té horárni (pod Kostolným vrchom). Cesta je to nekonečná, aspoň že za námi nevidím žádné čelovky.

Na horárni je ještě tma, ostatně je teprve třičtvrtě na čtyři. Loni už jsem kousek za ní fotil východ slunce. Těším se na polívku na Bezovci, navíc teď po loukách je to docela hezká trasa. Tempo už sice kleslo někam na 7:30 až 9 min/km, ale kdo by se zabýval takovými detaily :) Hlavně ať už jsme na chatě s kontrolou.

Na chatě potkávám Mirka Vítka a další dva chalany (Michal Svedek a Patrik Hrotek). To je motivace! Polévku hltám raz dva, je dobrá, jen by bodlo nějaké pečivo. Ale nevadí, ještě trochu čaje, dobrat vodu a hybaj ven. Málem jsem zapomněl aspoň zamávat Standovi, kterého tu nechávám svému osudu. Ve mém nitru se totiž zase rozhořel závodnický plamének, víme? Až jsem si v tom spěchu venku při odpauzovávání hodinek celou aktivitu ukončil, takže od teď jedu zbytek stovky jako nový záznam.

Kluci vyráží z chaty záhy po mně. Vypadají odpočatější, ale jakž takž se držím. Akorát to netrvá dlouho a někde kolem Skalin blbě došlapuju a podvrtávám si kotník. Hlasitě nadávám, že se kluci hned dívají, co se děje, ale posílám je dál, nějak to zvládnu. Mirek si ze mě ještě utahuje, že takhle ho neporazím. Grrr. Chůze je v pohodě, při běhu kotník bolí, tak to by tedy nešlo. Dopajdám k rozcestníku v Sedle pod Skalinami a lovím z vesty obinadlo. Pevně kotník stahuju, až tak, že pak pár kilometrů přemýšlím, jestli jsem to nepřehnal. Ale podstatné je, že se s tím dá vcelku snesitelně běžet. Sice žádná hitparáda, ale pěší turistika se taky nekoná. Na druhou stranu, teď mě čeká výstup na Prielačinu, tam ten běh moc neužiju.

A tak šlapu do kopce, pomalu se začíná rozednívat. To je dobře, aspoň přestanu usínat. Z lesa sem tam slyším nějaké hukoty, jako by tam probíhali divočáci, ale nevšímám si toho. Medvědi se tu prý vyskytují jen výjimečně a zbytek zvířat mi nevadí. Loni jsem se tu šinul sotva tři kilometry za hodinu a měl jsem kardinální krizi, regulérně mi došlo. Dnes to tak nějak jde, vytrvale se posouvám nahoru. I když tempo 17min/km v nejprudší části taky není žádný Šinkanzen.

Následuje asi 11 kilometrů hlavního hřebene Považského Inovce. Nevím, jak to popsat. Jako je to tu docela hezké. O běhu už se v mém podání nedá moc mluvit. Z Prielačiny na Inovec mi to trvá hodinu a padesát minut. Z kopce dolů by se ještě o běhu snad mluvit dalo, ale ty stojky nahoru na kopec, to už jdu na automat. Metabolismus naučený na cukry se odmítá smířit s přísunem vlastních tuků, a tak pro dobro všech kanibalizuju i zásoby určené až na posledních dvacet kilometrů. Zbyla mi jedna jediná tyčka. Jestli to tak půjde dál, tak v Mnichovej Lehotě umřu hladem.  A je mlha a hnusná vlezlá zima. Jak se blížím k Inovci, tak se na stromech kolem objevuje jinovatka, tak aspoň nějaká atrakce.

Dolů z Inovce jsou to takové taneční. Chvílema to jde a chvílema se musím hodně snažit, abych se s pěšinkou nerozloučil výletem k úpatíčku. Už se docela těším na chatu Pod Inovcem.

Hlavní hřeben Považského Inovce

Hlavní hřeben Považského Inovce

Na Inovec už jen kousek, je tu kosa, ale krásně.

Na Inovec už jen kousek, je tu kosa, ale krásně.

Severní pól byl dobyt! Inovec.

Severní pól byl dobyt! Inovec.

Do dveří chaty vrážím krátce po osmé. Vevnitř je teplo, knedlí se tu Mirek Vítek a orgové hned nabízejí polévku a čaj, paráda. Oboje vařící, tak si to zchlazuju studenou vodou a rázem mám dvojnásobnou dávku. Někteří tu prý čekali klasické stovkařské menu, ale já tak nějak očekával jen tu polévku, takže za mě dobrý.  Zatímco jím, doráží i Emil Pálenik s Martinem Dávidem.  Ještě si pod vlivem žrací krize z Inoveckého hřebenu dokupuju nějaké sojové suky, Snickersky a brambůrky a hybaj dál. Mirek vyrazil dál krátce po mém příchodu, ale vypadal všelijak, takže furt čekám, kdy ho doběhnu. Jenže je to nezmar, viděli jsme se až v cíli.

Cestou od chaty to beru pěkně piánko, ještě do sebe házím brambůrky, ale moc mi nejedou, je to nějaká lokální totálně přesolená značka. No a taky mě začíná řezat obinadlo do achilovky, takže dole v Mnichovej Lehotě se rozhoduju na chvíli zastavit a převázat to. A přitom mě předbíhají Emil s Martinem. Ale je mi to fuk, hlavně dát do pořádku nohu. Musel jsem tomu dát dva pokusy, ale nakonec řezání povoluje a hned se mi jde lehčejc. Čeká mě poslední vážně míněný kopec. Odhaduju převýšení na něco málo přes třista metrů a neustále zaříkávám ciferník hodinek, aby ty metry jako ubíhaly. Ale jinak žádná velká krize, hlad se mi podařilo zahnat polévkou, nakonec jsem ani nesnědl nic z toho, co jsem si na chatě dokoupil. Nesoukám se do toho kopce nijak zvlášť rychle, ale doma koukám do Stravy, že i ostatní měli tempo v tom posledním kopci podobně pomalé, třeba vítězný Mário Jakúbek mi tu naložil jen asi čtyři minuty.  Tak ale zase je fakt, že on se na rozdíl ode mě potom opět rozběhl :)

Nakonec i u mě začíná fungovat vlčí pud a s ubývajícími kilometry začínám zrychlovat, abych už byl v tom cíli. Na chatě pod Ostrým vrchom zastavuju jen pro razítko do kontrolního listu, ani čaj si nedávám a pádím dál. Těch, co mě předběhli, už bylo dost, takhle blízko cíle už by to bylo trapné. Navíc noha je stabilizovaná, hlad odezněl, vlastně jsem ještě plný sil. Taky se začínají objevovat turisti, a to mě vždycky nabíjí. Nesmím dát najevo, že už třeba nemůžu, pěkně během hop hop, ultra rulez!  Přemýšlím, že bych nasadil sluchátka, ale nechce se mi je tahat z batohu. I tak mi v uších zní už pěkných pár kilometrů  Landovo „vstávej a jdi dál, máš na to, ty jsi král, každej mrak se vyprší, ne abys to vzdal“. Už se z toho stává tradice, na každé stovce čekám, která píseň se mi vynoří z podvědomí a bude mě provázet.

Za Soblahovem se ještě trochu strachuju, abych našel tu zpropadenou ceduli s kontrolou, ale ujišťuju sám sebe, že na tom nejsem tak zle, abych cokoliv jako turistická tabule nebo rozcestník přehlédl, tak šlapu dál. A fakt, ta správná cedule byla až na začátku muničního skladu. Kdo běžel po cestě po poli, měl smůlu.

Loni byla cesta podél muničáku nekonečná! Letos to dávám indiánským během. Pohání mě pomyšlení, že by mě třeba ještě někdo mohl dohnat, tak tlačím na pilu, co to dá. Poslední tři kilometry do cíle už je ze mě zase běžec, tempo klesá pod 6min/km. Jo jo jo! Je to tam! Už mě nikdo další nedohnal. Sice mi to nevyšlo pod 15 hodin, ale i těch cílových 15:14 je nakonec docela dobrý. Zlepšení oproti loňsku o skoro čtyři hodiny a co bych za takový čas dal ještě před rokem, že :o) A skončil jsem šestnáctý ze 115 startujících. Další za mnou doráží až skoro po půl hodině Standa ještě s jedním chalanem.

Tak a bilancujeme, ne? Hmm. Ono teda není moc co. Nějaká zvláštní bolest svalů se tentokrát nekoná, puchýře už tradičně žádné, kotník se po stáhnutí obinadlem vyléčil sám tak, že o něm skoro nevím. Jen mě tahá pár úponů, ale to snad brzo odezní. A teda uznávám, že v pondělí do práce na kole do práce jsem do toho musel trochu šlápnout, abych vytáhl tep aspoň na 150. Takže únava tam je, nejsem žádný superman :o) V cíli jsem si říkal (klasicky), že dvakrát a dost, ale zase začíná hlodat červíček, že jestli se nezmění trasa, tak by tahle stovka mohla být takový porovnávací indikátor meziroční kondice. Ale to ještě nechám uzrát.

Apropos, moc pěkné tričko se dalo letos pořídit! A kvituju, že není v obvyklých barvách (tj. černá nebo bílá). Takže díky a za rok se uvidí.

Je to tam!

Je to tam!

Kontrolní list

Kontrolní list

Kontrolní list

Kontrolní list

Důkaz místo slibů.

Důkaz místo slibů.

2 Komentářů

  1. maja

    Ahoj, chtěla jsem se zeptat jaké boty používáš? Nebo jestli by jsi neměl nějaké doporučení? Díky:)

    1. alexandr (Autor)

      Ahoj, používám běžecké trailové boty. Zatím normálně odtlumené, k minimalistickým jsem na dlouhých tratích ještě nedozrál. Co se týče značek, tak stovky už jsem absolvoval v několika – Adidas Trail Response, nějaké Asicsy nebo teď aktuálně New Balance Leadville MT1210G2. Důležité je, aby dobře seděly na noze, tam je každá rada drahá, je potřeba vyzkoušet. Docela často jsou k vidění u ostatních lidí různé Inov8 botky (třeba Trail Race 270 nebo nové Terra Claw). A snad ještě důležitější jsou ponožky. Tam mám zatím nejlepší zkušenost s kompresními ponožkami od CEPu. Ale třeba na normální běhání do 30 kilometrů mám oblibené obyčejné běžecké ponožky z Lidlu.

Napsat komentář: maja Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>