Krakonošova stovka (2015)

Zkusit se má všechno. Tak jsem se někdy letos v lednu rozhodl, že je dobrý nápad zkusit nejstarší dálkový pochod ve střední Evropě, kterým je, chvíle napětí…, Krakonošova stovka. Poprvé odstartováno v roce 1966. Prý trasa poměrně náročným terénem s převýšením přes 3000 metrů, s malými změnami stejná jako dnes. Startovné sice za pět set, což je zatím nejvíc, kolik jsem za pochod dal, ale peníze budou, my nebudem, že. A prý jsou Krkonoše hezké Psychicky jsem se připravil i na to, že trasa prý vede hodně po asfaltu. A abych nezapomněl, trasa měla vést přes Sněžku. A všechno se to mělo stát 20.června. Resp. už 19., protože se startovalo na noc v pátek v devět večer.

No a teď jak to bylo doopravdy.

Z reportů na webu a ze slov kamarádů jsem naznal, že to je spíš lehčí pochod. Žádné těžké technické terény, převýšení pod 4000m, jen ten asfalt jsem si nebyl jistý, jak budu dávat. Na stovce okolo Brna jsem ho teda moc nedával.

Někdy na jaře začaly na Facebooku probublávat zprávy o tom, že KRNAP přestal povolovat závody přes vrchol Sněžky. Na webu pochodu se zpráva o tom, že trasa byla změněna a přes Sněžku se nepůjde, objevila až na začátku května.

No co už, sice jsem se těšil, že se tam konečně podívám (dobře, já vím, že je to ostuda – prostě jsem tam ještě nebyl), ale jinak jsem se s tím smířil celkem rychle. Co mě ale čím dál víc znervózňovalo, byla absence detailních informací o trase na oficiálním webu. To je tak těžké naklikat nebo nahrát GPS track a dát to tam ke stažení? Nebo aspoň obrázek pořádné mapy se zákresem trasy? Jediné, co jsem našel, byla oficiální slepá trasa s různě barevnými úseky podle barvy turistické značky, po které ten který úsek vedl.

Jako jo. I to by stačilo. Kdybych se ovšem zároveň nedoslechl cosi o oficiálních zkratkách. Rozuměj, pořadateli údajně před startem předchozích ročníků ústně doporučenými malými zkráceními trasy. Jako znamená to, že jako nováček budu penalizován tím, že půjdu delší trasu oproti těm, kteří o těch zkratkách ví? Letos pořadatelé na startu prakticky nic neřekli a na trase jsem viděl lidi chodit na několika místech delší správnou oficiální trasou. Tak nevím.

Přibližně týden před startem se na Facebooku objevily odkazy asi na tři trasy do GPSsek. Nahrál jsem si tu od Olafa Čiháka a na trase ji pak používal pro kontrolu v místech, kde jsem si nebyl jistý, jestli jdu správně. Čímž se dostávám ke značení trasy… Ale víte co? Já to nechám až na později  Radši.

To, že jsem na oficiálním webu nenašel ani správné informace o tom, kde a kdy probíhá registrace, jsem už vůbec neřešil. Zeptal jsem se kamarádů, jak to bylo loni a doufal, že to bude letos stejně.

Zkrátím to, pojďme startovat.

Na start se musím co? Dostat! V pátek odpoledne z Brna, hmm. Čtyři a půl hodiny nejkratší trasou. Měl jsem pocit, že celý  národ sedí v autech. A když už jsem se těšil, že za pár kilometrů bude konec, buch ho – uzavírka. A objížďka značená žádná. (Moment, teď mi to došlo! Jestli ona tam není souvislost mezi místními zvyky a značením trasy pochodu :-).) No ale zdrávi dojeli. Dokonce jsem se potkal s Michalem Trundou, co jsme spolu kdysi bydleli a oba jsme vypadali jinak než teď a ultra běhy a pochody nám nic neříkaly.

Před startem z náměstí se na pódiu pořadatel z KRNAPu snažil lidem vysvětlit, proč se letos jako nejde přes Sněžku. Moc se mu to nedařilo, ale nevím, co čekal. Do teď jsem neslyšel ze strany KRNAPu jediný smysluplný argument. Pak popisoval trasu, ale vypadával mikrofon, takže jsem se opět nic nedozvěděl. Tedy kromě toho, že v Polsku bude jejich vlastní značení.

A pak už start. Prý se měl objevit i Krakonoš. Pořadateli jsme byli instruováni, abychom ho pozdravili „ahoj Krakonoši“. Ale asi dostal strach, protože se neukázal. Tak jsme vystartovali bez něj.

Hned na začátku kalupem do kopce. Aspoň se zahřejeme, už mi na startu byla pěkná kosa. Trochu se krotím, abych nepřepálil start. Před kontrolou ve Valteřicích nám fandí lidi jako na běžeckých závodech, to je super. Až skoro na rozhlednu Žalý běžím stále v davu a i dál mám vždy na dohled pár lidí. Před Horními Mísečkami zastavuju, abych si oblékl tílko. Hned mě předbíhá asi třicet lidí. No toto. Pak běžím kolem nějaké chaty, lidé opět fandí a ze dveří zrovna vychází paní a volá: „knedlíky!“. Pobavila.

Neprší, ale je po dešti a docela chladno. Vlhký vzduch moc nepomáhá odpařování, takže jsem v jednom kuse na hranici tepelného komfortu. Prostě je mi souzeno se nezastavovat, abych nezmrzl. Ono teda to moje oblíbené triko už většinu funkčních vláken ztratilo v pračce, asi bych měl zainvestovat do něčeho nového, pak se nemůžu divit, že je mi zima.

Za Mísečkama je taková trailová část s kopcem. Ve stoupání je vidět had čelovek, pěkné je to. No a pak přichází asi 7km dlouhý seběh po asfaltu do Harrachova. To není moc příjemné a dole u domků už chvílemi přecházím do chůze. Na křižovatce si nejsem jistý, kudy dál, tak kontroluju GPSku. Až pak si všímám, že na zábradlí jsou šipky K100. Ale proč jsou vpravo za mnou a ne přede mnou, abych si jich okamžitě všimnul?

Na kontrole v Harrachově jsou plné stoly chlebů a teplo! Pavel Fexa, Mirek Vítek, všichni, co znám, jsou tady! Ale co tu dělá Martin? Haha, prý demotivace z asfaltu a že to balí. Mě imponoval krátký rozhovor v televizi s jednou babičkou, co běhá maratony. Prý ještě ani jednou nevzdala závod. Tím chci říct, že pokud to nejsou zdravotní nebo nějaké jiné vážné důvody, tak moje povaha mi velí si to protrpět až do konce. Když už jsem si to zaplatil, ať je to se vší parádou, no ni? Aspoň pak bude o čem hejtovat na blogu

Vyrážím z kontroly s Pavlem. Má tu být několikakilometrové stoupání po asfaltu, mnohými lidmi na webu zmiňované. Tak nasazuju sluchátka, ale jak furt kecáme, tak je zase sundávám a nakonec spolu prokecáme celou cestu až na hřeben. Možná to nebyl nejrychlejší způsob výstupu, ale zase to uběhlo ani nevím jak. Na hřebenu už si jdeme každý svým tempem. Překvapuje mě, kolik lidí tu předbíháme.

Cesta po šutrech mi nevadí, boty drží a nekloužou. Sice je mlha, ale tak dlouho jsem o svícení v mlze uvažoval, až jsem sundal čelovku z hlavy a chytil ji do ruky a ono fakt, mlha zmizela Tedy, samozřejmě, nezmizela. Ale v mlze je důležité mít zdroj světla co nejdál od očí, aby nebylo vidět odražené světlo.  Takže jsem si tak poskakoval po šutrech a prodíral se závodním polem kupředu. Někdy nad ránem jsem zkusil čelovku zhasnout úplně a netrvalo ani minutu, než jsem šlápl do kaluže, která nebyla bez světla vidět a rázem jsem měl botu durch. Takže jsem s experimentováním bez světla přestal a doufal, že to rychle vyschne.

Z Krkonošů jsem nic neviděl, světlo na výhledy začlo až někde u Petrovky, ale furt byla ta mlha nebo co, takže stále nevím, jestli mi nekecali s tím, že jsou Krkonoše krásné hory 😉

Těšil jsem se na gulášovku na Lužické boudě a fakt byla dobrá. K tomu dobrý čaj, vůbec se mi nechtělo odcházet. Tím spíš, že se venku rozpršelo. Takže jsem si ještě v klidu skočil na záchod, jenže tím jsem vyčerpal poslední záminky ke zdržování se tu a nezbylo, než vyrazit v dešti dál na návštěvu k polským bratřím.

Cesta totiž vedla oklikou přes Polsko. Trail hezký, jen místy vodnatý až bahnitý, takže v botách opět mokro. Jinak jsem si liboval, jak všem utíkám a nikdo nepředbíhá mě. Až pak mě dohnal při finálním seběhu po žluté jeden borec, když jsem kontroloval GPSku, jestli stále běžím dobře.

No a pak, už na asfaltce, přišlo takové místo, kde se silnice stáčela doleva. To místo dost účastníků důvěrně zná, protože stejně jako já vyrazili rovně i přesto, že šipka K100 ukazovala doleva. Rovně totiž vedla červená značka. A rovně to sedělo podle slepé mapy pochodu. Rovně to sedělo i podle Olafovy naklikané trasy pro GPS. A hlavně, ta šipka byla na pravé straně té cesty, co vedla rovně. Takže se to dalo chápat i tak, že se má jít po ní. Prostě to nebylo jednoznačné ve světle ostatních faktů.

Když už přišlo místo, kde se měla červená opustit a stále žádná odbočka nepřicházela, tak jsem naznal, že se asi fakt mělo jít doleva a chtěl jsem se vrátit. Jenže co nevidím, blíží se další a další pochodníci. Celkem se nás tu sešlo asi patnáct, všichni udělali tu stejnou chybu. No a já udělal další chybu, když jsem se okamžitě nesebral a neběžel buď zpátky nebo lesem podle GPS dolů, ale zůstal jsem s tou skupinou. Protože sice víc hlav víc ví, ale taky to dýl trvá. Diskuze mezi sebou, diskuze s lesními dělníky, jestli tu není nějaká jiná cesta (ony totiž v Polsku ty cesty s mapou často nesedí a ty dvě lesní, co jsem v mapě měl, tam kdysi možná byly, ale dnes už nikoliv).

No zasekali jsme se tu nejmíň na půl hodiny a já se začal loučit s časem pod patnáct hodin. A na kontrole v Domku laboranta, kam jsme s nakonec přeci jen dostali, seděl ten pán z Krnapu, co se snažil na startu vysvětlit, proč se nejde přes Sněžku. Po tom bloudění jsem mu nezáviděl, lidi neměli zrovna vstřícné postoje. Ale byl hodnej. Dal nám razítko, kterým jsme se měli prokázat v cíli a které tam potom nikdo nechtěl. My na kontrolu přiběhli v dešti ne zrovna se suchýma rukama a razítko se na papíru hned rozpíjelo, no legrace to byla. Kdosi tam prohodil, že je to blbé, že není na kontrole kola. Pán to zaslechl a hned jim dal láhev kofoly, co vypadala jako jeho vlastní. No jak říkám, byl hodnej.

Kus za kontrolou zjišťuju, že nemám rukavice, kua. Takže kvapem zpátky na kontrolu. Jenže tam nejsou. Takže buď je někdo vzal, nebo jsem je vytrousil, když jsem kontroloval na rozcestí GPS. Tam ale taky nejsou. Tak to je teda pech. Po tom bloudění a zdržení kvůli rukavicím, kterým jsem nic nevyřešil, jen ztratil další čas, je moje nálada na nule. (Viník se nakonec našel, nebylo to úmyslně.)

Takže si to tak tlapu do kopce na Soví sedlo a přemýšlím, proč pořadatelé nemohli trasu lépe značit. Na 100km Javorníkmi pořadatelé neváhali označit několik desítek kilometrů trasy reflexními značkami, aby se po ní šlo v noci na jistotu. Na Pradědově stovce zase byly ukazatele na většině křižovatek a když to bylo jo nejasné, tak byly na špatných odbočkách po chvíli cedule s křížkem, že jako tudy ne. Aspoň že předbíhám pár lidí, což mi pomáhá se vyrovnat s nepřízní osudu. Ale bloudící skupina mi komplet utekla.

Ze Sovího sedla jsem chtěl běžet, ale nějak jsem zatuhl a nejde to. Hmm. Na kontrole na Pomezních boudách je moc sympatická dívčina, snaží se, abychom nehladověli ani nežíznili. Taky doráží Eliška Majorová. Uff, měl bych se sebou něco udělat. Podle reportů na webu bývá na stovkách obvykle o pár hodin za mnou, tak buď se pořádně zlepšila, nebo je něco špatně na mojí straně. No ale teď to snad půjde líp, furt z kopce, ne?

Beru ještě jeden medový chleba do ruky a vyrážím dál. Je to taková houpačka. Chvíli to jde dobře, pak kopec (jak to? krpály neskončily hlavním hřebenem?), tam se vleču… Ale dokud jdu, tak mě nikdo nepředbíhá. Aspoň že tak.

A pak potkávám na procházce paní, co bydlí v Brně o ulici vedle a spolu jsme chodívali venčit psy. No svět je fakt malej, to abych se bál si třeba pořídit milenku, když potkávám známé lidi na takových místech.

V lese za Janovými boudami se rozhoduju pro finální krok a konečně vytahuju z batohu sluchátka. Stojím jen asi dvě minuty, během kterých mě předchází asi pět lidí, včetně Elišky. Uff. Ale ty sluchátka, to bylo eso v rukávu! Jsem totiž zvyklý po městě běhat se sluchátky v uších. A tentokrát jsem si připravil údernické písně – Kabát, Orlík, Landa. Volume naplno a jedééém. Zase začínám předbíhat. Z kopce dolů kilometr pod pět minut. Eliška říká cosi, že by chtěla taky umět, asi běhat z kopce, nevím, nechtěl jsem zastavovat, když mě to tak nakoplo. Jak v jedné z těch písní od Kabátu – „jednou nás to všechny zabije, zatím to nakopává“.

Před Pecí v kopci dobíhám další část bloudící skupiny s Dalimilem Hotou. Z legrace popichuju k přidání života do toho umírání a klopýtám dál. Nikdo se mě nesnaží držet, bylo to snažší, než si ukrojit chleba. V Peci na kontrole pořadatel říká, že jsem devadesátý třetí. Ty jo, míň jak stovka, super. Tak si jen beru vodu, jíst nechci, ještě mám nějaké tyčinky a do cíle je to jen patnáct kilometrů, ne?

Ještě si dělám srandu, že patnáct kilometrů, to jsou přeci jen dvě hodiny, haha. A to ještě předběhnu tak deset lidí, haha.

Sám tomu moc nevěřím, je to takový můj styl poloironického vtipkování. Ale ty sluchátka na uších, to je vážně terno. Normálně popobíhám i do kopců, křeče nekřeče. Teda, ten krpál k Husově boudě nepočítám. A předbíhám další a další pochodníky. Kluk s holkou se chvíli drží za mnou, ale neohlížím se, nezastavujeme, máme zpoždění! Od Hrnčířšké boudy běžím s minimálními zastávkami až do Horního Lánova. Těsně před ním dobíhám jednoho Poláka, ale z kopce se drží furt přede mnou.

Až za Lánovem zaváhal na jednom rozcestí. Já mrknul do GPS, ukázal jsem mu kudy do Bavorova, a nasazuju zpátky sluchátka. A vyrážím. Čekal jsem, že se za mě zavěsí, ale on nic a zůstává vzadu! Ty jo, v tom kopci dolů vypadal, že ho nedám, ale bylo to easy!

Asi kilometr před Vrchlabím se naše trasa spojuje s trasou běhu na 25 km. Zařazuju se do proudu závodníků a běžím stejným tempem jako oni. No to je gól. Taky potkávám Mirka Vítka, asi se mu nechce domů, tak tu kontroluje závodníky

No a konečně, cíííííl. Přeběh přes cestu mám zabezpečen přímo profesionálně, paní v reflexní vestě zastavuje imaginární provoz (zrovna nic nejede) a já se chvíli na to dozvídám, že jsem to dal za 15 hodin a 35 minut.

Uff. A víte co? Těch posledních patnáct kilometrů jsem dal ve 22. nejlepším čase za necelou 1 hodinu a 58 minut. A předběhl jsem 9 lidí. Takže jsem se na té poslední kontrole se svou předpovědí téměř přesně trefil

V cíli ještě kecám se známými, ale asi po půl hodině se vydávám k autu a hurá zpátky do Brna. Do postele a tak dále. Druhý den ráno překvapení – nic mě nebolí, jen mám ztuhlé nohy. Venku se psem chvíli běhám a jde to. Odpoledne se synem opět nějaký ten běh. Tak to tedy pěkně pěkně, ještě před rokem bych měl problém nejmíň na schodech. Mě ty stovky snad ještě začnou bavit víc jak kolo.

No a nějaké to bilancování.

Bylo to na střídačku. V Polsce jsem byl s motivací hodně nízko, po raketovém finiši se mi nálada zlepšila. Asfaltu bylo dost, ale tentokrát bez následků, takže se nezlobím. Občerstvovačky plus mínus autobus, nic vysloveně špatně, ale zažíl jsem pochody s lepšími (a přitom s menším rozpočtem). Značení v Polsku bylo, ale chtělo by to ještě vyladit, aby byly šipky na jasných místech a jednoznačné. Nebo používat víc šipek pro ujištění, že jde člověk správně. No ale co mi fakt chybělo, byly aktuální detailní informace na internetu. To tedy kluci ze svazu mládeže nepodchytili. Před padesáti lety se to asi nenosilo, ale dnes už je doba jinde a prostě podnik této velikosti bez pořádných informací na internetu, to je smutné. Mám na mysli detailní informace o trase, místě a času startu (třeba jsem našel informaci o tom, že registrace na stovku bude na náměstí a na ostatní pochody v DDM Pelíšek, nakonec to bylo všechno tam). Adresu DDM jsem si musel taky vygůglit, abych vůbec věděl, kde to je. A tak dále.

Ale nakonec, zdrávi došli, takže všechno dobré