Loni jsem svůj první pokus o Loudání psychicky moc nedával. Byl jsem překvapený obtížností a nadával jsem, že to je naposled, co to jedu. Ostatní říkali, že se budu chtít vrátit. A měli pravdu. Na podzim jsem byl šťastný jako blecha, že se mi podařilo vměstnat do těch necelých dvou sekund, během kterých se po zahájení registrace naplnila všechna volná místa ve startovním poli. A začala příprava. Od ledna jsem si pořizoval různé kousky vybavení a také v podstatě nové kolo, všechno na základě zkušeností z loňska. Také jsem si promyslel checklist věcí, které jsem chtěl s sebou vézt. Pár dní před samotným závodem jsem na internetu narazil na loňský checklist Milana Černého (letos jeden z vítězů) a docela mě uklidnilo, když jsem zjistil, že naše checklisty se shodují ve více jak třech čtvrtinách položek. Tak snad jsem na to nešel úplně špatným směrem.
Letos se startovalo z Veselí nad Moravou. V deset večer. Po loňsku už jsem věděl, co bude následovat – peloton se vydá na zběsilý úprk po trase. Takže jsem plánoval, že první noc pojedu non-stop, abych zůstal v kontaktu s ostatními. Týden před Loudáním jsem se snažil víc spát, abych nebyl unavený a dal to. A bylo to v pohodě.
Noc ze středy a čtvrtek 6.6.
Hned po startu kratičce kufruju, chvíli mi trvá, než se sžiju s mapou, dál pak až do konce Loudání žádné extrémní kufrování neprobíhá, sem tam malé věci, maximálně stovky metrů. Krátká spací krize ráno kolem čtvrté, ale jak se pořádně rozednívá, cítím se stejně jako bych celou noc spal. Horší je, že už od prvních kilometrů je trasa bahnitá a rozmáčená. V jednom místě rozježděná od lesáků tak, že pokus o průjezd končí koly zablokovanými bahnem. Rukama odpatlávám bahno a šmajdám tlačit do lesa podél cesty. Pláště Continental X-King drží dobře, taky zimní trénink jízdy na sněhu asi udělal svoje, takže s jízdou v bahně nemám nějaké zásadnější problémy. Jen je to strašně úmorné. Pád ani jeden. Sem tam byl i mokrý písek, taky nic moc terén na rychlou jízdu. Celkem jsem si držel celou noc stejnou pozici, ale pak jsem předjel pár lidí, co lepili defekty a někteří šli zase chvíli spát, takže na rozhlednu k Ivančicím dojíždím skvěle kolem 11. místa.
Těsně před rozhlednou potkávám Moniku Malečkovou, skoro celý den pak jedeme spolu. Po asfaltu to moc rychle nevalila, ale nestíhal jsem se divit, s jakou vervou se drala přes skalnatý úsek za Ivančicema, kde mi pomáhala tahat kolo, zatímco já jen balancoval na hraně uklouznutí v tretrách, které na podobné srandy moc vhodné nebyly. Tyhle skály jsem tak nějak ještě bral, že to k Loudání patří. Optimizmus bezbřehý. Pak přišlo údolí Jihlavy a s ním další Čépoviny. Tlačíme k hradu Templštejn (ten jsme díky kufrování oblezli prakticky celý). Hned nato tlačenka na protější svah se skalní vyhlídkou. Trošku krize a Monika mizí v dáli. A sotva končí tenhle úsek, následuje tlačenka polozatopenou kozí stezkou přímo podél řeky. Tedy nejdřív oblézt jednu chatu, abych se po několika stech metrech smýkání kola prudkým svahem, kde se mnou všechno ujíždělo vynořil na terase jiné chaty, pod kterou za normálních okolností prochází pěšina. Tam je teď ale jen voda. Takže další oblézání (jsem docela zvědavý, co bude říkat chatař, až najde stopy po průchodu pelotonu cyklistů kolem jeho chaty). Pak další úsek, kde je dokonce zákaz vjezdu kol. Ten ignoruju a vydávám se na další polozatopenou kamenitou kozí stezku. Zřejmě někde v těchto místech ztrácím cyklocomputer. No co už, neřeším, jedu, na jazyku „keep moving“.
Vodní nádrž Mohelno. Kus za ní dojíždím a předjíždím Moniku, pak objíždění Dukovan a první pád v nulové rychlosti – nestihl jsem se vycvaknout ze zabahněných pedálů. Taky mažu řetěz. V letošních podmínkách mi olej do vlhkých podmínek Finish Line Wet nevydržel nikdy déle než 50km (při dojíždění do práce zvládne i 300km). Poučení pro příště, nebrat načatou lahvičku, ale novou. Olej mi došel 50km před cílem. Ale to už jsem neřešil, řetěz byl po dojetí stejně zralý na vyhození.
Kolem Dukovan si říkám, že super, Jihlavu mám za sebou. Euforie maximální. Jenže přichází údolí Rokytné, které je snad ještě horší. Kozí stezka, na jedné straně rozvodněná říčka, na druhé straně skály, spousta přenášení přes balvany a popadané kmeny, popojíždění po podmáčených březích, v sedle nikdy víc jak 100 metrů. Zastavit pořádně nejde, hned se na člověka vrhnou komáři. Jedním slovem úmorné maso, ze kterého není úniku. Kvůli komárům se nezdá reálné ani zabivakování, prostě zase jen vypnout mozek a keep moving.
Monika říkala, že mají s Čépou zajištěný nocleh v Jaroměřici nad Rokytnou, ale dojet až tam nějak psychicky nezvládám a nakonec bivakuju za jednou opuštěnou chatkou u Pulkovského Mlýna těsně před devátou. Ujeto asi 166km. Méně, než jsem doufal, ale zatím je to pořád na dojetí v limitu. Psychicky na tom nejsem moc dobře, volám domů a říkám, že tohle je moje poslední Loudání. Moje drahá to chce písemně, asi už tuší, že to je jen chvilkový pocit. Údolí Rokytné se mi zkrátka nelíbilo, nadávám si, že jsem se přihlásil. Klasika. S odstupem několika dní už na to vzpomínám jen jako na dřinu, která přišla a zase odešla a negativní zážitky tak nějak vyšuměly.
Pátek 7.6.
V noci se mi spalo hezky, ale ráno jsem zaspal a budím se až v pět. Což znamená, že mě předjelo dalších pár bikerů a já se posunul někam ke dvacáté pozici (na které jsem se pak plus mínus držím až do cíle). Po vyspání mi dojezd do Jaroměřice po podmáčených loukách kolem Rokytné přijde mnohem snesitelnější než den předtím. Docela si pojezd po zamlžených mokrých loukách užívám. O půl sedmé kupuju v pekárně čerstvé koláče, doplňuju vodu a snídám za jízdy. Svítí slunko, paráda. Jediný problém mám se zadkem. Od středeční noci, kdy jsem si ho pěkně zapařil, se stav mého pozadí zhoršoval a sezení na sedle není úplně pohodlené a dělá mi starosti. Sice mažu jak o život Sudocremem, ale ideální to není.
Během dne se posouvám směr Česká Kanada, sem tam někoho potkám, ale většinou jedu sám. Zase podmáčené louky, tak zkouším podhustit kola. Mělo by to fungovat stejně jako v zimě na sněhu. Jenže se mi to nevyplatilo, v Dačicích musím opravovat pomalý defekt. Po něm už hustím na normální tlak a neodvažuju se do dalších experimentů. Pozice podle SMS u Bítovánek někde kolem 26, ale po dojetí na checkpoint před Landštejnem zjišťuju, že jsem předjel pár lidí na obědě a jsem zase kolem dvacítky. Euforie, na Landštejn to pak jede samo. Jen ta prdel furt pálí. A jak se snažím jí ulevit různými změnami posedu, začíná mě bolet achilovka, zřejmě natažená z nezvyklé šlapací pozice. No potěš. Ale jinak to celkem jede. Asi 500 metrů dávám i přímo po úzkorozchodné železnici. Tuhle trasu jsem vyhodnotil podle jedné z předstartovních indicií jako celkem jasnou, ale v mapě byla bohužel podle železnice značená i nějaká pěšina, a to některé loudaly tak zmátlo, že se vydali po cestě podél kolejí, která je ale nakonec zavedla, kam nechtěli. A pak asfaltové a zpevněné cyklotrasy až do Staňkova. Cestou oslovuju loudaly, co mě míjí, jestli nemají po ruce imbusy, že bych si chtěl snížit sedlo, a ty svoje mám zahrabané hluboko. Jeden z nich, David, má. Přitom se mě ptá, jestli jsem neztratil cyklocomputer. Tak říkám, že jo, někde první den, Sigma s poškrábaným sklem. A hele, usmívá se a vrací mi ho, že ho našel v bahně. Paráda, nečekal jsem, že ho ještě někdy uvidím.
Pokračujeme dál společně, i když kluci strašně valí. Původně jsem chtěl dojet až někam k Velenicím, ale v devět večer a s bouřkou na obzoru mi nějak došel morál. Klukům zjevně taky, tak jsme společně zakempili v chatce na konci Staňkova na 315km. Sprchování v dámské sprše, k večeři utopenci, co už. Jinak dnes asi 150km. Pořád jsem v klidu, limit je datelný.
Sobota 8.6.
Ráno budíček ve čtyři a před pátou odjezd. A vůbec se mi to nelíbí. Sice asfaltová trasa, ale trpím. Pálí mě zadek a bolí achilovka. Asi půl hodiny mi trvalo, než jsem vydržel sedět v sedle aspoň 10 minut. Pocity nic moc, i když myšlenky na vzdávání zatím nemám. Jen obavy z toho, co bude, jestli se to ještě zhorší.
V Českých Velenicích snídaně na benzínce. Pokladní konstatuje, že musím mít velký hlad, když vidí, kolik toho kupuju – asi osm druhů nějakých sladkostí, dva croissanty, bagetu, colu, vodu… Po jídle vidím svět trošku růžověji a vyrážím dál. V jednom místě stavím kvůli potřebě a prakticky hned vidím v trávě čtyřlístek. A další a další. Během pěti sekund držím v ruce čtyři. Před Loudáním jsem zkoušel čtyřlístky hledat cíleně a po několika dnech jsem našel jeden, takže si říkám, že to musí být znamení. Tohle Loudání pro mě zkrátka musí dobře dopadnout.
Sjíždím se s Kočkinszem (Davidem Moučkou) a od této chvíle jedeme skoro pořád spolu. Párkrát jsme se sice rozjeli, ale kvůli různým kufrováním a fyzickým indispozicím jsme se vždycky zase sjeli.
Kolem osmé před Novými Hrady první vážnější brodění (voda těsně pod kolena). Rybář nás informuje, že od rána už projelo asi patnáct cyklistů, ajajaj. Cesta navzdory bahýnku docela odsejpá až ke stoupání k Dobré Vodě (to bude asi ta Dobrá Voda z Novohradských hor, co jí jsou plné supermarkety). Nejdřív tlačenka po louce a pak tlačenka na Kraví a posléze na Kuní horu. Samozřejmě tou nejhorší stezkou po balvanech a skalních blocích, sem tam přes popadané stromy. Je teplo, paří se mi nohy a začínají se dělat puchýře. To mi ještě scházelo. Na vrchol Kraví hory doslova dolézám, značně psychicky podroušen. Ani jsem se nestihl pořádně rozkramařit a už je tady i David. Jím, piju, nalepuju na paty zázračné antipuchýřové náplasti z lékárny a jedeme společně dál ke Kuní hoře. Když na ni přišla řeč, mnoho loudalů si do názvu přidalo další písmenko, aby to pěkně vystihovalo jejich vztah k tomuhle kopci se skalkami a balvany všude, kam se člověk podívá. Dotlačil jsem kolo ke skalce s červeným vrcholovým trojúhelníkem, ale úleva nepřichází, protože kopec pokračuje. Tohle je jen nějaký předvrchol. V okamžiku, kdy my už lezeme dolů, nás dohání Čépa, on ale musí teprve nahoru. Tak rychle dál do hor, než nás dožene úplně. Asi bych se měl naučit nosit kolo na zádech, v těchhle pasážích to bude zřejmě mnohem rychlejší způsob přepravy než tlačení a tahání.
V Žofíně zastavujeme a dáváme si výbornou polévku a těstoviny. Doteď mi to vůbec nejelo, zadek bolí, nohy tuhnou, ale oběd mi spravil náladu. Dohání nás Čépa a nechává se snadno přemluvit, aby se taky stavil na oběd. Tváří se, že ho trápí zadek a mluví o tom, že to bude muset zabalit. A radí mi, že si mám navléct návleky na boty, ať se mi bolavá achilovka zapaří, že se to zlepší. Asi to funguje, protože co jsem začal jezdit navzdory vedru v návlecích, achilovka bolí míň.
Oběd dobrý, ale trochu nás zdržel a přichází bouřka. Naštěstí jen taková mírná, je hned pryč. Ani nevytahuju pláštěnku, a hned zase usychám. Na Kamenci zbytečně hledáme zříceninu – Čépa nás zmátl zmínkou, že se musí ještě za vrchol směrem k hranici. Takže ztrácíme půl hodiny, přitom stačila fotka skal na vrcholu. A zatímco jsme se brodili kolem hraniční čáry, Čépa nás na Kamenci dojel a předjel, aniž bychom to věděli.
Z Kamence super sjezd. David jel skoro šedesát, já se to snažil krotit, nerad bych se někam vysypal. A pak už jen monotónní asfaltky (převážně) až do Dolního Dvořiště. Na spaní je ještě brzy, zbývají skoro dvě hodiny do setmění, tak jedeme dál. Před masivem Polušky chceme najít spaní, ale jediný penzion má plno. Co teď? Je půl deváté, blíží se bouřka a nevíme, co bude za Poluškou. Ale z loňska si pamatuju, že kempovat před Píseckými horami byla chyba, po propršené noci jsem si to druhý den v bahně moc neužíval. Takže nakonec vyrážíme do kopce na Polušku. Bouřka se blíží, což mi dodává motivaci a valím, co to dá. David později zmínil, že měl problém mě dohnat. Z Polušky dolů je to zase sjezd plný bahna, už skoro za tmy. Do toho burácí hromy a začíná krápat. Na poslední chvíli o půl desáté dojíždíme k hospodě ve Věžovaté Pláni. Paní hospodská ochotně volá nějaké paní na kopci, která má mít penzion. A ta zase ochotně souhlasí, že nás ubytuje. Parádní apartmán, dokonce dostáváme koš plný jídla, abychom měli ráno, než zmizíme, snídani. Postele s nebesy, spí se mi parádně. Taky zadek se začíná hojit a zlepšovat. Začínám věřit tomu, co říká Kopka, že tělo se na zátěž dokáže docela dobře adaptovat. Dnes z toho bylo nakonec jen 140km. Ale zase když pomyslím na problémy se zadkem a achilovkou, tak je to až až.
Neděle 9.6.
Spíme myslím do půl páté. Davidovi trvá balení nějak dlouho, tak vyrážím sám pomalu napřed. Ve Zlaté Koruně překvapeně dojíždím Čépu. Včera říkal, že má za cíl dojet do Dvořiště a nakonec dojel dál, než my. Prostě Čépa mlží, kudy chodí. A prý jestli nemám imbusy, že potřebuje vyměnit destičky. Asi půl hodiny s tím zápasí, je to kopec srandy, ale nedaří se. Takže kapituluje a vrací zpátky původní. Jedeme dál vstříc Kleťi. Čépá se tváří vyčerpaně a já mu blázen věřím. Uháním vpřed a nechávám Čépu i Davida za sebou. Pod vrcholem otáčím dolů do Českého Krumlova. A před náměstím dojíždím nějakého loudala! Takže zrychluju, už jsem u něj, hele, zase Čépa! Chlape, jak ty to děláš… Asi nebyl tak moc za mnou a někde jsme se minuli.
No co už. Další stoupání, tentokrát osm kilometrů až na samý vrchol. Třetina z toho tlačenka. Na vrcholu žádné zdržování, zase dolů a pak nahoru přímo pod lanovkou. Chci být stejně rychlý jako obyčejní turisti, co tu stoupají se mnou, tak si pěkně dávám. Nahoře zasloužená odměna v podobě výtečné zázvorové limonády a klobásky. Nejsem tu ani deset minut a doráží David. No a než sním klobásku, je tu i Čépa. My se ho snad nezbavíme 
Sjezd dolů z Kleti byl za odměnu, ale zase to na asfaltu krotím. Prostě si vždycky představím, jaké by to bylo, kdybych se někde vysypal, a už sahám po brzdě. Ale i těch skoro padesát je slušná rychlost.
Společně se blížíme k další hoře – Kluk. A spolu s námi se k ní blíží i bouřka. Ale to ještě stihneme. Jenže Kluk je zákeřný. Furt stoupání a ta zatracená BTSka na vrcholu, co ji máme vyfotit, nikde. Když konečně doklopýtáme až na vrchol, fotím BTSku i vyčerpaného Čépu a hurá dolů. Kluci mi ve sjezdu ujíždí a zůstávám sám se sebou. Bouřky už v tuto chvíli jsou dvě, jedna vlevo, jedna vpravo. Trasa prochází mezi nimi, tak za to beru a valím za klukama. Jenže rychlost není kamarád loudala a sjíždím omylem do jiné vesnice, než bych měl. Tak zase zpátky. Problém mi dělají i turistické značky. Modrá a zelená vedou dohromady, ale sem tam se na stromech vyskytují i samostatně, což vyvolává pochybnosti, jestli jsem na správném úseku. Nakonec kluky doháním, čekají v autobusové zastávce, až přestane pršet. Před námi na trase u Českých Budějovic je černo a mě se na rty vkrádá neustále Cimrmannovské „v Českých Budějovicích by chtěl žít každý“.
Nakonec usuzujeme, že bouřka jde od nás pryč, tak není na co čekat a vyrážíme na Budějovice. Sice po rovině, ale rozhodně ne zadarmo. Opět bahno, podmáčené cesty, je to děs běs. Na cyklostezce před Hlubokou jsem už tak prošitej, že mě předjíždí i starší lidé na trekových kolech. V Hluboké nám mizí Čépa a s Davidem se vrháme na jednu ze zahrádek, abychom si dali něco k jídlu. Polívka, smažák, pivo, za hodinku hurá dál.
Teda, mě to ani po jídle moc nejede, tak se s Davidem domlouváme, že pojede napřed a kdyžtak si večer zavoláme, jestli má smysl se ještě sjíždět. Takže jedu opět sám své šnečí tempo po asfaltové cyklostezce s brutálními stoupáními. Sypu do sebe hroznový cukr, abych zahnal krizi a pomalu přejíždím Karlův Hrádek. Když to zjistím, rozčílím se nad svou vlastní neschopností a dupu zpět, co to dá. A potkávám… Čépu. Maže prdel. Tak dávám Karlův Hrádek a hurá zpátky na Týn. Zase sám. Za Týnem mě čeká brutální bahnitý úsek žluté přes pole a remízky. Akorát z něj dojíždím k ústí Židovy strouhy a heleme se, David. Kufroval a svůj náskok tím minimalizoval. Opět se blíží bouřka a Libča varoval před tímto úsekem za deště, tak se rozhodujeme, že strouhu vynecháme. Než zmizíme, dojíždí nás zase Čépa. A že prý strouha je na tři hodiny přes den a na pět v noci. Čímž jen potvrzuje naše rozhodnutí a společně objíždíme kolem letiště směr Bechyně.
S Davidem chceme ještě sjet k severnímu ústí strouhy. Čépa jede do Bechyně sehnat ubytování, my zatím projíždíme kolem opuštěných letištních úlů k ústí strouhy. Tam to vypadá monstrózně. Skalní stěny, voda. Vegetace slehnutá, zjevně tam nedávno tekla všude voda. I tak jsme se ale k rozcestníku nedostali, museli bychom brodit. Tak na to prdíme, je skoro tma a bouřka už je blízko. V Bechyni chvíli trvá, než najdeme Čépu. Prý máme jet kolem kina a hotelu Javor až do hotelu Losos, kde nám zamluvil ubytování. No z hotelu Javor se nakonec vyklubal hotel Jupiter a z Lososu hotel U Draka. Syndrom vyloudané hlavy jako vyšitý :o). Dnes málo kilometrů, jen asi 120 nebo 130. Ale zase čtyři hodinky běhání po Kleti nahoru a dolů. A Čépa se rozhoduje to zabalit. Ráno teda budeme pokračovat s Davidem sami.
Pondělí 10.6.
Skoro celou noc pršelo. Ráno vyrážíme z Bechyně kolem půl šesté, mlha, sychravo. Moc dobře se mi nejede, ale ubývající čísílka kilometrů do cíle jsou velmi motivující. U rozhledny za Bechyní nás dojíždí Richard Majer. Je rád, že má zase společnost. Když vidím, jak pajdá a vypráví o bolavé achilovce a ibuprofenu, co jí, tak je mi ho trochu líto a nevěřím, že to dojede. Zvlášť poté, co se s námi odmítá vydat do zeleného pekla k Orlíku. Ale překvapil – zelené i rudé peklo sice objel, ale jinak to dojel. Asi slušnej oddíl
Zelené peklo bylo úmorné. Dole u břehu rybář referuje, kolik lidí kdy projelo. Dneska jsme první. Zase fůra vody a bahna, několik brodění rozvodněných potoků, před Podolským mostem přichází i avizované větší srážky. Do Červené nad Vltavou dojíždíme v hustém dešti a hned míříme k hospodě, kterou si pamatuju z loňska. Sice mají ještě zavřeno, ale pouští nás dovnitř se ohřát. Paní hospodská nám vaří grog a pan domácí nám dává hrst fíků a každému panáka rakije na cestu. Alkohol nám tak zvedá morál, že se rozhodujeme zkusit projet i červené peklo, byť ještě před chvílí jsme se domlouvali, kudy to objedeme.
Nakonec bylo červené peklo docela v pohodě, většinu jsme toho dokázali jet, holt strach mívá velké oči. Brodění Hrejkovického potoka s vodou do půlky stehen sice stálo za to, ale po tom všem, co jsme už zažili, jsem to bral spíš jako zábavnou vložku. Stejně jako následné šplhání do srázu k obci Červená II. U brodu nás jinak překvapivě dojíždí parta tří Slaňáků (Klápa a spol.). Odteď se budeme průběžně míjet a v cíli nám nadělí asi šestnáct minut.
Následuje úleva, nákup trochy jídla a hurá po asfaltce na Svatou Annu. Si myslím, že teď už to snad pojede. Ale dlouho mi to nevydrží. Jak se sjede z asfaltu, je tu zase bahno, bahno a ještě jednou bahno. Postup maximálně 10km za hodinu s vypětím všech sil. Upínám se k myšlence na oddech v Lučkovicích, ale furt ne a ne se tam dostat. Za Smetanovou Lhotou ještě trošku kufrujeme, když jde značka jinudy než podle mapy. Už melu z posledního a dojezd do Lučkovic vítám. Dávám polívku, kafe, grog, chleba se sádlem a cibulí a navrch výborný lívanec. Docela se dávám dohromady, ještě tak dvě hoďky do tmy pojedeme i když to vypadá na déšť. Přeci jen je škoda to tu zaknedlit tak brzo, navíc se nás tu sjelo během půl hodiny asi sedm. Cíl v limitu už nestíháme, ale shodujeme se, že by bylo super nemít na další den víc jak 100km. Takže hurá dál. Slaňáci nás dojíždí a valí. Tentokrát se jich držíme a na podmáčeném poli jim i ujíždíme. Dělají na můj vkus nějak moc dlouhé přestávky, asi už toho mají taky plné zuby.
David by rád spal v teple, v deset večer ve Starosedlském Hrádku zvoní u vrat čtyřhvězdičkového hotelu, ale nikdo neotvírá a nedaří se najít nic jiného. Takže nakonec nezbyde, než akceptovat moje řešení zabivakovat někde po cestě. O půl jedenácté končíme v čerstvě natřené autobusové zastávce u Ostrova. Sice jsem si pohrával s myšlenkou jet to tuhle noc nonstop až do cíle, ale jednak jsem nechtěl takhle na poslední chvíli opustit zbaběle Davida, když mi jeho přítomnost v zeleném a rudém pekle psychicky pomohla, jednak už jsem byl dost jetej. Nastavil jsem budíka na čtvrtou a hurá spát.
Úterý 11.6.
Ráno vyrážíme před pátou a doufáme, že ostatní vyrazí pozdějc. Směr Příbram. V porovnání se včerejškem mi to zatím celkem jede. V Příbrami posíláme SMSku a o půl sedmé nakupujeme čerstvé pečivo v pekárně na náměstí. Paní se ptá, odkud jedeme
Brdy jsem čekal přejezd tak na hodinu, ale zase se do toho vložili lesáci a bahno. Už mě to fakt nebaví, probíjet se po rovině vpřed šnečí rychlostí není moc motivující. Ještě že jsme šli do té pekárny, chvíli jsme totiž uvažovali, že pojedeme Brdy nasucho a snídani dáme až někde za nimi, a to by byl teprv zážitek… Po přejetí Brd si pokolikáté už říkám, že teď už to bude v pohodě. A pokolikáté už zjišťuju, že ani poslední kilometry nebudou zadarmo. Když už jedeme po asfaltu, tak proti větru nebo do prudkého kopce. V terénu bahno. Před Srbskem na konci polní cesty zajíždím do bahna skoro až po náby, následující kilometr po asfaltu to bahno z kola odpadává, paráda. Kolo nicméně stále řadí a brzdí, je to k neuvěření.
Zase nás předjeli Slaňáci. Dojíždím je u mostu přes Berounku u Srbska. Právě se vrací od cyklostezky na druhém břehu, že je to tam zaplavené a že to tam znají a že to nemá smysl. Prý objet přes Tetín. Ok, proč ne. Ale ten krpál do Tetína jsem si teda pěkně zanadával. Do toho mi chodí SMSky, kdy už to konečně dorazím, že to strašně trvá. Uff. Už nemůžu. Poslední den stále nadávám, vůbec ty kilometry neubývají. Prosvištím Beroun a přichází rozbahněný výjezd po červené. A když už není místy rozbahněný, tak jen proto, že je po cestě rozhrnutá suť. Přemýšlím, co je lepší a zase nadávám.
Někde za Berounem naposledy mažu řetěz. Víc už nebudu, došel mi olej. Snad to vydrží. Už je to jen pár kilometrů. Chvíli po asfaltu, chvíli bahnem. Před Smečnem po žluté zase kopec jako kráva, bahno, tlačenka. Já už fakt nechci! A celou dobu čekám, kdy nás kdo dojede. V sedle dlouho nevydržím, mám už pořádně osezené sedací kosti. Vždycky, když mi David ujíždí, stoupám ze sedla a dávám tak docela dlouhé úseky. Do kopce taky radši stoupám ze sedla na těžké převody, je mi to příjemnější, na frekvenční šlapání v sedle už nějak nemám.
No, nakonec nás nikdo nedojel. Oni nás už totiž předjeli. Dojíždíme do Slaného v úterý 16:28. Včetně nás dvou dojelo mezi 16:00 a 16:30 osm lidí. No tě pic, stačilo se trošku kousnout a mohl jsem být kolem patnáctého místa. Ale co už, hlavně, že jsme tady, 22. pozice je taky dobrá. Ostatní nám gratulují k dojezdu, já nezvládám ani prohodit pár slov, než zmizí. Nemám žádné pocity, ani radost, ani uvolnění, jsem totálně otupělý. To všechno dorazí až později.
Bilancování
Návleky na tretry letí rovnou do koše, jsou na špici totálně roztrhané. Ale vydržely docela dlouho. Řetěz je taky na vyhození, XTR středové složení jakbysmet (lupe v něm už od půlky Loudání). Brzdy budou chtít taky zkontrolovat, už to divně píská, nejspíš budou sjeté destičky. Pláště jsem měl nové a po Loudání jsou způlky sjeté a na bocích je vidět, že jsem je párkrát málem říznul. Ocelové špunty na tretrách ochozené o půl centimetru. Ale to všechno se dalo čekat. Nohy moc nebolí, únava zpětně přiměřená. Ve středu mám volno na cestování do Brna, od čtvrtka zase klasicky do práce na kole. S kolem nebyl navzdory bahnu žádný problém, asi jsem ho složil dobře. Kola jsem si vyplétal sám, pěkně dimenzovaná na zátěž (možná až moc), řadící bowdeny jsem před Loudáním dal nové a pečlivě je doplnil o prachovky na všech koncích, kde to dávalo smysl. Brzdové bowdeny detto. Ergon gripy taky slavily úspěch, loni jsem měl ruce z klasických gripů a rohů otlačené mnohem víc. Everbike podsedlová brašna super (určitě lepší, než nosič). Až na to, že jsem si o ni rozedřel elasťáky. Je potřeba dávat velký pozor, aby nečouhal ani kousek suchého zipu ze zapínání kolem sedlovky. Jediný problém bylo nakonec příliš tvrdé sedlo. Kdybych neměl těžkosti se zadkem, tak věřím, že bych to dal v limitu. No a problémy s achilovkou prý způsobily pravděpodobně tvrdé tretry. Nu ale aspoň je tu jasný prostor pro zlepšení a tím pádem motivace se opět zúčastnit. I když, ještě si to musím nechat projít hlavou. Během prvního dne jsem byl přesvědčený, že to je naposled, co jedu Loudání. Monika sice říkala, že budu chtít jet znova, ale já jí to nevěřil. Nicméně po pár dnech už mi ty negativní zážitky tak negativní nepřijdou. Tak uvidíme.
Každopádně jsem spokojený, že jsem to dojel. Čekal jsem obtížnost srovnatelnou s loňskem, a bylo to tedy o dost těžší. A i tak jsem to dal. Takže paráda. Mimochodem, ze 61 závodníků na startu jich 27 vzdalo. Ale jak správně podotkl Blacky, naštěstí prakticky nepršelo. Kdyby v kuse lilo celý den, situace by se vyvíjela asi úplně jinak.
Pingback: Javornícka stovka (2015) | Tady je Alexovo