Po loňském roce jsem si na začátku toho letošního celkem ambiciózně naplánoval na první půlku roku hned tři stovky (naplánoval bych i víc, ale kromě těch stovek tam mám ještě Loudání českou krajinou a hlavně dva malé divoké špunty a čím dál unavenější drahou polovičku a lenivějícího psa). Ambice ovšem nebyly tak veliké, abych jel zmrznout na Ledopády nebo třeba Kysuckou stovku (to až třeba příští rok ;). Zvolil jsem tedy dle mého celkem rozumně relativně jednoduše vypadající Leteckou stovku v Trenčíně. Považský Inovec jsem ještě neviděl a takového rychlonávštěvy mám rád.
Běhání jsem letos moc nedal, protože moribundus v únoru byl rychlejší. Aspoň příště vím, že na průdušky je lepší být v mém věku už opatrnější. A nebo víc pít
No ale ta Letecká přeci vypadá lehká, to dám, no ni? Joj, ale dosloužily stovkové botky, tož to si musím ještě sehnat nové. Když ale nové už nejsou. (Jako marketing možná zvyšuje prodeje, ale proč už nemůžu sehnat boty, které se mi osvědčily? To mi tedy vysvětlete. Já nechci nové modely, já chci své boty!). Takže jsem nakonec koupil dvoje jiné boty a párkrát jsem je byl rozběhat, čímž jsem si uhnal natažená lýtka a vazy v levém kotníku. Na druhou stranu, loni jsem začal razit soukromou tezi, že to nikdy nebude ideální, vždycky se vyskytnou nějaké problémy, takže vlastně normálka, pohoda jazz. Trošku víc jsem znervózněl v pátek v den odjezdu do Trenčína, když jsem se celý den cítil tak všelijak, ale po stovce už jsem se cítil dobře, tak to asi byla jen předstartovní nervozita. Tož tak.
A je to tu. 20. března vyrážím z práce už ve tři hodiny (pssst..), abych měl dostatečnou rezervu, musím ještě někde na Slovensku vybrat eura, zaparkovat, převléct se… V hnutí mysli volím bližší nájezd na dálnici, kudy obvykle nejezdím. A nevyplatilo se to. Sedmikilometrová kolona a hodinové popojíždění na jedničku. Jako proč ne, vlastně jsem vyrazil dřív, no ni?
Nakonec to vyšlo tak akorát, stihl jsem se převléct a ještě asi půl hodinky kecat s Pavlem Fexou a Mirkem Vítkem, co je znám z loňských stovek. A pak už hybaj na start holoto.
Sebevědomě se stavím do čela. Po startu se dává dav stovkařů do vlažného klusu, pohodička vánek. No ale dobře vím, že se svým zimním pobíháním asi nebudu schopen špičce konkurovat, tak je po několika stovkách metrů běhu po hrázi směrem na Beckov nechávám pelášit a volím pohodovější tempo. I tak jsem u první kontroly na devátém kilometru asi za padesát minut. No jestli to půjde tímto tempem, tak budu v cíli před polednem, to je přeci paráda. Na druhou stranu mám obavy, abych nepřepálil start, takže po asfaltce do Beckova už to radši beru indiánským během.
Další kontrola pod sjezdovkou na Kálnici má být živá s občerstvením. Říkám si, to už je jen kousek, nebudu zastavovat, abych se dooblékl. A tak se do mě v Kálnici dala taková kosa, až to pěkné nebylo. Vrážím do chaty bikeparku a šup k várnicím. Čaj právě vyexpiroval, tak napouštím hnědou tekutinu z vedlejší várnice. Asi kafe. Ale to je jedno, hlavně, že je to horké. K tomu vánočku s nutelou, to je panečku lahůdka. Vůbec se mi ven do té kosy nechce. Pro jistotu na sebe navlékám všechno, co mám a i tak rozmrzám až v horních partiích sjezdovky.
Za mnou jde partia s poměrně hlasitým řečníkem, tak aspoň neusnu. Terén parádní, jen škoda, že nic nevidím. Bahno žádné, sníh až kolem Panské Javoriny. A pěkně zmrzlý. Krásně se po něm sbíhá dolů, drží to, tlumí to, luxus. Čeká nás sestup o asi 600m na Kulháň. Dávám se do běhu a nejde to zastavit. Předbíhám dobře deset lidí. Už bylo načase Dokonce tu mám rychlejší čas na kilometr, než na úvodní rovince po hrázi. Endorfiny na max a dole na silnici za zatáčkou vždycky na chvíli zhasnu čelovku, aby někoho nelákalo mě dotáhnout a peláším dál.
Podle orientačního plánku jsem čekal kontrolu na Kulháni, ale je až dál na Duchoňce na 47. kilometru. No hlavně, že jsem ji našel. Borec trochu sráží moje sebevědomí, když mi na mou otázku odpovídá, že už proběhlo tak padesát lidí. Jako věděl jsem, že přede mnou budou lepší borci, ale jsem tu za šest a půl hodiny, to mi nepřijde zase tak špatný čas. Zdá se, že bych měl víc makat na přípravě, ti Slováci jsou nějací nabušení.
Tož čo už, ideme ďalej, hej? Cestou z Duchonky na Podhradie vede žlutá značka úplně jinudy než v mapě, ani track z hikingu nesedí, tak trochu zpomaluju a dotahuje mě Rosťa Wagner. Prý startoval o půl hodiny pozdějc, tak si říkám, že to teda spolu asi dlouho nepůjdeme, že bude rychlejší. Ale vydrželo nám to s přestávkami až skoro na Inovec. Kecáme o všem možném, třeba o cyklistickém závodě napříč zimní Aljaškou. Teda kecám asi hlavně já. Taky se těším na kontrolu pod Kostolným vrchom. Tak nějak se mi to popletlo a já si tam vysnil tu polívku, co měla být až na další kontrole. No polívka samozřejmě nebyla, tak místo toho tlačím tyčku a sunu se dál směrem na Bezovec. Těsně před šestou fotím kolem Veselého vrchu před Bezovcem východ slunce. Jinak tentokrát moc nefotím, když nepočítám noční pokus s hradem v Beckově.
Na kontrole potkávám Pavla Fexu. Ty jo, myslel jsem, že už mi dávno utekl a on se tu fláká v teple Tak šup na tu vysněnou polévku. Dobrá slovenská kapustnica. Teda, na ten rozkyselený žaludek by mi asi víc sedl třeba vývar nebo něco méně kyselého, ale to ta polívka nemohla vědět. A byla dobrá. Ujo na kontrole ještě ponouká jablíčka, no cítil jsem se jako doma. Příště bych prosil spíš někoho s bičem, ať se mi lehčeji odchází.
Vyrážíme s Rosťou opět společně dál. V jednom místě při traverzu louky cesta pokračuje úplně logicky a zřetelně doleva podél lesa dolů z kopce, úplně to láká se po ní rozběhnout. Jen nevidím žádnou značku a při pohledu zpět se mi zdá, že značka na stromě pro opačný směr není směrovaná zrovna na nás. Takže kontrola GPS a fakt, cesta vede jinudy. Pár takových míst bylo, bez GPS bych asi bloudil. O kus dál vidíme přibíhat zleva potulníky, nechali se tou cestou dolů zlákat a zakufrovali.
A já zase kecám a kecám, začínáme stoupat na hřeben a vtom vím, že mi došlo. Jen říkám Rosťovi, že mám zase hlad a pak ho nechávám zmizet a sám si užívám svou krizi. Postup se zpomalil na nějaké 3km/h, tlačím sušené maso, zapíjím to jonťákem a nakonec i Colou, ale všechno marné. Odteď až do konce mi ty stoupáky dají pěkně zabrat. Původní plán být na Inovci do deváté vzal taky za své, nakonec jsem byl rád, že jsem tam dorazil před jedenáctou. Trochu na tom měl svůj podíl i sníh na hřebenu. Jak svítilo slunko, tak začal natávat. No a po natátém sněhu se nedá co? Běžet. Teda, asi dá, ale ne zrovna lehce.
Snažím se vybírat místa spíš ve stínu, s mou váhou ještě procházím celkem lehce, ale i tak, průměrná rychlost zůstává hluboko pod 5km/h. Spíš je to otrava, nedá se už moc chodit po čístém neporušeném sněhu a musím po vyšlapané cestičce, kde to ještě jakž takž drží. Jenže zase musím dávat bacha, kam šlapu a nemůžu si až tak volit délku kroku. Na druhou stranu, Olaf Čihák psal, že se tam brodili 2O-40cm hluboko, tak to muselo být totál maso.
No a pak přichází okamžik, kdy poprvé vidím celý hřeben i s Inovcem a říkám si, že mě asi drbne. To přeci nemůže být tam ten kopec s BTSkama v dálce. Jak jsem zvyklý, že časy na slovenských kilometrovnících můžu dělit dvěma, tak tady to nefungovalo. Taky mi pije krev ten někdo, kdo se po turistické cestě projel se čtyřkolkou. Jít v hluboké vyjeté koleji je úmorné, když musím klást nohy za sebe sil není dvakrát nazbyt.
A tak šlapu a šlapu. Ta úleva, když jsem dorazil na vrchol Inovce, se nedá popsat. Jsem tak vyždímaný, že mi ani nevadí, že sbíhat dolů na chatu pod Inovcem na 85 km se moc nedá a zase musím klást nohy jednu za druhou do vyšlapaných stop na pěšince. Na sjezdovce nad chatou se dávám do běhu, hlavně ať už sedím vevnitř nad polívkou. Už tam sedí známé tváře – Rosťa s Pavlem. No to teda koukám. Vypadají podobně vyřízení jako já, to je sranda
Polívka mě trochu spravila a tak je při seběhu dolů na zastávku Mníchova Lehota veseleji. Dokonce za sebou nechávám Pavla, stěžuje si na bolavé koleno a už se mu nechce moc běžet. To mě se chce. Úplně větřím blízkost cíle. Jenže jen do chvíle, než od vlakové zastávky začínám stoupat po červené na další hřeben. Ta červená byla prostě nekonečná. Takovej krpál, vždyť já už nemůžu!
Asi už jsem úplně přešel na tukový metabolismus, nemám na nic chuť a ani kupodivu necítím hlad. Docela se musím nutit aspoň popíjet jonťák. Je dost teplo a není radno propadnout dehydrataci. Dole u vesnice se mě paní ptá, jestli se tu dnes běží nějaký závod. Tak říkám, že ne, že dálkový pochod, he Její obdiv nad absolvováním 100km mě tak povzbudil, že dalších asi třista metrů běžím. Ještě že je to z kopce, tak si to můžu dovolit. Ale rychle mě ta euforie přechází a zase přecházím do chůze.
Jen si občas kontroluju, jestli mě někdo nedohání. A ťapkám zoufale až do úplného konce. Nekonečná polňačka kolem plotu s ostnáčem, pak nekonečná asfaltka lesoparkem plným jarně naladěných navoněných Trenčíňanů… Ožívám až dole v podhradí nebo co to je, tam to je pěkné. A taky už vím, že do cíle je to fakt jen kousek. Posledních asi 100 metrů se dávám symbolicky do běhu, abych to už měl z krku.
A je to tady. Cíl. 105 km, převýšení asi 3800 m, čas 18:59. Pořadí 52. z asi 102 startujících. Průměrná rychlost včetně přestávek 5,6km/h, takže turistika. Nic, čím bych se chtěl chlubit. Spíš to beru jako poučení, že se nevyplácí podceňovat. Asi to chtělo víc přípravy. Víc přípravy v kopcích. Nebo třeba chodit po schodech místo ježdění výtahem. No to je nápad!
Ale jinak celkem pohoda. Puchýř ani jeden, svalovice přiměřená, dva dny po akci už zase skáču přes kaluže Cítím se zdravěji než před akcí. Levý kotník s nataženým vazem, nebo co to bylo, fungoval nakonec bezchybně a prakticky o něm nevím.
No a kluci měli pravdu. Říkal jsem, že Inovec už nechci v životě vidět. Ale už teď pomýšlím na reparát. To by v tom byl čert, abych se nedostal na lepší čas, no ni? Takže díky a za rok (snad) zas.