Loudání (2012)

Loudání sleduju na Internetu už pár let, stejně jako 1000 mil Honzy Kopky. Rozhodnutí se zúčastnit ve mně nazrálo natolik, že jsem se na podzim 2011 rozhodl přihlásit. Samotná registrace byla tak trošku neúspěch, jako informatik jsem měl v úmyslu poslat přihlašovací mail prakticky v prvních sekundách, ale prohlížeč mi neustále vracel nakešovanou starou verzi stránek, kde nebyly k registraci žádné informace. A než jsem to zjistil, ztratil jsem cenné dvě minuty a odsunul se tak hluboko do pole náhradníků.

Když se moje situace mezi náhradníky nijak výrazně nezlepšovala ani v průběhu dubna, v podstatě jsem se vzdal naděje, že bych mohl letos startovat a přípravu jsem pěkně zanedbával. Když mi pak čtrnáct dní před závodem volali organizátoři, že jsem se posunul nahoru a jestli chci startovat, bylo to docela překvapení. Mozek začal šrotovat, dlouho jsem nepřemýšlel a když se podařilo zorganizovat hlídání dětí i dovolenou, byl jsem natěšený jako malé děcko.

Příprava kola

Rychle jsem dával do pořádku své kolo, starý obyčejný HT od Pellsu. Vyčistil a promazal jsem, co šlo, vyměnil jsem komplet lanka I bowdeny, samozřejmostí byly nové brzdové špalky a řetěz. U kol jsem si nebyl jistý, ráfky už něco zažily a tušil jsem, že budu hodně brzdit, takže zadní jsem expresně vypletl nové (nový ráfek Remerx Dragon, nový Deore náboj). Trošku jsem měl obavy, bylo to teprve mé třetí vlastnoručně dělané kolo (podle knížky R. Mussona z wheelpro.co.uk o profesionálním vyplétání kol), ale předchozí dvě kola se držela velmi dobře, takže jsem si docela věřil (během Loudání ani s tímto kolem nebyly nejmenší problémy).

Přední kolo jsem nouzově použil ze své městské plečky, sice na Alivio náboji a s 36 dráty, ale zánovní ráfek byl hlavním argumentem. Taky s ním nebyly nejmenší problémy. Celou dobu jsem si opakoval “it’s not about the bike” :).

Co se týče náhradních dílů, tak jsem vezl samozřejmě duši a lepení, náhradní trojbarevné brzdové špalíky od BBB, patku přehazovačky a náhradní SPD kufr. K tomu multiklíč s nýtovačkou řetězu, montpáky, stahovák na kazetu a klíč na konusy (když se blbě utáhnou, tak mají tendenci se povolovat, naštěstí jsem ale tentokrát nic takového nemusel řešit) a kartáček na pastorky (ale ten jsem nepoužil). A ještě jsem vezl malý olej Finish Line Ceramic Wet, ten jsem naopak používal pravidelně.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli montovat nosič. Nakonec, vzhledem k nepříliš příznivé předpovědi počasí, jsem ho radši namontoval a věci si dal do nepromokavých brašen od Sport Arsenalu (vzadu spacáková a vpředu řidítková). Bylo mi jasné, že s těžkým kolem v terénu tak akorát zapláču, takže jsem se snažil svoje balení omezit na minimum věcí. Vzadu to nakonec byly 3kg, vpředu dtto a na zádech baťůžek s dalšími asi 3kg (to vše včetně jídla, ale ještě je nutno připočíst asi 2kg vody).

Když jsem pak dojel na start do Slaného, tak jsem se trochu vyděsil, protože jsem zjistil, že i s takovým balením mám jednu z největších výbav. Utěšuju se svou nezkušeností (byl to první můj závod podobného druhu), pokud se dostanu na start i příští rok, tak už rozhodně nebudu tahat třeba sandále (300g, myslel jsem, že na Šumavě budu tahat kolo na zádech a přijdou k dobru, a netušil jsem, co všechno jsem schopný odšlapat v tretrách), podobně 200g igelitová plachta zůstala celou dobu sbalená v brašně.

Řidítkovou brašnu bych už příště taky nepoužil. Hlavní nevýhodu vidím v tom, že blokuje místo na řidítkách pro upevnění světel. Naivně jsem to neřešil s tím, že toho Fenixe, co jsem vezl, nějak chytnu třeba do ruky. Prdlačky, světlo jsem krutě podcenil a byla to jedna z věcí, která mě psychicky odrazovala od jízdy až třeba do půlnoci, jak to dělala podle mě velká část úspěšnějsích účastníků.

GPSku jsem neměl (příště bych ji rozhodně bral), vzal jsem si aspoň busolu, o které jsem si nebyl jistý, jestli ji netahám zbytečně. Ale párkrát jsem ji použil v situacích, kdy jsem byl na začátku pole nebo louky a potřeboval jsem se rozhodnout, kterou cestou se mám vydat, když nebyla v dosahu viditelná turistická značka. Tahal jsem i malý lehký zámeček na kolo, ale ten jsem nepoužil.

Počasí

Přes víkend dost pršelo. Déšť mi nevadil, dokonce na Šumavě, kde bylo jen 7 stupňů, se mi jelo dobře. Co jsem ovšem špatně psychicky nesl bylo, že cesty, které bych normálně doslova proletěl, byly v důsledku deště podmáčené a rozbahněné a staly se doslova utrpením. Také převody dost trpěly (ale na druhou stranu, přehazování stále fungovalo). Po pískových cestách se nevyplácelo jezdit v mokru moc rychle, písek se zanesl do převodů, což jim teda soudě dle následného skřípání a dření moc neprospělo. Několikrát jsem převody oplachoval a mazal řetěz (ale i tak byl po téhle legraci na vyhození).

Strava, výživa apod.

Hodně hmotnosti mojí výbavy na začátku zabíraly gely od Nutrendu a na každý večer jedna dávka Regeneru. Carbosnacky už bych asi nebral, Endurosnacky byly fajn, ale když porovnám energetický příjem s výdejem, tak zase tak moc energie neznamenaly. Mám podezření, že to fungovalo spíš jako placebo. Ale asi mi to všechno pomohlo, protože jsem za celou dobu při ranním vstávání prakticky ani jednou nezažil pocity svalové únavy nebo rozlámání, které jinak znám velmi dobře. Vezl jsem i hypotonický ionťák Unisport pro doplnění tekutin a docela se mi osvědčil. Vybavuju si úplně jasně situaci před Libínem, kdy jsem kvůli únavě zapomínal pít a když se blížily příznaky hlaďáku, rychle jsem do sebe nalil trochu ionťáku a do pěti minut byl klid. Chybou mohlo být, že jsem tyhle věci neměl dopředu odzkoušené, naštěstí mi to všechno chutnalo (za ty prachy…), žaludek neprotestoval a třeba ten ionťák jsem si vysloveně oblíbil. První den jsem ho vypil tři litry (a k tomu 2 litry minerálky a 2 litry vody). Kromě amarounů jsem měl už jen pytlík mandlí a balíček sušeného masa pro případ krize (padl za vlast hned druhý den).

Jinak jsem jel na housky s anglickou slaninou a salámem, co jsem kupoval cestou. Tahat nějaké extra zásoby jídla nemá smysl, obchodů bylo cestou dost. Taky jsem si kupoval obvykle jogurt nebo puding na spravení chuti, to jsem do sebe hodil hned před kšeftem.

Ještě bych možná měl dodat, že jsem do sebe každý den sypal vitamín C (průměrně tak 2000mg napříč celým dnem), jednu tabletu B-komplexu forte a pár hořčíkových tablet (podle toho, jak jsem si zrovna vzpomněl, ale většinou navečer před spaním). A zadek jsem preventivně mazal Sudocremem :).

Oblečení

Moc jsem toho nevezl. Den před startem jsem ještě vyhodil z brašny cyklistickou softshellku, co používám v zimě a kterou jsem tam v návalu obav před počasím na Šumavě den předtím nabalil. Takže jsem měl dvoje krátké elasťáky, dvakrát zateplené návleky na kolena (ty jsem měl na nohách furt, i první den, když bylo relativně teplo), návleky na ruce, dvě funkční trika, teplejší dres s dlouhým rukávem, čepičku pod přilbu (ta se mi osvědčila do deště, hřeje i mokrá), pláštěnku bez kapuce BBB Base Shield (ta se mi ale osvědčila jen trochu, nemá našitý silikonový pásek a vyhrnuje se po zádech nahoru).

A nesmím zapomenout neoprenové návleky na tretry (měl jsem hrubé, mám jen jedny, stačily by nějaké tenké a lehčí). Do terénu se to nehodí, protože se v nich nedá chodit, ale na Šumavě, kde se netlačilo se mi do deště osvědčily.

Spaní

Ze tří nocí na trase jsem dvakrát spal v penzionu i s večeří. Jednou mi to vysloveně bodlo, byl jsem večer hodně unavený, podruhé na Šumavě jsem se k tomuhle kroku uchýlil jen kvůli tomu, že jsem si nebyl jistý, jestli bude šance spát někde venku. Kdybych měl žďárák, tak to vůbec neřeším, někam bych zalezl i v dešti. Jednu noc jsem strávil v turistickém přístřešku v Píseckých horách. Sice super, že jsem byl v suchu (celou noc propršelo), ale lavička byla natolik nepohodlná, že jsem skoro celou noc probděl.

Noclehy byly moje slabost, jak se začínalo stmívat, tak jsem moc řešil, kde budu spát a zbytečně jsem ztrácel čas. V sobotu večer v Lenoře jsem kvůli tomu končil už ve čtvrt na osm, přitom počasí bylo ideální (navečer se vyčasilo) a i sil jsem měl dost, za daných podmínek jsem klidně mohl dát ještě třeba 30 km. Podobně spaní před Velkým Mehelníkem v přístřešku – i když jsem v mapě viděl, že těch přístřešků je tam víc, i za Mehelníkem, tak jsem z obavy před tím jak budou vypadat ty další zůstal ještě před kopcem. Druhý den ráno po propršené noci jsem si pak nadával, protože bahnu jsem se mohl vyhnout, kdybych Mehelník zdolal ještě předchozí den navečer. Síly i čas jsem k tomu měl.

Zážitky z trasy

A co trasa? Ta vedla ze Slaného přes Český kras a Brdy na vltavskou kaskádu. Kolem té jsme doloudali k Píseckým horám a pak dál na Šumavu. Tam jsem skončil v neděli před oběděm, protože v pondělí jsem už potřeboval být v práci a ještě jsem musel vyzvednout ve Slaném auto. Fyzicky jsem na tom byl docela dobře. Nic mě nebolelo a i déšť jsem snášel dobře (na špatné počasí si pravidelně zvykám dojížděním do práce, jezdím bez ohledu na déšť nebo mráz..), ale cítil jsem, že jsem se nechal psychicky zlomit během prvních dvou dní, kdy jsem zjistil, že s mou strategií plánovaných 160km za den nedávám. Podvědomě jsem to pak už tolik nehrotil a v podstatě se vnitřně smířil s tím, že to do cíle nedojedu. Proti tomu hodlám příště bojovat jednak lepší přípravou, jednak delší dovolenou, abych neměl výmluvu pro předčasné ukončení :).

Ze Slaného jsem vyrazil ve čtvrtek ráno v šest (moc pozdě, já vím, ale tehdy jsem to ještě netušil). Chtěl jsem před startem dospat aspoň trochu deficit, ale v kabině zimáku to nebylo nic moc. Mám podezření, že tam byla větší kosa, než venku. No ale tak jsem vyjel a jel a jel a začínalo mi být čím dál tím víc divné, že stále nikoho nepotkávám. První Loudaly jsem předjel až někde kolem Chrustenic (a docela se mi ulevilo, když jsem viděl, že mi peloton neodjel úplně a definitivně). Na vodopádech jsem se míjel se školním výletem, stal jsem se přitom předmětem jejich zájmu. S pobavením sledovali, jak si budu počínat při slézání vodopádů s tím obrovským kolem a častovali se vtipnými hláškami o chystání lékarničky apod. Ale zvládl jsem to, tou dobou jsem měl ještě dost sil :).

Na červené značce kolem Orlíku jsem si říkal, že to nemá s cyklistikou nic společného (spoustu kilometrů tlačení po pěšinách houštím a přes balvany s turistickou značkou ztrácející se a zase se objevující na nečekaných místech…) a že to je můj první a zároveň poslední pokus o Loudání. A za železničním mostem na mě dorážel nějakej vořech, co neměl rád cyklisty. Před Podolským mostem, když zrovna přišla fronta, jsem na tom byl tak zle psychicky, že jsem docela vážně zvažoval už odpoledne kolem šesté, že přespím někde v okolí, protože jsem v mapě viděl, že se k mostu musí zdolávat ještě jedna roklinka. Naštěstí jsem pak ještě jel, po těch silnicích se dala k Mehelníku udělat ještě spousta kilometrů.

Nicméně už další den, přesto, že jsem jel skoro pořád v dešti a sračkách, se mi to rozleželo v hlavě natolik, že jsem na útrapy předchozího dne prakticky zapomněl. Poslední den na Šumavě už jsem si vysloveně užíval a bylo mi líto, že to končí. Ale zase, jsem rád, že jsem se přinutil jet až do neděle a že jsem dojel aspoň na tu Šumavu. Resp. shodou okolností jsem dojel až na nejvyšší bod celé trasy – Poledník. To bylo však i tím, že jsem věděl o jeho souvislosti se Studenou válkou a protože mě podobné věci zajímají, chtěl jsem ho vidět na vlastní oči. Takže zase psychika :).

Když nepočítám asi hodinu společné jízdy s jiným Loudalem od Brd ke Štěchovické přehradě, tak jsem jel prakticky celou dobu sám a jen párkrát jsem potkal další závodníky. Nejlepší setkání bylo asi poslední noc v Lenoře, když jsem v hospodě, kam jsem šel na večeři, narazil na Čépu s Monikou Malečkovou. Super lidi, byla s nimi legrace, byl jsem rád, že jsem je potkal.

Z penzionu Lenora v Lenoře mám smíšené pocity, paní bytná byla dost pünktlich, zdi byly ověšené rozličnými zákazy a příkazy a ke všemu jsem svůj pobyt završil rozbitím truhlíku s muškáty, který se mi podařilo ráno před odjezdem shodit se zábradlí, když jsem ráno přivazoval na nosič spacákovou brašnu. Radost jsem tím bytné rozhodně neudělal, tak jsem jí s omluvou vrazil stovku a radši jsem se dekoval.

Bilancování

Po startu jsem udělal mraky chyb. Měl jsem obavy z věcí, které se nakonec neukázaly žádným problémem. A naopak, věci, ze kterých jsem neměl žádný strach, se ukázaly jako určující. Měl jsem obavy z únavy při nedostatku spánku, já totiž obecně potřebuju spánku hodně. Navíc jsem startoval unavený, protože poslední týden před závodem byl dost hektický, za což jsem si samozřejmě mohl sám… Jenže ve finále jsem zjistil, že končit v devět večer a vyrážet v šest ráno je luxus, který si příště nebudu moct dovolit. Nehledě na to, že jsem po několika nocích zjistil, že by mi stačilo třeba jen pět hodin spánku každý den. Jednu noc jsem skoro celou probděl a stejně jsem se druhý den cítil naprosto v pohodě. Pro mě nová zkušenost.

No a taky jsem si naivně myslel, že se mi podaří dodržet průměrnou rychlost nejmíň 15km/hod. To se mi ale dařilo jen zpočátku k Brdům a pak na Šumavě, kde byly rozumné cesty a netlačilo se. Jinak se moje průměrná rychlost při vší snaze pohybovala maximálně na hodnotě 12km/hod. Tlačilo se opravdu hodně. Štěpán Stránský, kterého jsem potkal na Poledníku, mi později potvrdil, že to je na Loudání obvyklá průměrná rychlost.

Zpětně, když koukám na své fotky z kontrolních bodů, tak si uvědomuju, že i když jsem si to nepřipouštěl, tak můj největší problem byla psychika. Na fotkách jsem vysmátý, sil zjevně ještě dost. Když jsme se pak se Štěpánem (při setkání na Poledníku se poté, co zjistil, že mám v úmyslu to tady zabalit, nabídl, že mě vezme do Prahy) stavovali cestou na kontrolním bodu v Pekle, uvědomil jsem si při pohledu na závodníky, kteří tudy projížděli, že jsem měl ještě obrovské fyzické rezervy, jen jsem se prostě nezkousl a i přes útrapy jel v podstatě na pohodu. Teda, zase tak moc na pohodu nee, zhubnul jsem za ty čtyři dny dvě kila, ale jel jsem víceméně na jistotu. Na druhou stranu jsem se snažil moc neriskovat, protože jsem jel sám a časové rozestupy mezi závodníky na konci balíku jsem očekával větší než na čele a copak bych asi tak dělal na Mehelníku se zlomenou nohou třeba…

Moje jízda na jistotu ale měla i kladné stránky, nezničil jsem žádné kolo a neměl jsem ani jeden defekt, přestože na předním kole jsem nechal již poněkud ojetý plášť.

Do Brna jsem se vrátil plný zážitků, s hromadou nových zkušeností, s posunutými limity a bez iluzí. Skoro dva dny trvalo, než jsem začal myslet i na něco jiného, než na Loudání. Nejradši bych se hned sebral a vyrazil na podobnou akci. Mám takové tušení, že pokud mi někdy vyjde má vysněná výprava na Nordkapp, tak to bude ještě horší. Na kole zkrátka úplně vypouštím z hlavy starosti všedních dnů a o to horší je pak návrat.

Tak snad se mi zadaří startovat příští rok ještě jednou, ale tentokrát s cílem dojet až do konce(a v limitu!). Nejsem zvyklý vzdávat dvakrát po sobě.

Hmm, ještě budu muset příště pořešit gripy nebo rukavice, moc necítím palec na levé ruce (ale pomalu už se to po týdnu zlepšuje).