Itálie, Chorvatsko (2010)

Letošní jarní akce byla naplánována kvůli Honzovi Pavlovi až na začátek června (kvůli vegetaci se zdá lepší jezdit už třeba v dubnu). No jenže Honzovi to nakonec stejně nevyšlo. A na mě tím opět padla role navigátora, kterou jsem si na loňské letní akci zvlášť oblíbil.

Ale tentokrát jsem byl lépe připraven – v navigaci uloženy souřadnice všech podstatných cílů včetně kempů a na satelitních snímcích jsem dopředu hledal, kudy se kam nejlépe dostat. V plánu byly italské bunkry linie Vallo Alpino (Alpský val) na hranici s Rakouskem a Slovinskem (převážně jsme vybírali reaktivované tvrze), dále tzv. Nové Vallo Alpino podél řeky Tagliamento, nějaké italské pancéřové forty, rakouské i italské forty v Benátkách, zkušební italský polygon v Bibione a na závěr objekty italského Vallo Alpina v chorvatské Rijece. Program jako obvykle sliboval množství zajímavostí (bunkrologických samozřejmě).

29.5.2010, sobota

Hned ráno jsme najeli na expediční režim – vstávání v šest, krátká rychlá snídaně a rychle do auta. Brzké vstávání se nám vrátilo hned v Mikulově, kde jsme v osm ráno nedokázali najít žádnou otevřenou směnárnu – až na mě se totiž nikdo neobtěžoval si předem zajistit Eura. Ve výsledku se to ukázalo být výhodou, protože nouzové řešení v podobě výběru EUR z rakouského bankomatu v Poysdorfu se nakonec ukázalo jako řešení nejlevnější. Ať žijí české banky a směnárny.

Cesta dál přes Graz do Villachu probíhala bez problému, částečně i díky nové dálnici do Vídně začínající pár kilometrů za Poysdorfem, díky které byl i průjezd Vídní mnohem rychlejší (o české dálnici do Mikulova se dle mého Češi budou ještě pár (desítek) let bavit a pak už to bude pasé).

Původně jsme chtěli začít s bunkrologickým programem až v Itálii, ale v autě jsme zjistili, že nikdo z nás ještě nebyl ve Würzenpassu (www.bunkermuseum.at), kde se za poslední rok pořádně rozrostla expozice zbraní a tankových věží, které Rakušané používali na svém opevnění během Studené války. V devadesátých letech byly rakouské bunkry postupně deaktivované a zbavované instalovaných tankových věží a výzbroje. Bunkry samotné (resp. pozemky, na kterých stály) byly po deaktivaci navracené původním vlastníkům, od kterých měla armáda pozemky v pronájmu. Díky tomu se dnes objekty v terénu příliš nezachovaly a muzeum ve Würzenpassu představuje ideální možnost seznámit se jak s typy objektů, tak i s výzbrojí. Velmi zajímavý je například americký 155mm polní kanón, tzv. Long Tom (mám dojem, že celkem jich bylo v Rakousku v opevnění instalováno šest), pro který byla v muzeu postavena pseudokasemata.

Prohlídka je bez průvodce, paní v pokladně byla nicméně velmi komunikativní. Uměla i částečně anglicky a slovinsky. Nabídka literatury už byla poněkud slabší. Nejzajímavější byla knížka o fortovém opevnění v okolí Kotoru, ale ta byla zbrusu nová a paní ještě nevěděla cenu, takže bylo sice hezké, že nám ji ukázala, ale bylo to trošku nebezpečné, protože nechybělo málo, abychom ji oslintali. Tu knížku, samozřejmě.

Jinak muzeum samotné se původně skládalo s původních objektů pro kulomety a pro tankové věže z tanků Centurion, které byly dle průvodkyně osazeny až na začátku 90. let na začátku konfliktu v Jugoslávii (viděli jsme i zevnitř). Zdejší opevnění bylo v minulosti dvakrát aktivováno, jednou právě během konfliktu v Jugoslávii. Mezi objekty se prochází betonovými zákopy. K vidění jsou i takové lahůdky, jako úkryt Eternit pro družstvo vojáků. Během posledních let byly postupně na povrchu muzea instalovány kromě již zmíněného kasematního objektu pro kanóny i ostatní typy tankových věží v různých objektech, které zde původně nebyly, například věže z T34, amerického lehkého tanku M24 Chaffee nebo z britských stíhačů tanků Charioteer(nově postavený objekt pro věž ze stíhače tanků Charioteer je kopie objektu původně postaveného u vesnice Petronell-Carnuntum západně od Bratislavy).

No a ke konci prohlídky přišla bouřka. A pršelo a pršelo, i když už přestalo hřmít. V plánu byl dále uzávěr Vallo Alpino Rateče, ale když jsme po příjezdu na lokalitu viděli kolem cesty louky s neposečenou trávou, tak i navzdory GPS souřadnicím jsme zbaběle vyčkávali v autě, jestli třeba nepřestane pršet. A protože to nevypadalo, tak jsme také začali posílat SMSky domů s požadavky na předpověď počasí v dalších lokalitách plánovaných během týdne. Snažili jsme se vymyslet, zda by nebylo lepší přejet k moři a sem se vrátit koncem akce. Asi po hodině podobných myšlenek déšť prořídl a Ondra nás nahnal ven s tím, že to zkusíme.

První dvě opery nejblíže hranici (číslo 2 ve svahu severně od silnice a číslo 81 s kopulí v ostrohu přímo u silnice) jsme našli celkem snadno. Ukázalo se, že se jedná o monobloky, bohužel byly natolik dobře zašpérované, že jsme vzdali jakékoliv pokusy o průnik (dveře zavařené, střílny zazděné). Resp. u vchodu do opery číslo 81 jsme nebyli, protože se nachází v bezprostřední blízkosti rodinného domku, ale podle zazděných střílen to vypadalo nedobytně. Zbývala ještě opera číslo 3 v druhé linii, která podle podkladů měla mít netypický pozorovací zvon. Tu jsme nakonec po menším hledání také našli. Opět se jednalo o monoblok, jen ze zvonu se vyklubal celkem standardní pozorovací zvon Fiat, kterých už jsme viděli mraky. Střílny opět zazděné, ale ve vchodu byla díra, kterou se s trochou úsilí dalo prolézt dovnitř. Tak aspoň něco. Kromě kasematy pro polní kanón tu byla zajímavá plaketa na zdi s identifikací podnikatele, který bunkr zřejmě postavil – nic takového jsme jinde zatím ještě neviděli.

Původně jsme dnes chtěli dojet až k Portisu, kde je blízko kemp, ale díky muzeu ve Würzenpassu a následnému dešti jsme se natolik zdrželi, že bychom to těžko stíhali, a tak jsme se rozhodli zakempovat na našem oblíbeném místě v týlu fortu Hensel u vchodu do opery číslo 5 (uzávěr Malborghetto). Po příjezdu na místo jsme zažili jedno zklamání a jedno překvapení. Zklamáním bylo, že na plácek u vchodu někdo navezl kamení a kempovat se tu už nedá. Překvapením bylo, že opera, kterou jsme v předchozích letech našli vždy zavřenou (jakási místní organizace zde chtěla budovat muzeum), byla nyní otevřená. Díky novým podkladům jsme též odhalili, že opery jsou tu celkem dvě, a tedy se nesplnila naše původní domněnka, že by opera mohla být propojená i se střílnami pro 90mm kanóny (viz. jiná akce, 6.5. 2006, sobota). Tato opera (zřejmě číslo 6) zůstává nadále tajemná, není jisté, zda později postavený silniční tunel nepřerušil její spojovací galerie (v jednom místě je v tunelu vidět cosi jako okno nebo průduch) a zda se tedy do ní dá vůbec dostat. Nicméně jsme vydedukovali s pomocí primitivního plánku, že jeden ze vchodů by měl být někde ve svahu směrem k fortu Hensel, a tedy naděje stále je. Díky totálnímu zamokření terénu a nedostatku času jsme ovšem případný průzkum odložili na neurčito.

Co se týče kempování, tak vzhledem k pokročilému času jsme se tzv. na hulváta uvelebili na louce hned pod cestou vedoucí kolem opery. Sice tu má kdosi mj. skladiště mulčovací kůry, ale naštěstí z toho žádný problém nebyl a ráno v sedm jsme stejně již jako obvykle odjížděli vstříc dalším dobrodružstvím.

30.5.2010, neděle

Jak už jsem zmínil, vyrazili jsme na další cestu celkem brzy, což bylo dost podstatné, neboť ve spojení s tím, že byla neděle, ubíhala cesta zpočátku velmi rychle. Touto dobou totiž nebyl na silnicích prakticky žádný provoz, takže po hlavní silnici jsme uháněli údolím řeky Fella do nitra Itálie. Při projíždění kolem fortu Chiusaforte jsme si všimli, že od naší poslední návštěvy v roce 2006 se zde mnohé změnilo. Fort je zbaven náletových porostů, nad šachtami pro věže jsou jakési krycí cylindry a bylo vidět i odstavenou stavební techniku. Podle cedule u přístupové cesty se fort opravuje, ale co z toho bude, nevím. Nahoru jsme nešli, kvapili jsme na Vallo Alpino.

První naši zastávkou měl být uzávěr Val Fella km. 172 (Campiolo). Ondra vytipoval operu číslo 3 na levém břehu řeky, do které se vstupuje z bývalého železničního tunelu a dvě opery na protějším břehu, o kterých jsme nevěděli kromě základní výzbroje nic bližšího. Zaparkovali jsme nejdříve na odstavném plácku u silnice SS13, po které jsme přijeli, a vydali se hledat operu číslo 3. Prakticky hned, jak jsme vylezli na těleso zrušené železniční tratě, jsme narazili též na operu číslo 4, o které jsme věděli, ale neměli jsme přesnou lokalizaci. Vchod i střílny jsou nad tratí a jsou z ní docela dobře viditelné. Opera byla reaktivovaná a měla ve výzbroji 90mm protitankový kanón v upravené střílně a dva těžké kulomety. Reaktivace se pozná snadno podle dochovaného vybavení, například ventilace i s klimatizační jednotkou.

Po tomto slibném začátku jsme se vydali po zrušené trati směrem na východ k opeře číslo tři. Na cestě k tunelu s vchodem do opery číslo 3 jsme prošli jedním dalším krátkým tunelem a hlavně džunglí, kterou trať mezi těmito dvěma tunely zarostla. Jako podstatně výhodnější se jeví zastavit na velkém odpočívadle východně od tvrze, odkud je mnohem lepší přístup (to jsme samozřejmě zjistili až zpětně). Opera číslo čtyři je rozsáhlá a jejími chodbami je protkaný celý ostroh s železničním tunelem. Opět byla reaktivovaná a ve výzbroji měla kromě kulometu a 90mm protitankového kanónu i 105mm kanón, na jehož střílnu jsem byl zvědavý, protože si myslím, že jsem ji zevnitř zatím nikde jinde neviděl. Kromě toho je v podzemí vidět zbytky instalací (třeba obligátní klimatizační agregáty v kasárnách nebo rozvaděče ve strojovně).

Následovat měla návštěva oper na pravém břehu Felly, ale tam jsme nečekali žádné zázraky, spíš jen střílny kolem staré a prakticky nepoužívané cesty podél řečiště (a současně dálnice) z Campiola. Překvapení nás ovšem čekalo hned u prvního tunelu (a zároveň prvního křížení staré cesty s dálnicí), kde na nás po levé straně vykoukl známý plechový domeček, ve kterém jsou obvykle schované různé bunkrologické lahůdky. Tentokrát se jednalo o objekt pro poválečnou čtyřstřílnovou kopuli (stejnou jsme viděli už 28.5.2007 v sedle Kreuzbergpass, viz cestovní zpráva). Pozitivní bylo, že do objektu se dalo vlézt, takže jsme tuto kopuli mohli konečně prozkoumat i zevnitř. Za tunelem jsme našli ještě dva objekty pro tankové věže, které měly zřejmě ovládat dálnici, do těch jsme se už ovšem nedostali (a věže jsou demontované). U výjezdu z dalšího tunelu (ve kterém je mimochodem jeden z vchodů do opery číslo 1) jsme zaparkovali auto a vydali se po podezřelé pěšince dolů směrem k řece. Po několika desítkách metrů jsme vedeni bunkrologickým instinktem došli přímo k jednomu ze vchodů do opery (naštěstí, protože v mezičase začalo docela slušně lít). No a vevnitř jsme začali valit bulvy. Opera byla reaktivovaná, ale zřejmě jako jedna z posledních, protože instalace vypadaly docela moderně (a zachovale, například na záchodech byly i štětky na čištění mís). Zřejmě měla fungovat i jako velitelské stanoviště, v kasárnách byly zářivky a z polykarbonátů postavené kancelářské boxy, na stěnách byly zásuvky, které vypadaly jako datové, telefonní centrála měla luxusní dřevěné vstupní dveře, zkrátka paráda.

U dalšího tunelu jsme po jiné pěšince kolem trafačky opět sestoupili směrem k řece ke vchodu do tvrze číslo 6. Opět reaktivovaná, i když už ne tak důkladně a moderně jako předchozí. Zase tu byly zajímavé střílny pro kanóny. Po návštěvě této opery jsme se ještě vydali po cestě dál směrem na Amaro, neboť relativně nedaleko měla být ještě opera (nebo spíš aktivní úkryt) číslo 5 vyzbrojená původně kulomety (po válce přezbrojená na kulomet a 90mm protitankový kanón). Těsně před ní jsem získal prvního bunkrologického svištíka, když jsem upozornil, že vlevo na nás z houští opět kouká obligátní plechový domeček. Opět v něm byla schovaná čtyřstřílnová kopule a opět se dalo vlézt dovnitř. Tam dokonce fungovalo osvětlení, byť zapojené kýmsi provizorně z autobaterie :). V tomto místě procházela naše cesta jen několik desítek metrů od dálnice, domeček s kopulí stojí přesně mezi nimi. Při sklápění plechových stěn kolem kopule se ukázalo, že už to dlouho nikdo nedělal a s mazáním pantů si Italové taky nedělali těžkou hlavu. Takže se nám podařilo několik zrezivělých pantů sklápěním utrhnout. Počítám, že jestli to lidé ještě několikrát sklopí a vrátí zpět, že boční stěny upadnou a místní lidé se budou divit, co to na ně z houští kouká.

Operu číslo 7 jsme také našli, vchod byl tak dovedně skryt, že jsme ho chvíli museli hledat, i když je jen asi tři metry od cesty. Ale je poznat, že opera stála již v týlu a vnitřek není příliš vybavený. Ale že by nestála za návštěvu, to zase ne. Mě třeba zaujaly tužkou rozkreslené rozvody na zdi.

Cesta, po které jsme dosud jeli, už byla nějaký ten kilometr bez asfaltu. Sice pěkná, ale zrovna dál naším směrem se rozkládala obrovská kaluž, kde nebylo vidět dno. A sondováním jsme zjistili, že vody je tam místy minimálně třicet centimetrů. Takže jsme se rozhodli vrátit se zpět na normální asfaltky, po kterých bychom se dostali do dalšího cíle dne – Portisu – mnohem rychleji. Cestou jsme využili rozšíření ústí jednoho z tunelů, abychom se navzdory dešti v pohodlí naobědvali bez obvyklé zapářky v autě.

Portis. Malá obec na levém břehu řeky Tagliamento, kde byl postaven stejnojmenný uzávěr Vallo Alpina. Na obou stranách řeky jsou opery (ve dvou sledech za sebou). Po válce byly reaktivovány a byly postaveny další objekty – například pro tankové věže. Perličkou je opera–monoblok číslo 5 vybudovaná přímo v řečišti Tagliamenta a připomínající zdálky skálu či velký balvan.

Začali jsme operou číslo 4 postavenou ve druhém sledu u velkého vodopádu východně od Portisu. Zaparkovali jsme ve vesnici a vydali se po cestě k vodopádu, když za námi od blízkého domku přes zahradu vyběhl starší pán a cosi italsky volal. Tak jsem se s ním dal do řeči :). Když pochopil, že italsky neumíme, tak se ptal, jestli „schlaffen“ a ukazoval rukou, že spát, a směrem k vodopádu. Tak jsem zavrtěl hlavou, vytáhl z brašny foťák a dělal jsem, že fotím. Na to se chlapík usmál, že pohoda a vrátil se uklidněn zpět domů. Nyní už naše cesta k opeře nebyla ničím rušena a my byli pět minut na to uvnitř. Z fotek na italském fóru jsem byl natěšený na reaktivovanou operu, ale ukázalo se, že instalace jsou už dost vybrakované – zřejmě díky tomu, že je opera dobře dostupná a blízko civilizace. Oproti dopolednímu uzávěru u Campiola to byl slabý šálek čaje, jak říká Dub.

Po neúspěšném hledání tankového objektu u hlavní silnice v Portisu (ten jsme našli až později při projíždění o kus dál, ale bohužel je zavřený) jsme se vydali k řece celí natěšení na shlédnutí opery–monobloku číslo 5 v řečišti. Podle satelitu to vypadalo, že jediný rozumný přístup, pokud člověk nechce použít neoprén či loď, vede z levého břehu necelý kilometr proti proudu. Vždy ovšem závisí na aktuálním stavu vody, museli jsme i tak kousek brodit (kluci v goretexových pohorách to prošli bez vyzouvání, já to v kanadách cestou zpět zkusil taky a dopadlo to dobře). Opera je monstrózní. Za boje by se z ní nedalo nikam utéct, je vidět z daleka. A byla samozřejmě reaktivovaná. Jen škoda, že nám nevyšlo počasí na focení, azurová obloha se samozřejmě udělala až několik hodin po naší návštěvě.

Spolu se zlepšujícím se počasím nastoupilo bunkrologické šílenství a Ondra nás navnadil na návštěvu původně neplánované tvrze číslo 3 (v prvním sledu před tvrzí číslo 4), která podle plánku vypadala dost rozsáhle a jejíchž několik střílen bylo vidět ve skalní stěně nad obcí. Ovšem kudy k ní? Od výstavby již uběhla nějaká doba, Portis se rozrostl o nové domky a my nemohli najít žádnou přístupovou cestu. Nakonec jsme prošli mokrou loukou mezi fotbalovým hřištěm a jakýmsi skladištěm ke strmému úpatíčku, po kterém jsme se začali postupně probíjet houštím a suťoviskem vzhůru ke skalní stěně. Zdálo se nám totiž, že o kus výš vede podél stěny pěšina. Pěšina samozřejmě úpatíčkem nakonec žádná nevedla a my museli pro změnu tímto zábavným terénem traverzovat směrem na sever, protože domnělá lokalizace opery byla ještě poměrně daleko. Už jsme byli poměrně strhaní, když jsme narazili na suť tvořenou kachličkami a zbytky cihel, což bývá neklamný znak, že o kus výš je vchod do tvrze. A taky že ano. Soudě dle stavu vchodu a okolního houští tu moc často lidé nechodí.

Interiéry jsou opravdu poměrně rozsáhlé a s množstvím zachovalého vybavení. Opera měla původně i otevřené postavení pro světlomet, ale vstup do něj byl v rámci reaktivace zazděný. Cestou zpět jsme už nemínili traverzovat úpatíčko zpět, jak jsme přišli, a zvolili jsme jednodušší cestu přímo dolů. Přitom jsme objevili již notně zarostlou původní přístupovou cestu. Ta začíná v Portisu u křížení ulic Via Gnocs a Via Napolenica – stačí projít vlevo od domu číslo deset dále k lesu, za domem začne být trošku patrná pěšina. Ale opera je spíš pro bunkrologické zarputilce, kteří musí vidět vše…

Chtěli jsme ještě shlédnout druhou stranu řeky, kde jsme měli vyhlédnutý další objekt pro tankovou věž (prý celkem fotitelný) a jednu operu. Bohužel jediná přístupová cesta z vesnice Vale byla zrovna uzavřená kvůli opravě a okolní uličky a lesní silničky nebyly zrovna vhodné pro jiné, než malé a hlavně terénní auto. Tak třeba někdy jindy. Ale co teď místo toho? Tak třeba vojenský polygon východně od Tolmezza!

Během nedělního odpoledne natolik zhoustl provoz na hlavních silnicích, že bylo poněkud problematické odbočit doleva. Navíc Italové vracející se z víkendu se všelijak zběsile předjížděli a objížděli nedbaje vodorovného značení, no zážitek. Ale naštěstí jsme to do Tolmezza měli jen asi dvacet minut jízdy. Polygon se nachází u cesty na Illegio, kde jsou v jednom místě postaveny dva objekty – jeden pro dvě věže z tanků M26 Pershing a jeden kasematní pro různé typy kanónů a kulometů. Objekty jsou dobře zachovalé (když nepočítám, že objekt pro tankové věže má šachty zasypané štěrkem a věže samotné byly demontovány). Objekt pro věže je uvnitř poměrně strohý, v podstatě tam jsou jen dvě šachty do věží spojené úzkou chodbičkou. Prakticky jediné dochované vybavení je telefon pod jednou z věží a nějaká světla. Zajímavý byl kasematní objekt, kde jsou krásně vedle sebe vidět jednotlivé typy střílen používané na Vallu Alpinu po reaktivaci.

A opět prší. A opět začíná bunkrácké šílenství. Ondrá má nějaké lokalizace (později se ukázalo, že jen velmi orientační) tvrzí uzávěru Invillino kolem silnice z vesnice Verzegnis do Invillina. První operu jsme nenašli. Cestou k další si Ondra všiml podivného tunelu ústícího na silnici, a tak zastavil auto na odstavném plácku hned za zatáčkou a zmizel. A my čekali a čekali, až se Ondra po deseti minutách vrátil celý uřícený zpět a sypal ze sebe něco o šikmém výkopu plném prachu a končícím v hlubinách. A že prý je tam vyšlapaná cestička a jde z toho průvan a že to může být rozestavěná tvrz. Naším cílem v tomto okamžiku byla dělostřelecká tvrz číslo 4, u které stále nebylo jasné, kde přesně je, a hlavně, jak se ukázalo, ani v jakém je stavu. Tedy zdali byla vůbec postavena. Po půl hodině běhání po lese se mi podařilo ulovit dalšího bunkráckého svištíka, když jsem našel druhý vchod do opery číslo 3. Její první vchod jsme sice již dříve během hledání našli, ale byl beznadějně zamčený. Tím víc překvapil druhý naprosto přístupný vchod. Uvnitř jsme zjistili, že opera nebyla reaktivovaná a pravděpodobně ani dostavěná – chyběly točité schody do všech objektů a jedna chodba končila výkopem. Také jsme se ovšem díky jejímu nálezu zorientovali a ukázalo se, že Ondrův tunel bude pravděpodobně výkop pro jeden ze vchodů do dělostřelecké tvrze číslo 4. Takže jsme tam vlezli všichni, ale poměrně rychle jsme si průzkum rozmysleli a vylezli zpátky. Jednak už bylo půl osmé, tedy nejvyšší čas vyrazit do kempu, jednak některá místa ve výkopu vypadala poměrně obtížně na oblézání. A ani moje šajnovačka nedosvítila pořádně na konec šikmé chodby, takže navíc nebylo jasné, co by nás čekalo dál.

Takže jsme dnešní program ukončili s tím, že zkusíme kemp u jezera Cavazzo. Cestou jsme ještě podél silnice viděli několik portálů výkopů tvrze číslo 4, kterých jsme si předtím nevšimli, a pak ještě dole u Tagliamenta před křižovatkou cest SP1 a SS512 další portál vstupu, tentokrát zřejmě dokončené opery. Ale kvůli časové tísni jsme už ani nezastavovali. Do kempu jsme dojeli téměř za tmy, naštěstí to nebyl problém, obsluha je přítomná téměř celý večer. Specifikem italských kempů se ukázalo to, že si prakticky vždy nechávájí jako zástavu doklady (takže se vyplatí mít občanku i pas) a platí se až ráno při odjezdu, přičemž recepce je otevřena většinou od osmi. V našem kempu jsme ještě dostali klíč od společných umývárek a toalet, což jsme posléze řešili tak, že jsme do dveří strčili šutr, protože kdo má ten klíč od ostatních furt shánět, že.

31.5.2010, pondělí

Další den vypadalo počasí zprvu nejistě, ještě ráno před odjezdem se kempem prohnala pořádná bouřka, ale Ondra tvrdil, že se to má už trošku lepšit a chlapík v recepci také tvrdil, ze prý bude „sunny“, takže jsme se rozhodli, že dnešek začneme přeci jen výstupem na nedaleký kopec s baterií Monte Festa pro 149mm kanóny (čtyři ve věžích a čtyři v otevřených postaveních). K baterii vede asi 10km dlouhá přístupová cesta. Jenže jednak je na ni zákaz vjezdu a jednak asi po dvou kilometrech přechází asfaltový povrch v šotolinový, takže jsme nakonec přeci jen šlapali pěšky jako většina ostatních lidí. Naštěstí u první serpentiny odbočuje přímo vzhůru pěšina s turistickou značkou, po které se dá cesta výrazně zkrátit. Ale převýšení je několik set metrů a nahoru jsme dolezli značně zpocení. Já si navíc uhnal v kanadách puchýře. Dobře mi tak, neměl jsem machrovat a utíkat napřed, že.

Počasí se opravdu umoudřilo, bylo nádherné azuro, ale zase tak moc k focení toho nahoře nebylo (když nepočítám výhled na jezero, u kterého jsme spali). Objekt s věžemi je totálně vybrakovaný, nejzajímavější na něm je svážnice pro munici vedoucí do kaveren pod baterií a pak stanice lanovky, která vypadá relativně zachovale. Docela dobře zachovalý a fotitelný je také objekt pro čtyři 149mm kanóny v otevřených postaveních.

Výstup na Monte Festu nám zabral prakticky celé dopoledne a i když to bylo fyzicky namáhavé, vzhledem k počasí jsme se rozhodli přesunout do sedla Monte Croce Carnico, kde jsou jednak dvě opery Vallo Alpina a jednak odměnou za další výstup s převýšením asi 500 metrů Ondra sliboval rakouský pozorovací zvon. Takže jsem si v daném sedle obul dvoje ponožky, zatnul zuby a uháněl do kopce. Ale i s puchýřema jsem byl pořád první, dojíždění do práce na kole se začíná projevovat :).

Po výstupu trvajícím něco málo přes hodinu jsme dorazili na hřeben s vrcholem Malého Palu (Kleiner Pal, Pal Picollo), kde za první světové války probíhala linie zákopů. A nějaká místní organizace celý systém zákopů opravila a opatřila informačními cedulemi, takže hned víte, co je úkryt, co je kulometné hnízdo apod. Spleť zákopů je opravdu zběsilá, rozkládá se to na poměrně velké ploše a opravené jsou jako rakouské, tak italské zákopy. A jedna pozorovatelna v rakouských zákopech má právě osazený zmíněný pozorovací zvon. Není to sice nic extra, ale je to přeci jen pancíř, takže podobnost s bunkry tam je. A na vrchol Malého Palu jsme lezli kus i po ocelových šprušlích připomínajících via ferraty a expozicí asi jako při přelézání Ostrého Roháče.

Po sestupu jsme ještě chvíli oblézali opery v průsmyku, ale bohužel jsem se do žádné nedostali, což byla docela škoda. Jedna opera má zajímavě umístěný jeden ze vchodů – ve výšce asi deseti metrů v pancéřové strážnici, ke které se leze po šprušlích. Obě opery byly reaktivované a má je zamknuté jakési sdružení v čele s prezidentem Danielem Bobkem (ten byl vždy podepsaný na lejstrech nalepených na dveřích). Standardní otevírací dobu nemají, návštěva je možná zřejmě jen po domluvě nebo během nějakých akcí. Aspoň jsme tedy zvenčí oblezli a vyfotili maskovaný pozorovací zvon nebo původní italský betonový zákop, který byl při stavbě jedné z oper napojen na její podzemí. A také jsme fotili (bohužel zašpérované) posuvné uzávěry silnice v průsmyku.

Málem bych zapomněl! Při sestupu z Malého Palu jsem si všiml futer na jedné římse pod skalní stěnou. Vypadaly nově a vedla k nim pěšinka, tak jsem se to vydal prozkoumat. A vyklubala se z toho tvrz Forte Cosenza postřelující průsmyk. Poterny byly pouze vyrubané ve skále, betonem byly zesílené jen střílny s podstavci pro kulomety. Stylem to vypadalo na předchůdce Vallo Alpina.

Po cestě zpět do kempu, ve kterém jsme spali předchozí noc, jsme se ještě zastavili u malého kopce na severním konci vesnice Paluzza, na kterém ční středověká věž Torre di Moscardo. Kopeček je takové malé fortifikační hřiště, kromě středověké věže jsou zde kaverny a bunkry z první světové války a samozřejmě opery Vallo Alpina (uzávěr Torre Moscardo), z nichž některé byly reaktivované. Před kopcem směrem k hranicím je také hluboký protitankový příkop a dokonce dračí zuby, což jsem na Vallu Alpinu viděl poprvé.

Prakticky celý kopec s věží pokrývá botanická zahrada (ale řádně zašlá a nepříliš udržovaná), takže mezi bunkry se lze poměrně pohodlně přesouvat po pěšinkách lemovaných cedulemi s latinskými názvy stromů. Po chvíli hledání jsme našli jeden ze vchodů do největší zdejší opery (číslo 6). Ta má poměrně rozsáhlé podzemí, většina zbraní postřeluje hlavní silnici pod kopcem. Jiný ze vchodů je dokonce jen asi třicet metrů za zmíněnou středověkou věží. A jen tak na okraj, po dalších asi třiceti metrech lze nalézt objekt pro kanón z první světové války (dá se vlézt i dovnitř, je to taková malá tvrz s jedním kulometným objektem a jedním kanónovým, vstupuje se tunelem z týlu). Opera číslo šest byla reaktivovaná, přičemž z jakýchsi důvodů byl pri reaktivaci zazděný vchod do objektu se střílnou, který jsme našli jako první. Takže ten je klamný, o čemž svědčí i to, že laminátové kryty střílny se daly zklápět pouze zvenčí a nebyly spojené dráty s navijáky uvnitř (před reaktivací to samozřejmě byl regulérní kulometný objekt). Kromě rozsáhlého a výškově stupněného podzemí se jako obvykle zachovalo i různé vybavení. Asi největší radost jsem měl z funkční pozorovací vložky v pancéřové desce, kterou jsem takto zachovalou zatím nikde jinde neviděl.

Poněkud v týlu se na kopci nachází opera monoblok č. 5, která je sice přístupná i zevnitř, ale nebyla reaktivovaná, takže v podzemí prakticky nic není. Ve svahu před kopcem směrem k hranicím se nachází ještě jedna opera, ale tu jsme nehledali, neb se opět začalo smrákat a poslední dobou už nehledáme bunkry až do půl desáté, ale maximálně do osmi, protože pak už je moc tma na focení :).

1.6.2010, úterý

Končí pobyt v horách, vyrážíme na jih do nížiny. Cestou je spousta italských pancéřových fortů (po loňské akci v Alpách jsem si pod tím představoval kamenné trosky s vytrhanými věžemi, ale je pravda, že tentokrát to byly spíš betonové trosky s vytrhanými věžemi). A podél řeky Tagliamento jsou objekty Nového Vallo Alpina, které stavěli Italové po druhé světové válce, když přišli o své objekty ve Slovinsku a Chorvatsku. Tyto poválečné objekty se vyznačovaly masivním použitím pancéřových prvků (zvonů, kopulí a panzernestů) a tankových věží či zakopaných celých tanků. Bohužel jednak nejsou příliš k dispozici lokalizace (zatím nejvíc informací jsem viděl na italských fórech) a jednak jsou objekty obvykle překryté plechovými domečky, které jsou často zavařené, aby nešly otevírat.

Ale popořádku. První zastávka byla na fortu Ospedalleto s pancéřovou baterií. Věže jsou samozřejmě dávno vytržené, celý povrch fortu zarostlý džunglí, ale pár zajímavých věcí jsme viděli, třeba betonovou poternu se střílnami pro ruční zbraně na severní straně fortu nebo malou betonovou kaponiéru u brány.

Více jsme očekávali od fortu Osoppo, kam jsme následně zamířili. Jeho povrch je totiž udržovaný a je tu cosi jako park. Z Internetu jsem ještě věděl, že jsou tam jakési podivné přístavby, ale neměl jsem konkrétní představu. Už při příjezdu do vesnice pod fortem na nás z kopce blýskala kopule jakési střechy, ze které se později vyklubal kryt nad něčím mezi řeckým chrámem a kostelem. Kopec byl opevňován průběžně už od středověku a kromě fortifikací a všelijakých kaveren tu zjevně byly postaveny i „kulturní“ objekty. Je tu dokonce i turistické informační centrum, naštěstí v době naší návštěvy měli zavřeno.

Samotný objekt pancéřové baterie byl „opraven“ novým betonem na stropě a dá se na něj sestoupit i po takové visuté moderní lávce se schodištěm. Prostě paskvil. Ještě, že aspoň ponechali odkryté šachty od věží, takže bylo co fotit. Kolem se ještě nachází barbety pro kanóny spolu s úkryty v traverzách, ale je to kamenné a na můj vkus už moc staré, tak jsem to ani nefotil.

Upnul jsem svá očekávání na další bod programu, kterým byl pancéřový blockhaus u Tagliamenta (východně od obce Pinzano al Tagliamento). Blockhaus je vestavěný do skalního bloku, kterým krátkým tunelem prochází hlavní silnice, stojí navíc na konci mostu přes Tagliamento. My zastavili na pravém řeku řeky (na stejném, jako je blockhaus), ale zdá se výhodnější zastavit na levém břehu a k blockhausu přejít po mostě, protože silnice je dost úzká a provoz docela hustý, takže pěší přesun od auta směrem k blockhausu nebyl moc příjemný. Blockhaus je zajímavý hlavně atypickou pancéřovou kaponiérou. Vpravo na konci mostu vede pěšina do kopce do lesa. Asi po padesáti metrech se po ní dá dojít ke vchodu do opery s jedním objektem, který ze skalní stěny postřeluje tentýž most. Opera vypadá jako rozestavěná, neboť není vybetonované celé podzemí. Ale když už je člověk u blockhausu, tak se rozhodně vyplatí podívat i sem.

No a přišel bunkrologicky hodnotný úkol. Ondra kdesi vyštrachal, že někde tady se ještě nachází objekty Nového Vallo Alpina, konkrétně objekt s věží z tanku Sherman a dva zakopané Panzernesty (německé převozné kopule pro těžký kulomet). Jenže jsme samozřejmě netušili kde. Zkrátka pravá chvíle pro ověření našich bunkrologických schopností.

Popojeli jsme tedy autem o kus dále, kde odbočovala cesta do lesa na hřebínek nad řekou. To vypadalo jako ideální místo pro postavení bunkrů, takže jsme odstavili auto a po cestě došli až k jakémusi polorozpadlému chrámu. A tady jsem ulovil dalšího svištíka, protože jsem si říkal, že je divné, aby vedla lesní cesta za chrámem dál do takové houštiny, kde zjevně nic není, a tak jsem se po ní vydal a již za chvíli jsem mohl volat na kamarády, že jsem našel budku z panzernestem. Zabetonovaný panzernest byl obestavěný cihlovým domečkem z dvěřmi vzadu a okýnkem–střílnou vpředu. Bohužel dveře i okýnko zazděné. Naštěstí se ukázalo, že střešní trámky jsou již poněkud ztrouchnivělé a ani vlnitý plech už na nich moc nedrží, takže jsme se dostali do domečku během chvíle střechou. Bohužel zazdění nebylo vše, panzernest samotný byl zavařený (včetně otočného krytu střílny). Ale aspoň se to dalo vyfotit.

A nastalo běhání po okolním lese, při kterém jsme našli ještě jeden panzernest, tentokráte jen volně uložený v zemi, jeden objekt pro věž ze Shermanna a pozorovací zvon (také vše zavařené, včetně domku kolem věže). Naštěstí pracovníky nenapadlo přivařit střešní pláty, takže do domku jsme opět pronikli střechou (dál na jih byly standardně přivařené už i střechy). A ještě jsme našli jeden zasypaný výkop pro tank a jeden objekt pro tankovou věž (v úvahu přichází M47 Patton nebo M26 Pershing, bohužel objekty pro tyto věže byly věží obvykle zbavovány, stejně jako v tomto případě). Krásný příklad opěrného bodu.

Těch opěrných bodů jsme měli v plánu víc, ale stále se nám do toho ještě míchaly italské pancéřové baterie. Dvě z nich byly teď téměř po cestě – Col Roncone a Fagagna. Col Roncone je postavené uprostřed polí a je opravené (zjevně za peníze z EU, protože tu je vidět mohutné použití nerezových plechů a objekt hlídá kamera. Prý je tu muzeum, ale nepodařilo se nám zjistit, jak mají otevřeno, takže jsme se jen usmáli do kamery, udělali pár fotek a vyrazili dál k Fagagně. Ta je postavená na okraji stejnojmenné vesnice v takovém parku. Dá se pohodlně dostat do přízemí baterie, ale to bychom nebyli my, aby nás nelákalo i první patro se vstupy do věžních šachet. Nakonec jsem našel relativně pohodlnou cestu příkopem z levé strany, která se ale Ondrovi zdála díky horolezecké pasáži (jen asi 2 metry na výšku, nic extra) příliš složitá, a tak zůstal s Vaškem venku. Jenže poté, co jsme se s Michalem úspěšně dostali dovnitř, stejně nevydržel a lezl za námi, ale po úchytech do okapu, což mě osobně připadalo mnohem složitější, ale proti gustu… Uvnitř baterie samozřejmě nic není, šlo spíš o pocit a genius loci :).

Při vstupu do baterie si Ondra odložil sluneční brýle u vchodu, aby si je nerozbil a říkal nám všem, abychom mu to připomněli při odchodu. No a pak jsme to tam oblézali, přelézali, fotili a následně jsme odjeli. Ve vesnici si Ondra chtěl nasadit brýle, na které jsme samozřejmě všichni zapomněli. Takže zpátky :)

Ale to už byla poslední překážka před boudičkami. Tak jsme si cvičně nazvali objekty Nového Vallo Alpina kolem Tagliamenta, na které jsme nyní mířili. První zastávka měla být za mostem přes řeku u Dignana. Prý je tam tanková věž. Což o to, boudičku jsme viděli, ale zastavit na mostě bylo nemožné a ani pěšky se tam chodit nedá, tak maximálně za svodidly, silnice na mostě je dost frekventovaná. Dojeli jsme tedy autem podél plantáží po polní cestě zpátky do míst, kde jsme zhruba boudičku spatřili a jali se oblézat houštiny za svodidly. Smůla, bouda pro tankovou věž byla beznadějně zašpérovaná. Našli jsme ale ještě jinou boudičku, která byla sice také zašpérovaná, ale kousek vedle byl otevřený otvor nouzového východu.

Jako správný průzkumník jsem vlezl dovnitř a naskytl se mi pohled na dvířka o výšce tak půl metru vypadající jako vstup do ponorky. Vlezl jsem tedy dovnitř a dostal jsem se tak přímo do německého pancéřového úkrytu, kterým se dá prolézt dále do samotného objektu pozorovatelny. V plechové boudičce se totiž skrývá pozorovací zvon Fiat. Ten německý úkryt je docela rarita, zatím jsem ho nikde neviděl, takže navzdory poněkud zoufalému popolézání po zarostlém tělesu silnice se určitě vyplatilo sem dojet.

Bohužel nás opět začal honit čas, takže jsme museli některé body vypustit a přesunuli jsme se rovnou k povodňové hrázi východně od vesnice San Vito al Tagliamento, kde jsme měli lokalizované další boudičky. Těch bylo opravdu požehnaně a nakonec ani lokalizace nebyly potřeba, stačilo jít po hrázi. Bohužel, byly v drtivé většině opravdu dobře zavařené, takže žážitek byl limitován. I tak jsme ale viděli pár zajímavostí, například další domeček s panzernestem, tentokrát bez zazděných dvířek a střílny a jeden velitelský objekt, do kterého se dalo vlézt nouzovým východem.

Problém byl trochu s kempem. Daná oblast je dost zemědělsky využívaná, což jednak znesnadňuje volné přespání a jednak není důvod tady zřizovat kempy, protože sem nejezdí moc turistů. Takže nezbylo, než jet třicet kilometrů do nejbližšího kempu v Bibione. Což nakonec docela vyhovovalo, protože v Bibione jsme chtěli navštívit bývalý vojenský polygon na pláži. Cestou do kempu jsme ještě jeli kousek podél zmíněné hráze, na které opět vykukovaly obligátní boudičky, ale kromě Ondry to už nikoho nevzrušovalo 😉

2.6.2010, středa

Bibione. Za komunismu se mi párkrát dostala do rukou pohlednice z těchto míst, vypadalo to na pěknou exotiku. Ale teď už to tak neberu, je to přímořské městečko jako každé jiné. Udělali jsme dobře, že jsme tu přespali, protože na pláž za bunkry jsme vyrazili ještě v době, kdy teprve lidé začínali přijíždět. Navíc jsme netušili, že ten den byl státní svátek, takže množství lidstva vyrážejícího k moři bylo enormní (když jsme odjížděli směrem na dálnici do Benátek, tak v protisměru byla asi patnáct kilometrů téměř souvislá zácpa).

Bohužel polygon bylo jedno velké zklamání – přijeli jsme pozdě. Kdosi usoudil, že takové místo na břehu moře není dobré nechat ležet ladem, a tak polygon kompletně vyplenil, aby se udělala další pláž pro turisty. Na místě už byly pouze zbytky oplocení a dva velké kontejnery na vyklučenou vegetaci. Panzernest, který tu měl být, samozřejmě zmizel stejně jako zbytky jakéhosi objektu, který je vidět v příboji na GoogleEarthu. Možná ještě loni bychom byli úspěšní, zkrátka kardinální smůla.

Tož nic, tož hurá do Benátek. Nejprve zkusit forty na pevnině a zítra baterie na ostrovech v benátské laguně. Po dálnici cesta uběhla celkem rychle, dálniční poplatek nás vyšel na necelých pět EUR, paráda (za tuhle cenu se dá dostat po dálnici z Benátek až do Terstu). V Benátkách jsme to nejdřív zakufrovali k fortu Carpenedo, který má relativně slušnou otevírací dobu. Na mostě přes fortový příkop měli místní bunkráci stoleček se spoustou letáků a brožurek, které rozdávali. Nutno dodat, že třetina těch tisků se týkala opevnění. Prohlídka samotná byla bez průvodce, jen je škoda, že bylo zakázané lézt kamkoliv, kde by to mohlo být potenciálně nebezpečné, tedy ani na baterii nebo většinu valů.

Místní forty začínají být poslední dobou zjevně popularizované. Přede všemi jsou nainstalované vícejazyčné cedule s plánky a historií, jednotlivé forty jsou spojené cyklotrasami (soudě dle letáčků, které jsme dostali). Tím ale bohužel popularizace končí, protože v kolonce aktuální stav je většinou uvedeno, že to někomu patří a návštěva není možná.

Krásný a relativně dochovaný je fort Rossarol, ale tam jsme se bohužel nedostali, byl zašpérovaný a hned vedle probíhala díky státnímu svátku gárden párty, takže nějaké lezení přes plot nepřicházelo v úvahu. Podobná situace nastala u fortu Cosenz, který se ovšem přes plot ani nedal vyfotit. Docela hezká byla baterie Mezzacapo, která je vyčištěná a opuštěná. Sice nás opět vítala zavřená brána, ale naučná cedule hned vedle ukazovala, že se chodí i dovnitř (možná při nějakých oficiálních příležitostech). Po chvíli jsme přišli na to, že brána není zamčená, takže jsme se podívali i dovnitř. Docela zajímavé jsou kasematy pro 75mm kanóny na bocích. Co se týče vstupů do věží (resp. šachet, věže dávno zmizely), ty byly bohužel zazděné během přestavby na muniční sklad.

Do toho přišla bouřka, během které jsme se přesunuli na jinou gárden párty u fortu Gazzera. Díky párty u příležitosti státního svátku (tuším výročí republiky) byl otevřen i fort, který má jinak otevřeno jen asi jednou za měsíc. Uvnitř je muzeum „všeho“ – jen jsme tak nakoukli okny a viděli jsme spoustu šicích strojů, vrtaček, soustruhů a všelijaké veteše. Chvíli jsme se zkoušeli připojit k jakési prohlídce, kde mladá Italka vysvětlovala skupině lidí cosi o kulometech (stáli jsme v poterně se střílnami), ale ve fortu jinak nic není, takže jsme to záhy zabalili a vylezli zpátky ven.

Bouřkou jsme se začali přesouvat na poloostrov s městečkem Cavallino-Treporti, kde je několik dalších pancéřových baterií a také rakouský fort Treporti. Navíc přístaviště Punta Sabbioni se nám zdálo být ideálním výchozím bodem pro další den. Cestou jsme chtěli zastavit ještě u fortu Pepe, ale odbočka byla natolik zarostlá, že autem po ní jet nešlo a u hlavní silnice nebylo kde zastavit. Díky svátku zde byl navíc velmi silný provoz, nějaké otáčení se na silnici nepřicházelo v úvahu. A navíc hustě lilo, takže jsme to nakonec zabalili a pokračovali směrem na Jesolo.

Už někde od Jesola jsme měli v protisměru mnohakilometrovou zácpu, jak lidé odjížděli od moře. Nevědomky jsme tak opět zvolili skvělé načasování, protože cesta k moři byla narozdíl od protisměru volná. Když jsme se nalézali blízko prvního cíle – baterie San Marco, zajeli jsme do jednoho z mnoha kempů s tím, že se nejprve ubytujeme. Chlapík anglicky neuměl, ale dokázali jsme se domluvit německy. Nejdřív začal, že minimální počet dní pobytu jsou dva, ale na to jsem reagoval, že bohužel další den jedeme zpět a že to nejde. Tvářil se kysele, ale přetlak nabídky před začátkem hlavní sezóny způsobil, že nakonec souhlasil i s jedním dnem. Přidělil nám sice za odměnu jedno z nejhorších míst, ale to už nám bylo jedno (zdejší kempy jsou samý písek a naše místo vypadalo jako pískoviště se zbytky trávy).

Postavili jsme tedy stan a vyrazili na bunkry. San Marco se nachází v jiném kempu (čtyřhvězdičkovém) a je fotitelné tak napůl, takže jsme raději jeli na něco opuštěného, například baterii Vettor Pisani z roku 1912 pro šest houfnic ráže 280mm v otevřených postaveních (za druhé světové války přezbrojená čtyřmi protiletadlovými kanóny 76/40). Opět zamčeno, navíc celou baterii obklopuje zeď a přes bránu nelze prakticky nic vyfotit. Ale v bráně byla fingovaná díra, takže jsme se mohli opět kochat zblízka. Vettor Pisani je v Itálii zjevně oblíbené jméno, jednak to byl ve čtrnáctém století admirál, dále se tak jmenovala za druhé světové války italská ponorka, za první světové války zase křižník a v současnosti se tak jmenuje jeden italský umělec, jehož dílo Napoli Borderline na mě vykouklo jako jedna z prvních věcí, když jsem se strýčka Googla na dané jméno zeptal.

Ještě zajímavější byla baterie Amalfi konstruovaná v letech 1915 až 1917. Její výzbroj tvořily dva 381 mm kanóny ve věži. Samotný objekt baterie je poměrně impozantní a je spojen poternami se dvěma objekty strojoven, které si s baterií co do velikosti příliš nezadají. Jen jsem nepochopil, proč jsou poterny pouze cihlové, když jsou nadzemní. Strop je sice betonový, ale ten už by to během ostřelování asi nezachránil. Zapeklitý byl přístup k baterii – Google mapy ukazují jakou si cestu s pokračující pěšinkou ze severu, ovšem cesta je již zaoraná a z pěšinky se vyklubala jedna z poteren. Nakonec jediný rozumný přístup byl tzv. zpod svícnu, tedy přímo od brány stavení, které využívá jednu ze strojoven. Podél strojovny lze zleva po trávníku pohodlně projít k objektu baterie a pak dále ke druhé strojovně. Dokonce byla posečená tráva, abychom se příliš nenamočili ;).

Z dnešního plánovaného programu zbýval fort Treporti, kde Ondra sliboval moderní telemetrické věže. Já sice při průzkumu internetových zdrojů před akcí narazil jen na fotky cihlového fortu s kurníkem, ale Ondra tvrdil, že fort byl celkem moderní… Když jsme se k fortu blížili, tak jsem hned viděl kurník z GoogleEarthu a kousek za ním cihlový portál vstupu… Také Michal s Vaškem se tvářili, že tady snad ani nebudou vystupovat z auta :o). Nakonec jsem si fort vyfotil jen z týlu a pak z ostatními čekal, až se Ondra vrátí z průzkumu. Vevnitř bohužel někdo bydlí a zvenku to nemělo dost betonu na to, aby mě fort zaujal (aspoň kdyby tam nebyly ty kurníky…).

3.6.2010, čtvrtek

Tak dnes hurá na ostrovy. Plán zněl přepravit se postupně trajekty i s autem přes Lido a Pellestrinu až do Chioggie. Hned při příjezdu do přístavu nás naháněči odlifrovali na soukromé parkoviště. Následně nám chtěli prodat lístky do Benátek, ale to jsme odmítli. Naštěstí se zrovna spustil solidní liják, takže už nás dál neotravovali. Já zatím zamířil s Ondrou do informační kanceláře, kde jsme se bohužel dozvěděli, že auta převáží jen v pondělí a pátek (na webu samozřejmě nic takového zmíněno nebylo, typičtí Italové). Ale naštěstí na naší trase celkem funguje jejich MHD, takže jsme plán poněkud pozměnili, zakoupili si půldenní lístky na MHD po 16 EURech a za chvíli už jsme seděli v lodním autobuse směrem Lido. Z Lida už jsme pak jen různě nastupovali a vystupovali do autobusů a lodí číslo 11, tedy linky Lido-Chioggia.

Na Lidu jsme ovšem nejprve zajeli jiným busem na nábřeží naproti fortu Sant Andrea, abychom si jej mohli vyfotit. Další zastávku jsme si udělali u rakouské baterie Ca“Bianca. Zastavili jsme ovšem kvůli pancéřové baterii Emo, jejíž objekt byl do původní rakouské cihlové baterie vestavěn před první světovou válkou. Vše je typicky za plotem, ale narozdíl od okolních domů zarostlé a zjevně opuštěné. Brána byla naštěstí pootevřená (Dub by se ovšem neprotáhl), tak jsme se spiklenecky vydali na průzkum. Z exteriéru se díky džungli moc fotit nedalo, ale betonový objekt baterie Emo byl celkem hezký a hlavně rozhlehlý. V mezičase začala na zahradě sousedící s baterií jakási paní hrabat trávu a my na ni cestou zpět narazili. Chvíli jsme přemýšleli, co dělat, ale nakonec jsme usoudili, že schovávat se nemá smysl a naprosto nekrytě jsme propochodovali kolem ní (naštěstí byla za plotem) směrem k bráně. Koukala na nás tedy velmi nevraživě, ale byli jsme v přesile, takže si nic nedovolila :). A deset minut na to už jsme opět seděli v autobuse. (Ono na ceduli u brány je cosi o majetku armády a o tom, že návštěva není možná, takže se jí nedivím, že byla ohromena drzostí českých průzkumníků…)

Fort Alberoni na jižním konci ostrova Lido jsme okoukli jen z autobusu, nebyl moderní a navíc je na pozemku golfového klubu, raději jsme chtěli vidět další pancéřové baterie na ostrově Pellestrina.

Cestou v autobuse byl čas přemýšlet, tak jsem navrhl, ať jdeme nejdřív na baterii Barbarigo, protože nebylo jasné, kolik času nám zabere chůze po hrázi z přístaviště v Pellestrině. A byl dost hic pic, takže hrozilo, že později přijde bouřka a v ní by chůze po hrázi nebyla jistě nijak příjemná. Návrh byl celkem bez připomínek přijat a my po krátké svačině u přístaviště vyrazili šturmem na jih k hrázi. Na satelitu to tak nevypadalo, ale ve skutečnosti se po hrázi šlape dlouhých 1800 metrů. Takže jsme byli docela rádi, když jsme na jejím druhém konci zjistili, že tam také staví loď linky 11 do Chioggie, byť jen jednou za hodinu (linka má jinak půlhodinový interval). Jižní cíp ostrova tvoří jakousi přírodní rezervaci s pěšinami a naučnými cedulemi, na kterých jsou zakreslené i bunkry.

Baterie Agostino Barbarigo je italský betonový objekt pro čtyři 152/40 kanóny v otevřených postaveních vestavěný do fortu Caroman z počátku 19. století. Obojí je totálně zarostlé a opuštěné. Naštěstí džunglí je vysekaná a vychozená pěšinka. Ta jasně určuje, co se dá navštívit (pěšinka vede k baterii Barbarigo). Bez mačety, nebo ještě lépe plamenometu, se zbytek fortu k návštěvě nedá doporučit. Baterie se i tak dá vyfotit, ale jen díky tomu, že jde o betonový monoblok, na kterém se vegetace zatím neuchytila. Uvnitř je baterie až na kolejnice muničních výtahů jako obvykle vybrakovaná. Vtipné je, že fort je avizovaný na naučných cedulích, na kterých je značená i pěšinka k němu. Vytváří se tedy dojem, že je relativně přístupný, ve skutečnosti je ale přístupová pěšinka značně zarostlá a nijak extrémně průchodná. Když si sebe představím v roli řadového turisty, kterého bunkry v podstatě nezajímají, tak bych to asi po pár desítkách metrů vzdal a vrátil se zpět.

Pozorný návštěvník si na poloostrově všimne i menších betonových bunkrů – úkrytů a objektů pro protiletadlové kanóny. Ty patří ke komplexu pobřežní baterie (Italové ji označují jako M.K.B. Barbarigo) postavené Němci pravděpodobně v roce 1943. Tu tvoří hlavně čtyři kasematy podobné typu M272. Na první pohled baterie vypadá jako podobné pobřežní baterie známé z Atlantického valu a pro mě byla celkem překvapením a kasematy jsem fotil jak o život (nemohla chybět ani společná fotka). V týlu mezi domky by měla být i třípatrová věž objektu pro řízení palby. Na Internetu jsem ještě zjistil, že podobná baterie byla postavená i v Rimini.

Loďku číslo 11 do Chioggie jsme tak tak stihli, byť to původně vypadalo, že hodina a půl na prozkoumávání džungle na jihu Pellestriny bude až až. Do Chioggie jsme chtěli kvůli fortu San Felice. Podle Google map to vypadalo, že přístaviště je hned u něj, ale ouha, loďka přistála na opačné straně zálivu. Pohledem do mapy jsem zjistil, že bychom v totálním pařáku nachodili nejmíň šest kilometrů pěšky, kdybychom ho chtěli vidět zblízka, a na to už jaksi nebyl čas a u mě ani chuť (San Felice je sice zdálky hezký, ale kamenáč, nebo spíš cihláč…). Takže jsme po deseti minutách nastoupili zpět na loďku a vrátili se na Pellestrinu, kde na nás stále ještě čekaly italské baterie Manin a Marco Polo. Plavbu jsme si zpestřili focením oktagonálního fortu Caroman ze šestnáctého století.

Zastávky autobusu linky 11 jsou po celé délce Pellestriny, vždy jsme vystoupili maximálně dvě stě metrů od baterie. Trošku nevýhodný byl půlhodinový interval linky; pokud byla baterie nepřístupná, bylo to zbytečně moc a pokud byla přístupná, tak zase zoufale málo. U baterie Manin (šest 152mm kanónů v otevřených postaveních) jsme si vyfotili obligátní informační ceduli a pak už jen přes plot autoopravny nebo čeho týlový trakt samotného objektu baterie. Cihlové části původního fortu, do kterého byla baterie vestavěná, se vesměs nedochovaly.

Dovolím si ještě jednou odbočit k popularizaci a oněm naučným cedulím. Nepochopil jsem úplně jejich smysl. Pro nás bunkráky byly sice fajn, ale objekty, na které cedule upozorňují, jsou v 95% případů nepřístupné (a na cedulích je to napsané). A pokud už jsou opuštěné a přístupné, tak jsou tak beznadějně zarostlé, že tam laik prakticky nic neuvidí. Dělá to na mě dojem, že pár lidí vymyslelo projekt s pěnezi z EU, udělali cedule a propagaci, a tím to haslo a hlavní smysl propagace je jaksi vedlejší. No ale, jsou to Italové, tak čemu se vlastně divím, že :)

Baterie Marco Polo je podobná jako Manin, jen ty 152 mm kanóny tu byly pouze čtyři. Zato se tu ale dochoval rakousko–uherský cihlový blockhaus umístěný bezprostředně za baterií. Baterie je opuštěná, skrytá v džungli a navštívit se dá jedině díky místní mládeži, která si vysekala v džungli chodbičky a z blockhausu si udělali základnu pirátů. Nás ale pirátská vlajka nezastavila a jak objekt baterie, tak i blockaus jsme důkladně prošmejdili. Pak jsme ještě chvíli postáli v příjemném chládku pirátské svatyně a pozorovali králíky, kteří se vynořili za blockhausem a panáčkovali si sem a tam.

Tou dobou už byli někteří z nás celodenním pobytem na sluníčku poněkud vyčerpaní a nejevili zájmu o další vzrušující objekty italských a rakouských fortifikací. Je zázrak, že jsme ještě odbočili při čekání na trajekt na Lido k baterii San Pietro (pro čtyři 120/40 kanóny). Tu jsme ovšem nakonec viděli jen zdálky, neb je za plotem stavební společnosti jednoho italského inženýra. Tak jsme ještě s Ondrou alespoň prozkoumali dva německé objekty pro protiletadlové zbraně stojící nedaleko v opuštěném areálu.

Ale to už bylo z bunkrů opravdu vše. Po návratu do Punta Sabbioni jsme vyzvedli auto a vyrazili na východ směrem na Jesolo. U prvního supermarketu jsme nakoupili zásobu piva a vín a v prvním kempu za ním jsme se ubytovali. Kemp Silva, kde jsme tento den skončili, bych rád vřele doporučil, protože přístupem pana recepčního jsme byli mírně šokováni (v pozitivním smyslu). Jednak hovořil německy i anglicky, jednak nebyl žádný problém s tím, že chceme zůstat jen na jednu noc. Dostali jsme krásný travnatý plácek, kemp byl celkem levný a elektřina v ceně! I když, tu jsme nakonec nevyužili, protože bychom museli mít karavanovou přípojku, škoda. Ale jinak pohoda. O odlišnosti kempu zjevně hovořilo i to, že kolem nás nebyl žádný Ital, jen samí Němci, Rakušáci apod.

4.6.2010, pátek

Tak dnes nás opět čekalo Vallo Alpino, a ne jen tak ledasjaké! Měli jsme vyhlédnuté tři velké opery na kopci nad chorvatskou Rijekou, se spoustou dochovaných zvonů a kopulí. Jediné mínus bylo, že přesun Benátky – Rijeka zabral opravdu strýčkem Googlem avizované tři hodiny, čímž zbylo méně času na bunkry samotné.

Vyhlédnuté jsme měli opery Monte Lesco (Veli Vrh) a Sv. Catherina A a B. Poslední dvě se ještě relativně nedávno nacházely ve vojenských prostorech a stále je sem tam potřeba překonávat ploty, byť jsou obě zcela opuštěné a ukryté v lesích. Oproti tomu k Monte Lescu se dá dojet autem (díky silnici, která byla vybudována k odloučenému skladišti Cyklonu B, jak jsme nazvali skladiště chemikálií nějaké deratizační firmy skryté v lesích nad Rijekou).

Opera Monte Lesco má trochu slabší podzemí, v kasárnách totiž někdo zjevně odpálil nějakou výbušninu a kompletně opadaly cihlové obklady, které je nutné přelézat. Zase ale jen díky prolézání podzemí jsme odhalili objekty s jednostřílnovými kopulemi v severovýchodním svahu, které jsme při předchozím průzkumu zvenčí nenašli. Podobné kopule jsem zatím viděl jen na Moncenisiu. Ale i objekty, které jsme odhalili, jsou hodně fotogenické, ať už to byl objekt s vestavěnou kopulí vedle cesty, nebo samostatně stojící pozorovací zvon v jeho bezprostřední blízkosti.

Přesun autem k opeře Sv. Catherina B byl plný překvapení, protože v případě Chorvatska mi moc nesouhlasily mapy se skutečným stavem. A bylo jedno, jestli to byly nové mapy pro IGO navigaci nebo chorvatská topografická mapa 1:25000 nebo mapa vytištěná z Google map. Některé cesty neexistovaly vůbec, některé byly ve skutečnosti kamenité lesní cesty normálním autem téměř neprůjezdné a některé cesty byly přehrazeny branami původního oplocení bývalého vojenského prostoru (s novými zámky, čert aby se v tom vyznal).

Západně od této opery navíc vzniká něco jako rezidenční zóna, kde je silnice uzavřená závorou s mluvítkem, naštěstí je vše tak rozestavěné, že pěší se skrz tuto zónu dostane bez problémů. Kromě nesouhlasících map jsem si ještě všiml podivného chování místních lidí. Až na výjimky nás ignorovali a extrém byl dokonce chlapík, který se před námi schoval do křoví (asi tři metry od nás). Jako by se lidé navzájem sebe báli či co. No každopádně v noci bych tu být nechtěl.

Opera Sv. Catherina B je rozmístěním svých objektů symetrická, na křídlech byl vždy objekt pro čtyřstřílnovou kopuli (druhý je vidět zde), dva objekty s polokopulemi pro 75mm kanóny (opět jinak k vidění pouze na Moncenisiu) a kulometné objekty se střílnami zesílenými traverzami. A málem bych zapomněl na pozorovací zvony Fiat. Samé pancíře, nepříliš zarostlé objekty, nádhera. Zvláště objekty s kanónovými polokopulemi jsou impozantní (zvenku i zevnitř). V týlu tvrze jsou tři vchody a objekt pro světelnou signalizaci. Od pozorovacího zvonu na pravém křídle opery je docela hezký výhled na Rijeku.

Natěšeni dosavadními úspěchy a úlovky jsme vyrazili k poslední plánované opeře dnešního dne (Ondra sice ještě říkal cosi o monoblocích mezi paneláky na druhé straně údolí, ale ukázalo se, že i zmíněné tři opery jsou na jeden den docela rozsáhlý program a ke konci už jsme to hodně flákali, abychom se dostali v rozumnou hodinu do kempu). Po několika neúspěšných pokusech o proniknutí na povrch poslední opery (vždy cesta končila branou nebo plotem, bohužel blízko obydlených baráků) jsme našli cestičku od minulé opery podél hřebínku, na kterém jsou obě postavené. Naštěstí jsem měl v GPSce přibližnou polohu pozorovacího zvonu na kraji srázu a měli jsme plánek, ze kterého jsme usoudili ve spojení s topografickou mapou, kde se tak asi mohou nacházet jednotlivé objekty této opery (ve skutečnosti dvou center spojených podzemní galerií). Ta GPSka byla dost podstatná, protože hledání objektů probíhalo v typické bunkrácké džungli a mohli jsme minimalizovat bloudění.

Nakonec jsme našli pár objektů (shodou okolností oba objekty s polokopulemi pro 75mm kanóny, kterými se dá vlézt dovnitř) a jeden pozorovací zvon Fiat. Při jeho focení Ondra zjistil, že hned za zvonem začíná pozemek policejní stanice, takže v mžiku zaplul zpátky, aby ho nikdo neviděl. Mimochodem, teď jsem si vzpomněl na vtipnou událost na hranicích mezi Slovinskem a Chorvatskem. Slovinský celník se nás opakovaně ptal, jestli nemáme něco k proclení a po opakované negativní odpovědi otevřel dveře u řidiče a pohledem zkoumal věci v přihrádkách. Prakticky hned ho upoutala Ondrova skládací pilka, kterou používá na ořezávání křoví kolem objektů, které by jinak nešly vyfotit. Vytáhl ji ven, začal ji zkoumat, přičemž my jsme všichni ztuhlí čekali, co se bude dít. Ale žádná otázka nepřišla, celník pilku vrátil do dveří a řekl, že můžeme jet. Nicméně to potvrdilo naši teorii, že uniformovaným složkám je lépe se při průzkumu pevností vyhýbat.

Čas kvapil a džungle venku byla tentokrát opravdu slušná, takže jsme se rozhodli vlézt kanónovou polokopulí do nitra opery a projít si alespoň podzemí. To bylo ze všech tří oper dnešního dne asi nejrozsáhlejší. A navíc prakticky ke všem objektům vedlo schodiště s několika desítkami schodů. Ke konci už jsem si připadal jak veverka. Po schodech nahoru, po schodech dolů a pořád dokola. Ke konci ještě často místo schodů byla jen šachta s ocelovými šprušlemi. U jednoho celkem pohodlného východu mě kluci poslali ven, abych zaměřil souřadnice, podle kterých jsme zjistili, kde se vlastně nacházíme a jestli má cenu tím východem později vylézat. Kupodivu jsem zjistil, že jsme předtím prošli jen pár metrů od něj, aniž bychom si ho všimli. Ale to je v případě italských oper v houští celkem klasika.

Asi o půl osmé jsme řádně unaveni množstvím schodů a houštin dorazili k autu. Původní předpoklad kempování ve Slovinsku Ondra jakožto řidič ihned a rezolutně odpískal a ptal se po kempech v Chorvatsku. Bylo to trochu nejisté řešení, protože jsme neměli žádné Kuny, ale budiž. Navigace slibovala kemp v Matulji. Průjezd klikatými silničkami nad Rijekou trval i při malé vzdálenosti půl hodiny a asi dvakrát navigace přestala navigovat, protože neseděly mapové podklady se skutečností. No ale nakonec jsme přeci jen dojeli do místa, kde měl být kemp. V autě začala trošku mrznout nálada v autě, protože jsme cestou nepotkali ani jednu směrovou ceduli a v daném místě to vypadalo, že tam kemp sice byl, ale tak před dvaceti lety. Ale po bližším rozhlédnutí se přeci jen ukázalo, že tam kemp opravdu je a následně dokonce i že je otevřená recepce, mluví tam anglicky, mají otevřeno téměř non-stop (narozdíl od Itálie) a dá se platit i EURy nebo kartou. No paráda. Nakonec to dobře dopadlo, představit si cestu někam dál směrem do Slovinska jsem si v dané situaci už moc nedokázal.

5.6.2010, sobota

Cesta zpátky do Čech přes Lublaň, Maribor a Graz. Vyrazili jsme asi v sedm ráno a ve tři už jsem byl doma v Brně. Teď zas budu několik týdnů zpracovávat fotky, tuhle cestovní zprávu a těšit se na letní akci :o) Přemýšlím, co bylo dobré a co by šlo zlepšit… Určitě se vyplatilo si dopředu do GPSky uložit souřadnice všech objektů, které jsme chtěli navštívit a vytisknout si mapy, nad kterými se mnohem lépe plánovalo během dne. Načasování akce nebylo úplně špatné, na prolézání houštin je dobré mít dlouhé kalhoty a na začátku června ještě nebylo na takové oblečení moc vedro. Ale vegetace už byla celkem rozrostlá, podle mě je ideální čas na podobnou akci přelom dubna a května.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>