Konečně jsem měl vidět francouzské Alpy! Příležitost navštívit zdejší opevnění jsem už sice několikrát měl, ale vždy do toho vstoupila nějaká vyšší moc, jiná akce, rodina a podobně. Tentokrát bylo sice také chvíli nejasné, jak moje účast na akci dopadne, naštěstí moje chápavá žena si včas uvědomila, že by se mnou nebyla kloudná reč.
Vyrazili jsme v obvyklé sestavě: Ondra, Michal, já a Michal z Králík jako náhrada za Honzu Pavla, který tentokrát nemohl. Plán akce byl tentokrát obzvlášť bohatý – začít francouzskými forty kolem Belfortu, pokračovat směrem k Savojsku podél dalších fortů, navštívit Maginotovu linii kolem Bourg-Saint-Maurice, strávit několik dní na italských fortech a Vallo Alpinu kolem italské Bardonecchie a konečně navštívit i švýcarské opevnění kolem Saint Maurice.
19.8.2009, středa
Cesta z Plzně, kde jsme spali, ubíhala rychle, a tak jsme mohli už po dvou a půl hodinách za Norimberkem sjet z dálnice k našemu prvnímu cíli východně od Ansbachu. Tím byl domnělý cvičný pěchotní srub s betonovými zvony, o kterém se píše na této stránce. Místo jsme našli snadno, podle železobetonových zbytků objektů a příkopů s valy jsme okamžitě usoudili, že se patrně jednalo o střelnici. Dokonce jsme na místě narazili na místního Němce, který byl překvapen tím, že v jeho blízkosti jsou bunkry a ještě více se divil, když zjistil, že se o ty trosky také zajímají nějací Češi. Nicméně jsme stále nemohli najít onen objekt s betonovým zvonem. Vyrazili jsme tedy tedy na další cestu s tím, že v té džungli bychom ho hledali asi ještě dlouho. Zpětně při zkoumání uvedené stránky jsem si všiml, že onen objekt asi se střelnicí vůbec nesouvisí a pravděpodobně leží v nějaké úplné lokalitě (doslova pouze „vojenský prostor v Bavorsku“) a za spojení s pozůstatky střelnice může pouze moje nepozornost – ono to totiž na té stránce není úplně přehledně oddělené. Hmm, tak jindy. Ale aspoň tam byla hezká geocache.
Pokračovali jsme tedy svižně dál na Francii a už odpoledne jsme přejížděli u Mulhouse hranici. Na této akci jsem měl výsadní roli navigátora, ale zdá se, že vzoru bunkronavigace Honzy Pavla jsem ani tentokrát nedosáhl. Vše to začalo již před Belfortem, kde se na tabuli nad dálnicí objevilo francouzské sdělení, ze kterého jsem pochopil jedině vzdálenost 4 km a že to pravděpodobně souvisí s prací („travaux“). Po bezproblémové cestě přes Německo nikdo z nás na danou ceduli nezareagoval dostatečně promptně (taky kdo mohl tušit, že bude uzavřených hned několik sjezdů za sebou), a tak jsme chvíli nato (už bez možnosti sjezdu) skončili v zácpě. Hlavně Ondra jako řidič-cholerik z toho měl ohromnou radost.
Nu což, vrátíme se k našemu prvnímu cíli – fortu Bessoncourt – z týlu z Belfortu. Jenže při průjezdu uličkami Belfortu začal Ondra bleskově vymýšlet, že co kdybychom tedy nejdříve jeli na citadelu, když ji tak krásně vidíme nad sebou. No proč ne, tedy až na to, že najít v GPSce rychle parkoviště a novou cestu k citadele není v časovém limitu jedné minuty úplně triviální úkol. Začal jsem tušit, že role navigátora nebude úplně zadarmo. Nakonec jsme cestu k citadele zvládli i přes odpolední dopravní špičku a vydali se v téměř třicetistupňovém vedru směrem k příkopům.
Sice jsem se víc těšil na modernější forty kolem města, ale byl jsem zvědavý i na kasematy Haxo, takže proč ne. Citadela samotná byla celkem hezky udržovaná, v příkopech anglický trávník… Jen kdyby to slunce tak nežhavilo, udělal bych více fotek. Kluky též napadlo, že se vyfotíme u známého belfortského lva. Chvíli trvalo, než jsme přišli na to, že se k němu dá dojít jen takovou poternou, kde po nás chtěli pět EUR, ale vstupenky zároveň platily i na muzeum na citadele a „velké podzemí“, tak hurá do toho. Ostatně těch vstupných bude za tuto akci ještě hodně.
U lva kromě lva a záchodů podle očekávání už nic jiného nebylo, takže jsme vyrazili k tomu suterénu. Cestou jsem ještě stačil obětovat své nové sluneční brýle, které nevydržely srážku s tankem Shermann stojícím ve výstřelu dolních kasemat Haxo. A geocache, kterou jsem tam hledal, jsem stejně nenašel.
K návštěvě suterénu jsme nejprve v interiéru spodních kasemat Haxo vyfasovali audio aparaturu (sluchátka a ovladač). Na mou otázku, jestli si interiér můžu vyfotit, odpověděli místní Francouzi sice kladně, ale jak jsem po krátké obhlídce zjistil, bylo mi to prd platné, pokud jsem nechtěl, aby dvě třetiny fotky zabíralo všemožné novodobé harampádí. Takže jsem si zapnul aparaturu, která se snažila zábavnou formou vysvětlit Američanům, kdo to byl ten Vabaun a že stavba pevností byla jeho životní vášeň a podobné autentické výlevy, a vyrazil jsem. Prohlídka vedla nejdříve fortovým příkopem kolem prachárny (rádoby autentický proslov dobového vojáka stěžujícího si na těžký život v pevnosti), kousek po valu a pak šup zpět do příkopu ke vstupu do poterny, která nás měla dovést až do horních kasemat Haxo na vršku citadely.
Na začátku poterny digitální číselník odpočítával sekundy do dalšího vstupu – vevnitř totiž automat pouští každých deset minut film. Asi to mělo být velkolepé, ale svorně nás po několika minutách pohled na kreslené výjevy z dřevních dob Belfortu doprovázené dalšími autentickými proslovy přestaly bavit a pokračovali jsme dál. Horní kasematy Haxo jsou pro změnu vyplněny restaurací a obchůdkem se suvenýry, takže opět žádné focení. Jen zvenčí, ale až poté, co těsně před zavřením muzea odjel turistický vláček, který byl vkusně zaparkován podél týlové stěny kasemat. Aspoň že byl z vršku citadely hezký výhled na Belfort.
To už bylo šest hodin pryč a my se po krátké diskuzi rozhodli nejdřív zkusit kemp v Belfortu a budeme-li úspěšní, vyjet po ubytování ještě k ouvrage Meroux. Prokličkovali jsme tedy uličkami úspěšně až ke kempu, který zde opravdu byl. V recepci seděla sličná Francouzka, která navíc kromě rodné řeči ovládala i němčinu a angličtinu (časy se mění, letos s námi podezřele často byli Francouzi ochotní mluvit i anglicky). Ba co víc, dalo se platit kartou! Ať žije globalizace.
Takže jsme se ubytovali a rychle vyrazili k Merouxu. Ondra se cestou vžil do role rallyového jezdce, ale naštěstí nové gumy jeho Mazdy nás v zatáčkách přeci jen udržely, takže to dobře dopadlo a my před západem slunce dojeli k pevnosti (jak překládat do češtiny ouvrage, ha?). Ta je přitažlivá především svými šíjovými kasárnami, která vypadají opravdu úchvatně. Povrch je ovšem oplocený a prohání se po něm ovečky. I tak Ondra plot přelezl, aby nám ostatním unaveným mohl po chvíli potvrdit, že místo věží jsou opravdu jen díry v zemi. Tak rychle rychle do kempu – jíst, pít, spát…
20.8.2009, čtvrtek
Dnes jsme se rozhodli začít denní program něčím pořádným – fortem Roppe a přilehlým obranným postavením, které se narozdíl od zbytku plánovaných fortů nacházely na severovýchod od Belfortu, a tedy na opačnou stranu, než byl směr našeho dalšího přesunu.
Z nedávno vyšlé knihy Index de la fortification Francaise 1874-1914 jsem měl v GPS navigaci uložené souřadnice všech dochovaných fortů, baterií, muničních skladů a úkrytů v okolí Belfortu. Díky nim jsme zvolili k fortu Roppe cestu z pravého křídla kolem linie polních baterií (krásně zachované včetně úkrytů). Také jsme si zjednodušili vstup do fortu samotného, neboť jsme v týlu neodolali a vydali se též k velkému muničnímu úkrytu, který je s interiérem fortu propojený betonovou poternou (což jsme zjistili až uvnitř tohoto úkrytu). Takže jsme se tak jednoduše dostali do systému betonových poteren, který je zde poměrně rozsáhlý a propojuje navzájem fort s obrannými objekty na povrchu (např. kasematou de Bourges) a s nově budovaným podzemím.
Po prohlídce fortu jsme ještě zamířili k samostatnému objektu pro dělovou věž se dvěma 75mm kanóny a k výkopu objektu pro věž 155 R pro dva 155mm kanóny. Oba objekty měly být propojeny podzemní poternou jednak mezi sebou a jednak s nedalekým fortem. Objekt pro 155mm kanóny měl být monoblok o délce téměř 54 metrů a šířce 28 a půl metru. Druhý objekt pro věž se 75mm kanóny je v současnosti uzavřen (využíván místními myslivci), věž vytržená (jako všechny věže v Belfortu) a podzemní přístupová chodba je údajně zazděná (nebylo nám jasné, zdali už byl objekt spojen s fortem, protože ve fortu jsme prozkoumali systém poteren patrně celý a spojení jsme nenašli). Každopádně obranné postavení Roppe spolu se stejnojmenným fortem stojí rozhodně za návštěvu. Sice se jedná oficiálně o vojenský prostor, ale prakticky je vše zarostlé a opuštěné, přitom poměrně rozsáhlé a bunkrolog si přijde na své. Nám prohlídka zabrala celé dopoledne. Také jsme byli celkem rádi, že je celý prostor zalesněný, protože slunce už opět začalo hicovat a přeci jen pod stromy byl trošku stín.
Nicméně říkal jsem si několikrát, že přes zimu by to tu bylo lepší – jednak je v létě všechno strašně zarostlé, jednak vždy, když jsem se vynořil z vychlazeného podzemí (kolem 10˚C), tak se mi venku v třicetistupňovém vedru okamžitě kompletně orosil foťák i s bleskem a bylo po focení. Podobně trpělo i PDAčko, které tahám kvůli GPSce a mapám (možná kvůli tomu mi odešla jedna karta) a vůbec veškerá elektronika. Zkrátka do podzemí se vyplatí tahat všechno vodotěsné i když není zrovna zaplavené.
Problém osobních věcí v podzemí řeším už dlouho a ještě jsem ho nevyřešil. Většinou s sebou mám asi tak deset předmětů, které chci mít po ruce. Neztratit je, a přitom je udržovat v čistotě a pokud možno v suchu, se mi zdá čím dál víc jako nadlidský úkol. A ještě být přiměřeně mobilní (abych se nemusel před prolézáním každé díry odstrojovat a zase nastrojovat). Takže vždycky před vstupem zdržuju – vyndat foťák, našroubovat blesk, nachystat si na lehce dostupné místo náhradní baterky, na hlavu čelovku, do kapsy šajnovací baterku (dostal jsem letos k narozeninám od své ženy parádní malou vodotěsnou duralovou baterku s 5Wattovou diodou, svítí to jak ďas), schovat GPSku a PDAčko, nic při vytahování a schovávání věcí nevytratit… Ráno (dokud jsem při silách) navíc ještě vypínám mobil a GPS modul, aby se mi v podzemí nevybíjely zbytečně baterky. No je to boj. Technika na jedné straně pomáhá, na druhé by to bez ní bylo mnohem jednodušší.
Na oběd jsme zastavili na plácku před fortem Bessoncourt. Při příjezdu byl plácek i se stolečky prázdný a opuštěný, ale ještě než jsme stačili vypnout motor, už si to přihasila na polední pauzu řidička s náklaďákem a krátce po ní i jakýsi chlap s dodávkou. Ale nedali jsme se odradit a na stolečky začali vytahovat na usušení naše promočené spacáky (v kempu se nám nechtělo stavět stan, tak jsme spali pod širákem a jako obvykle padla rosa). Hned na to jsme vytáhli obvyklou vepřovku a začali se ládovat, což přilákalo dvě malá koťata, která se vynořila odkudsi z křoví a začala drze loudit. V tu chvíli se aktivizoval i chlapík s dodávkou, ze kterého se vyklubal ras, který ta koťata přijel odchytit. Vůbec byla nějaká populární, asi pět minut poté, co s nimi odjel, přijela jiná dodávka a dvě paní se sháněly po kočkách.
Fort samotný jsme si ovšem moc neužili, je za plotem, podle všeho se jedná o obecní pozemek a čas od času u něj probíhají nějaké akce, kdy by mohl být přístupný. Takže jsme si udělali všichni stejnou fotku zpoza plotu a vyrazili k dalšímu fortu, kterým byl Vézelois. Ten je obklopený dvojitým plotem z dob, kdy armáda fort využívala jako muniční sklad. V současnosti by měl být otevírán veřejnosti, ale možná proto, že jsme tu byli v týdnu, byl fort zavřený a kvůli plotu jsme se nemohli podívat ani na povrch. Takže jsme jej pouze kousek obešli a na pravém křídle si stylem „vyskakování s foťákem nad plot“ vyfotili hezkou kasematu de Bourges.
Zkusili jsme tedy další bunkrologický cíl – fort Bois d’Oye. Z cesty k němu se vyklubalo pravé dobrodružství a navigátorovo peklo, protože jsme projížděli územím, kde právě probíhala výstavba trati pro TGV, což provázelo několik uzavírek a zároveň nově postavené prozatímní silničky, které samozřejmě nebyly v mapách. Po jedné z nich jsme se vydali, a na konci díky absenci dopravních značek málem vyjeli v protisměru výjezdem na silnici pro motorová vozidla. Atmosféra v autě zhoustla, ale navzdory překážkám jsem se do cíle přeci jen dostali.
Co se týče fortu, nečekali jsme žádné zázraky, ale nakonec jsme byli příjemně překvapeni. Sice zavřený (s obligátními cedulemi o vojenském prostoru na bráně), ale vyšlapaná cestička jasně ukazovala, kudy se musí dovnitř. Fort je využíván (možná načerno, to jsme nepoznali) jako airsoftové bojiště, v době naší návštěvy byl ale naštěstí opuštěný. V letech 1906-1908 byl modernizovaný, byla zde instalována věž pro dva 75mm kanóny, věž Galopin 155 R model 1907 pro jeden 155mm kanón, tři kulometné věže, nové betonové poterny a kasárna… Jako na ostatních belfortských fortech ani tady se bohužel žádná věž nezachovala. Fort má zajímavý tvar, celkem pět kaponiér (všechny jsme neviděli – do některých je prý nejjednodušší se dostat zvenčí z příkopu). Nový vchod, který je vtipně schovaný v příkopu vpravo od starého vchodu jsme také našli až skoro na konci prohlídky. A to vše jen díky absenci plánku (ten se vynořil z Internetu až tři měsíce po akci). A abych nezapomněl, na levém konci starého kasárenského traktu je hezky dochovaný muniční sklad (údajně pro 70 tun černého prachu).
Další „kamenáč“, který jsme měli v plánu navštívit (údajně byl částečně modernizovaný, ale zvenčí to teda příliš modernizovaně nevypadalo). Zaparkovali jsme v lese asi kilometr od fortu a vydali se parným odpolednem vzhůru k vrcholu (fort je na kopci). Cestou jsme zjistili, že kolem cesty dozrávají ostružiny, které se staly příjemným osvěžením pro ty, kterým standardní příděly již několik let nestačí k pokrytí energetických potřeb během bunkrologických průzkumů. Několik set metrů před fortem jsme okoukli muniční úkryty (byly hned u cesty) a chvíli na to jsme dorazili k levému křídlu fortu. V týlu u pěšiny byly jasné pozůstatky brány, ovšem most již dávno odkráčel na věčnost, takže jsme přemýšleli, kudy dovnitř. Příkop vytesaný ve skále podél týlové stěny byl sice prokácený a otvory do fortu zatarasené ostnatými dráty a podobnými hračkami, ale jinak vypadalo vše naprosto opuštěně.
Pokusil jsem se příkopem vyšplhat k bráně, ale doby, kdy jsem lezl po skalách, jsou už zjevně dávno pryč, a po chvíli váhání jsem svůj postup raději vzdal s tím, že se nejdřív podíváme na jiné možnosti. Nakonec jsme zjistili, že lze celkem pohodlně slézt do příkopu na levém křídle a hned první kaponiérou už poměrně nepohodlně, ale stále nepříliš obtížně vlézt dovnitř. Tak hurá. Začínáme standardní postup, valíme se chodbami, postupujeme podle pravidla levé ruky, blížíme se k nádvoří. Tady už to začíná vypadat, že fort snad někdo opravuje, lešení, sem tam nějaký vozík… Překvapení nás však čekalo až na dvoře kasáren. Anglický trávník dával jasně tušit, že fort nebude tak opuštěný, jak to z týlu vypadalo. Zkrátka se nám zase podařilo vlézt do muzea. Sice tu zrovna nikdo nebyl, ale i tak jsme radši po chvíli zase vypadli stejnou cestou, jako jsme přišli.
Zvenku jsme fort obešli a našli novou bránu na pravém křídle, kterou se obvykle chodí dovnitř. Fort spravuje jakási místní vesnická asociace, bývá čas od času otevřený, přes týden ale zjevně ne. Zdá se, že tento osud se začíná poslední dobou naplňovat pro většinu fortů kolem Belfortu, v drtivé většině jsou všelijak pozavírané. Vzrušující zážitek jsme měli při odjezdu z našeho provizorního parkoviště na lesní cestě. Ondra otočil auto, nasedli jsme, a v tom asi dvacet metrů před nás vyšlo na cestu divoké prase. Zastavilo se, koukalo na nás, motor běžel, prase neběželo… No legrace. Asi po půl minutě odkráčelo do houští na druhé straně cesty.
Odpoledne se již chýlilo a my bohužel neměli žádné info o kempech směrem na jih. Usoudili jsme tedy, že bude jistější spát zase v kempu v Belfortu, kde provedeme naplánování postupu na další den. Ale protože do tmy ještě zbýval nějaký čas a v kempu v Belfortu se dá ubytovat bez problémů i po sedmé hodině, rozhodli jsme se, že se ještě cestou zastavíme na malé modernizované ouvragi Essert.
Ouvrage Cote d’Essert je zajímavá už svým vchodem, který připomíná Brialmontovy forty kolem Lutychu (v týlu je souvislý val, kterým prochází v tunelu cesta k bráně fortu). Od nejbližšího místa k zaparkování auta je to sice bohužel nejmíň kilometr do kopce, naštěstí s GPSkou jsme nebloudili a šli přímo k cíli. Nahoře nás čekala uzamčená ouvrage se sluncem na špatné straně, což především Ondru velmi znechutilo a říkal cosi nehezkého na adresu fortů kolem Belfortu. Jediné, co se dá bez velkého prolézání houštím fotit, je právě týlová část fortu s bránou a dvěma kaponiérami, ale fort je západně od Belfortu, takže focení navečer je nejméně vhodné.
V kempu nás při plánování čekalo překvapení, když jsme zjistili, že Ondra do plánovací mapky zakreslil jeden z našich cílů – Bardonecchii – asi o sto kilometrů vedle skutečné polohy, což zásadně změnilo program dalších dní, protože po alpských klikatých cestičkách ujet sto kilometrů je program spíš na půl dne, než na dvouhodinový přesun.
21.8.2009, pátek
Ráno jsme z kempu vyrazili směrem na Montbéliard, kde Ondra naplánoval zastávku u fortu Mont Bart. Tento kamenný fort je provozovaný jako muzeum a je částečně modernizovaný, takže ač to tak zvenku nevypadá, uvnitř lze shlédnout například pancéřovou kasematu Mougin model 1878, toho času i s maketou originálního kanónu ráže 155mm. Sice jsme původně měli tento fort navštívit až odpoledne, protože ráno je fort zavřený, a plány jsme jaksi překombinovali a čekáním na odpolední prohlídku bychom ztratili drahocenný čas, který by nám později chyběl v Alpách. Takže jsme byli už dopředu smíření s&tím, že dovnitř se pravděpodobně nedostaneme. Fort jsme si zvenčí aspoň vyfotili, ale nějaký zázrak to věru nebyl, a tak jsme vyrazili dále na jih k fortu Joux jihovýchodně od Pontarlieru, kde jsou ty samé pancéřové kasematy Mougin.
K fortu jsme dojeli kolem poledne, našli místo na přecpaném parkovišti a protože už asi hodinu docela hustě pršelo, rozhodli jsme se vyčkat v autě a poobědvat typické bunkrácké jídlo – chleba s něčím (tuším, že tentokrát to byla klobáska, samozřejmě studená). Kupodivu déšť nezastavil množství turistů, kteří neustále proudili nahoru k fortu a dolů k autům. Nakonec jsme tedy Vylezli z auta i my a řádně vybaveni (baterky, foťáky, nepromokavé bunkdy…) začali stoupat k fortu. Teda spíš k hradu. Fort Joux je typický středověký hrad na skále, ke kterému byly z jedné strany přistavěné valy, na kterých se někde (nevěděli jsme kde) měly nacházet ony vytoužené kasematy Mougin.
Vstoupili jsme tedy bránou dovnitř, Zaplatili jsme si prohlídku a dohnali předchozí výpravu, které mladá francouzská průvodkyně vykládala cosi o životě na hradě ve středověku. Nuda, nuda, nuda. Ale aspoň byl čas z terasy fotit. Také jsme zahlédli jednu z kasemat, ale nevypadalo to, že by se prohlídka věnovala něčemu jinému, než hradním prostorám a osudům. Tedy, abych nebyl nespravedlivý, asi deset minut jsme strávili prohlídkou expozic zbraní a obrazů s výjevy z prusko-francouzské války.
Nakonec nejzajímavější část prohlídky byla, když jsme po točitém schodišti s několika sty schody sešli až někam dolů do míst, která sloužila jako vězeňské kobky. Průvodkyně zde přistoupila ke studni a že nás překvapí. „Jojo, to určitě, studna“, myslel jsem si. Ale když do ní vylila pohár vody a deset sekund nebylo nic slyšet, tak jsem začal valit oči. Kopaná studna široká nejmíň tři metry je hluboká nějakých 120 metrů. Ale tím byla prohlídka u konce. Co teď? Za pět éček jsme viděli středověký hrad a i když slečna průvodkyně nabízela, že nám bude anglicky stručně říkat, co je co, stejně to byl pořád jen hrad, a ty mě zase tolik nezajímají.
Ale pozitivní bylo, že mladé průvodkyně zde uměly anglicky. Šel jsem se tedy zeptat do pokladny, jestli bychom nemohli vidět „baterí Mogén ouvr dér“ a mával jsem rukou směrem ke kasematě. Slečna, které jsem to vysvětloval, sice anglicky uměla, ale o pancéřové kasematě toho věděla asi tolik jako já o vyšívání. Naštěstí dorazila právě i naše průvodkyně, které věděla, o co jde, a po chvíli váhání řekla, ať jdeme za ní.
A bylo to. Dovedla nás ke kasematě, ve které je úžasná maketa kanónu 155mm a chlapíkovi, který tam byl, vysvětlila, co jsme zač. Toho už bunkry zajímaly mnohem víc, ale pro změnu uměl jen francouzsky. Takže jsme sice zase nepokecali, ale chápal náš zápal a pustil nás vyfotit si kasematu i zvenčí z valu, což bylo super, protože pohyb na valu nad vysokou stěnou eskarpy může být pro neznalého turistu pěkně nebezpečný. Tudíž jsme se snažili ho moc neprovokovat pohybem po stěně eskarpy, vyfotili si kasematu a šli zase zpět. Mezitím se umoudřilo i počasí a vykouklo slunce, takže i fotografové si přišli na své.
Skalnatý hřbet severně od vesnice Les Angles, na kterém se nachází fort Joux, byl využit fortifikačními staviteli ke stavbě ještě dalších dvou fortů – Larmont inférieur a Larmont supérieur. Fort Larmont inférieur se nachází na skále přes údolí naproti fortu Joux a spolu s ním vytváří zajímavou scenérii. Vydali jsme se tedy ještě pěšky k tomuto fortu na druhé straně údolí.
K fortu vede z údolí turistická značka, která začíná u blockhausu dole u cesty. Do něj byla zabudována před druhou světovou válkou pevnůstka s kulometnými střílnami, ale ta je bohužel zavřená a nepřístupná stejně jako samotný blockhaus.
Po výstupu k fortu se nám naskytl pohled na bránu, která byla sice zavřená, ale pravděpodobně by se skrz ni dalo dostat dovnitř. Nicméně po zkušenostech z minulého dne jsem navrhl, ať fort nejdřív obejdeme podél příkopu, abychom zase nelezli do nějakého muzea. To se nakonec ukázalo jako prozíravé, protože na opačném křídle byla jěště hlavní brána, na které zrovna dělníci cosi opravovali. Takže z prohlídky interiéru sice nic nebylo, ale fort je hezký i zvenčí a vůbec to byla pěkná vycházka s výhledem na fort Joux.
Po návratu k autu jsme vyjeli po silnici směrem ke švýcarské hranici, kde Ondra sliboval zachovanou demontovatelnou věž (tourelle demontable) pro kulomet. Tu jsme také díky GPS souřadnicím po chvíli hledání našli a po chvíli váhání i oblezli a vyfotili (objekt s věží je za ohradníkem nepříjemně blízko obytných budov). Cestou jsme si u silnice vyfotili i dvě kasematy STG, z nichž jedna byla už kdysi dávno vyfocena Martinem Ráboňem a snímek publikován v knížce o Maginotově linii, kterou jsem v devadesátých letech jedním dechem přečetl a snil o tom, že tu Maginotovu linii taky jednou uvidím.
Tolik Francie. Uvažovali jsme, zda jet dále po francouzské straně k další kasematě STG (byla ovšem poněkud stranou přesunu), nebo přejet do Švýcarska a druhý den po dálnici kolem Ženevy se opět vrátit na francouzskou stranu, kde byl naším dalším cílem fort Ecluse. Nakonec jsme usoudili, že zkusíme švýcarskou variantu, kde se navíc v našem směru nachází známá tvrz Pré-Giroud (Vallorbe). Mysleli jsme si, že bude nejspíš zavřeno, ale i zvenčí má návštěva tvrze smysl, protože její objekty jsou docela fotogenické a zajímavé svým maskováním. Já se docela těšil, měly to být moje první švýcarské bunkry, co spatřím.
Na hranicích se Švýcarskem si na nás smlsli švýcarští celníci. (Švýcarsko je sice v Schengenu, ale tak nějak divně, v EU už není a pro převoz zboží přes hranice platí celní předpisy.) Zastavili jsme totiž v méně obvyklé řadě kvůli tomu, že jsme si u nich chtěli koupit dálniční známku. Tu nám nakonec prodali, ale až poté, co nám prolustrovali důkladně pasy a kufr. Vůbec se chovali, jako bychom byli pašeráci a každou chvíli se měli snažit ujet (vypnout motor, kromě řidiče zůstat všichni sedět v autě, zarputile se tvářící Švýcarka se postavila tak, aby mohla kdykoliv použít svůj proklatě nízko visící kolt, no kovbojka).
K tvrzi Pré-Giroud jsme dojeli asi deset minut po zavírací době, jak bylo patrné podle nástěnky u parkoviště. Před tvrzí už místní posádka seděla venku u skleniček se šnapsem a potvrdili, že je zavřeno. Ale když zjistili, že mluvíme anglicky, uvolili se a přemluvili svou kolegyni, aby nás ještě provedla. To bylo příjemné a vzhledem k tomu, že tato tvrz byla první švýcarské opevnění, které jsem kdy viděl, jsem měl oči dokořán a fotil jsem kde co (například 75mm kanón v centrálním objektu, strojovnu, dioramata s polní armádou i dioramata pevnostní).
Překvapilo mě, jak úsporně řešili Švýcaři vybavení svých tvrzí. Spojovací chodby pouze vyrubané ve skále, žádná vzduchotechnika jako u nás – pouze rozvody u zbraní, na které si vojáci napojovali své plynové masky (jako po válce na objektech na Jižní Moravě). Snaha o zjednodušená řešení šla tak daleko, že záměrné desky se situačním náčrtem umístěné nad zbraněmi ukazovaly terén venku obráceně a vzhůru nohama, takže si voják nejdřív musel zvyknout na to, že když mu ukazatel jede nahoru, tak ve skutečnosti tlačí hlaveň k zemi (české řešení už asi bylo pro Švýcary moc složité…).
Pré-Giroud jsme si samozřejmě oběhli i zvenčí, v nastávajícím soumraku každý fotil jak o závod. Každý objekt je maskovaný trochu jiným způsobem a ve srovnání s našimi středoevropskými způsoby maskování byly ty švýcarské velmi originální. Zapomenout bych neměl ani na všudypřítomné Hetzery (první nás čekal už u křižovatky dole v údolí).
Zbývala již jen cesta do kempu. Vzhledem k tomu, že jsme opět neměli s výjimkou mé GPS podklady, zvolil jsem kemp v Rolle u Ženevského jezera (GPS N46.461693,E6.34679) a vyrazili jsme. Ondrovi se jako obvykle nelíbila cesta, kterou GPS vybrala, ale větší krize nastala, když jsme dojeli do cíle. Žádný kemp na místě totiž nebyl. Tak jsme se po krátkém váhání vydali dál směrem na Ženevu po pobřežní cestě, abychom asi po dvoustech metrech narazili na odbočku do kempu. Hurá. Dokonce to byl náš hledaný kemp. Poučení mělo znít: nevěř POI bodům pro Švýcarsko v navigaci iGO8. Druhé poučení: kempy kolem Ženevského jezera jsou v létě natřískané až na půdu. Aspoň že slečna na recepci mluvila celkem plynně francouzsky, německy i anglicky.
22.8.2009, sobota
Dnešním prvním cílem byl fort Ecluse ve Francii. Čekali jsme, že po dálnici přes Ženevu v sobotu ráno nebude silný provoz a cesta bude probíhat rychle. Ale opět jsme se spletli. Poznali pěkný kus Ženevy díky tomu, že Švýcaři se rozhodli kompletně rozkopat předměstí, kterým jsme projížděli. GPS byla nejdřív k ničemu, ale v druhém kole nám naštěstí pomohla se bočními uličkami pomalu proplést do původního směru. Aspoň, že jsem viděl bájný CERN (ale pamatuju si z něj jen kulovitou budovu, co vypadala, že je totálně orezlá a každou chvíli spadne).
Kamenný fort Ecluse patří k nejhezčím ve zdejší oblasti. Tvoří jej ve skutečnosti forty dva spojení ve skále vyrubanou chodbou s 1165 schody překonávající převýšení asi 200 metrů. Fort bránil údolí, kterým odedávna vedla hlavní cesta na Ženevu. Dolní fort vznikl kompletní přestavbou předešlé pevnosti na začátku 19. století, horní fort byl budován od základů ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století. Fort je velmi fotogenický. Je v něm provozováno muzeum s expozicemi týkajícími se jak pevnosti samotné, tak i okolní přírody (okolí tvoří rezervaci Nature 2000). Ve skále u silnice byla před druhou světovou válkou postavená v rámci výstavby Maginotovy linie kasemata pro protitankový kanón, která byla chodbou spojená s dolním fortem (ale my jsme onu chodbu nenašli a zvenčí je to dnes zazděné).
Krátce před devátou hodinou jsme dojeli na parkoviště u dolního fortu (GPS N46.119896,E5.89029), vyfotili si z cesty dolní fort a protože jsme netušili, jak to vypadá vevnitř, rozhodli jsme se vyjet autem ještě k hornímu fortu (abychom nemuseli pěšky prudkou stezkou pro pěší). Sice jsme tím vyřešili převýšení samotné, ale stejně jsme museli ujít skoro dva kilometry pěšky, protože cesta k hornímu fortu je uzavřená krátce za vesnicí Longeray. Mezi forty je také via ferrata, pokud máte lezecké vybavení, lze jen doporučit, zespodu to vypadalo hezky.
Ve chvíli, když jsme dorazili k hornímu fortu, zároveň dolézali po skalní cestě horolezci, což se ukázalo jako klíčové, protože jim průvodci otevřeli bránu, aby mohli sejít vnitřkem pevnosti po schodech dolů. Tahle sranda stojí jedno Euro na osobu a slečna průvodkyně tam pustila i nás, byť bylo jasné, že jsme po skále vylézt nahoru nemohli. Vzhledem k tomu, že toto Euro bylo jen zlomek ceny normálního vstupného, mohli jsme si blahopřát. Schodiště je zajímavé, lze z něj vejít do několika kaveren s postaveními pro kanóny. Ale to je tak vše. Z vybavení se nechodovalo prakticky nic. Zmíněné expozice jsou až v prostorách dolního fortu. Jediný problém byl, že jsme se tím pádem museli přeci jen vyšplhat po příkré turistické stezce nahoru k hornímu fortu, abychom se dostali k autu.
Fortem Ecluse skoncil náš program na této straně Francie a následoval přesun po dálnicích přes Modane do Bardonecchie. Nejzajímavější na této cestě byl téměř 13 km dlouhý tunel Frejus, kterým jsme se dostali do Itálie. Sice jsme za jednosměrný průjezd zaplatili 33 Eur, ale zase jsme ušetřili obrovské množství času, který bychom strávili přejezdem po klikatých silničkách přes hřeben (zase bychom ale jeli kolem tvrzí Lavoir a Pas du Roc, člověk si nevybere). Před tunelem na francouzské straně jsme ještě na chvíli zastavili na odpočívadle, abychom si mohli vyfotit fort Replaton, který byl krásně vidět.
V okolí Bardonecchie jsme plánovali strávit tři dny návštěvou různých starších fortů a italských oper (tvrzí) z druhé světové války, vesměs umístěných v nadmořských výškách kolem 2000 metrů. Dnes jsme ovšem dorazili až po poledni, takže na nějaké velké výstupy to nevypadalo. Místo toho jsme se vydali šturmem do kopce na blízký pancéřový (to tvrdil Ondra) fort Bramafam (www.fortebramafam.it). Tento fort je turisticky docela dost navštěvovaný, je kamenný (všechny pancéřové věže byly dávno vytrženy) a nebyl by nijak extrémně zajímavý, kdyby tu nebylo také hodně dobré pevnostní muzeum (a nebýt super). Začalo to už u pokladny, kde prodávají velké množství literatury (například o Vallo Alpinu z pera P. G. Corina, kterého jsme tu i potkali a Ondra si s ním rukama nohama i popovídal). Bohužel znalost cizích jazyků byla u lidí ve zdejším muzeu dost tristní a italština zase nepatří k našim koníčkům. Ale i tak muzeum stojí za to navštívit. Ve venkovních expozicích lze spatřit velké množství meziválečných kanónů včetně několika modelů škodováckých kanónů (například protitankový 47mm kanón Škoda A5). Nejvíce toho lze ovšem spatřit v interiérech, kde jsou expozice věnující se jak italským fortovým pevnostem a alpským jednotkám, tak i Vallo Alpinu s množstvím trojrozměrných exponátů, zbraní a fotografií. Například zde uvidíte kompletní uzávěr střílny pro 75mm kanón, které se v terénu dochovaly už asi jen na jednom místě.
Po prohlídce, když místní pochopili, že se o bunkry zajímáme hlouběji, tak nám přidělili tři mladé průvodce, abychom bez problému našli dvě blízké opery, na které se ptal Ondra samotného „Džordžína“ Corina. Já zase dostal k jedné zakoupené knížce zdarma dvě další a nějaké pohledy. S našimi průvodci byla celkem legrace, chvílemi horkokrevně diskutovali, kde ty opery vlastně jsou. Anglicky bohužel neuměli skoro vůbec. A měli srandu z naší typické japonské akce s fotoaparáty v operách samotných. Ale nutno přiznat, že bez nich bychom ani jednu z oper u Bramafamu asi nenašli. Určitě ne C15 (centro 15), co měla vchod nahoře z římsy ve skalní stěně a druhý o sto metrů níž na úpatí kopce vedle kolejiště v Bardonecchii. Chůze po jejím příkrém schodišti po první stovce schodů vyžadovala pekelné soustředění, protože hlava se už začínala točit a škobrtnout, tak se zastavím asi až dole. A zábradlí samozřejmě žádné.
Večerní bivakování bylo mírně problematické. Přímo u Bardonecchie jsou sice směrem k francouzským hranicím v údolí Valle Stretta dva kempy, ale takové divné, hned jsme je zavrhli (plné karavanů a nebyly vidět žádné stany). Nakonec nás Ondra přemluvil, že spát budeme v italských kasárnách (opuštěných) kus nad silnicí v tom samém údolí asi sto metrů za hranicí (takže už ve Francii, ale auto jsme nechali v Itálii). Francie má tu výhodu, že jak jsem pochopil, toleruje se tam bivakování. V Itálii ne, takže když jsme kramařili spacáky z auta dole pod kasárnami a zastavili u nás carabinieri, měli jsme trochu nahnáno. Ale prošlo to v pohodě poté, co zjistili, že neumíme italsky. Z terasy před kasárnami byl hezký výhled do údolí na naše auto. Uvnitř byl sice bordel, ale v nouzi za deště to bylo dobré přístřeší. A na terase se krásně popíjelo pivko a rozvíjely bunkrologické debaty :).
23.8.2009, neděle
Den začal příznivým slunečným počasím. Dnes byl v plánu vysokohorský výstup k italské baterii B3 nad vrcholkem Tre Croci západně od Bardonecchie (Vallo Alpino, sektor Quatro Sorelle). Baterie je na rozdíl od jiných podobných baterií Vallo Alpina v této oblasti poměrně dobře zachovaná a hlavně se zde dochovaly i pancéřové desky ve střílnách pro 75mm kanóny (kompletní uzávěr střílny tohoto typu jsme viděli na Bramafamu). Dělostřelecký srub pro tento kanón jsme dříve navšťívili třeba ve Slovinsku na Soči, ale tam už po pancéřových částech nebylo ani potuchy (popsáno tady, případně v mé cestovní zprávě (7.5.2006)).
Vyrazili jsme tedy od kasáren autem zpět do Bardonecchie k nástupu pod kopec. Přitom se ukázalo, že navigovat podle italské speciálky (byť 1:25000) ve městě je téměř mission impossible. Zobrazená byla každá druhá odbočka, takže nakonec nezbylo, než stejně zapnout GPSku, abychom nestrávili celé dopoledne v uličkách města. No a pak už si pamatuju jen nekonečné serpentiny a také šturmování pěšinkami, které ty serpentiny přetínaly nejkratší cestou. Měl jsem dobrou náladu, mám tyhle výstupy rád, funící Ondra to chvílemi špatně nesl. Ale je pravda, že jsem mohl svou dobrou náladu dávat méně na odiv, ha. Překonané převýšení činilo asi 1000 metrů. Nahoru se dá dojet i autem, ale musí být terénní a počítejte s tím, že od pátku až do neděle platí na podobné cesty zákaz vjezdu.
Baterie B3 se nachází přibližně ve výšce 2300 m.n.m. a je od ní nádherný výhled jak směrem do Francie, tak k Bardonecchii. Tvoří ji šest kanónových objektů, jedna pozorovatelna, dva vchodové objekty (plus jeden zřejmě nouzový východ pod pozorovatelnou) a kulometný objekt s nouzovým východem. Kromě jednoho kanónového objektu jsou všechny objekty zachované a zachovala se i velká část střílnových pancéřových desek. Běhal jsem jak blázen po loukách pod baterií, abych se pokusil vyfotit nějaký celkový pohled, ale nebylo to ono, asi by to chtělo fotku z letadla.
Také jsme se mrkli na otevřenou baterii Monte Gasparre pro čtyři 149mm kanóny několik set metrů jižně od B3. Když nepočítám půl hodiny na svačino-oběd, tak jsme zde strávili dvě super hodiny. Focením zvenčí a prolézáním podzemí.
Cestou zpátky jsme se ještě zastavili na podobně velké baterii B4 (necelý kilometr severně od B3). Ta však má již kromě dvou vchodových objektů všechny bojové objekty odstřelené, čímž došlo i k zavalení části podzemí. To jsme si samozřejmě také prolezli a je to tak – vlhko a hromady suti. Nicméně nelituju, že jsme si sem zašli, od odstřelených objektů byl opět nádherný výhled na okolní scenérie a na italská kasárna pod Frejusem.
Po sestupu zbývalo do setmění stále poměrně dost času, a tak jsme vyjeli na další bunkry. Nejdříve jsme o půl paté dorazili k blockhausu chránícímu ústí štoly vedoucí ze železničního tunelu pod Frejusem. To je taková polorozbořená kameno-cihlovo-betonová stavba připomínající hrad, s velkou bránou do tunelu. Bohužel bez oficiálního povolení není radno lézt přes plot, kvůli propojení s tunelem pod Frejusem je vevnitř fůra kamer a údajně v případě narušení je na místě v mžiku policie.
Takže jsme to tady neprodlužovali a vydali se dále na východ směrem k Oulxu, kde jsme plánovali přespat v kempu. Ale stále ještě svítilo slunce, takže jsme ve čtvrt na šest vyrazili k dalšímu zajímavému bunkru – opeře 201ter za Oulxem (GPS N45.046472,E6.855098). Opera je (nebo spíše byla) zajímavá tím, že byla opuštěná v rozestavěném stavu, nedaleko byl navíc postavený obří protitankový betonový příkop, což u Italů též není zvykem. Ondra o opeře mluvil v superlativech, že jsou tu krásně obnažené základy, na konci byl ovšem nejvíce zklamaný. Italové totiž začali hned vedle budovat úložiště jakéhosi odpadu a v současnosti je interiér bunkru z velké části zasypaný zeminou a povrch je zarostlý travou, takže o krásných obnažených základech jsme si mohli nechat zdát. No co už, rychle našli, rychle odešli. Resp. odjeli. Odjeli přes nedalekou vesnici Gad, podle GPS navigace to mělo být rychlejší, protože kratší k hlavní silnici. Ondra mě pak proklínal, čemuž jsem se tentokrát nedivil, protože vesnice Gad je shluk domů s velmi, ale velmi úzkými uličkami (na každé straně auta tak půl metru), prostě obrovská zábava. Takže příště raději zpátky na sever rovnou k dálnici.
Ale co s tím zbylým časem? Vždyť ještě není ani šest hodin. Už jsem sice byl po dopoledním výstupu docela vláčný a po dvou nocích bez sprchy i docela ulepený, ale potíž je v tom, že ostatní neví, kdy přestat. Jako obvykle. Už jsem to po těch letech mohl čekat. A tak jsme se vydali na další výstup s převýšením asi 300 metrů, tentokrát k rozestavěné baterii B7 pro čtyři 75mm kanóny (stejné jako na B3). Z údolí je tato baterie vidět jako velké díry ve skalní stěně nad ním. Rozestavěná tentokráte znamená, že bylo v hrubém profilu vyrubané podzemí a kromě vstupního portálu tam není po betonu ani stopa. Ale je to zajímavé, ne že ne. Takže jsem na parkovišti pod kopcem rychle snědl tatranku, do batohu narval další a hurá šturmem do kopce.
Ve třičtvrtě na sedm už jsme koukali z jedné z děr (budoucí kanónový objekt) ve skalní stěně na zapadající slunce. Mimochodem, hlavní vstupní portál je sice zavalený, ale to nás přeci nemohlo zastavit. S bunkrologickým čichem jsme postupovali po obvodu kopce, až jsme našli odval pod budoucím objektem s takovou těsnou dírou vedoucí do podzemí. Zpětně zjišťuju, že jsme šli nejkratší cestou k jedinému rozumnému vchodu. No jak říkám, bunkrologický čich. Podzemí je hezké, prostorné, hlavní chodba vytváří obdélník, ze kterého vybíhají jednotlivé chodby k budoucím objektům. Ale není moc co zkoumat, pět minut po sedmé už jsme uháněli zpátky k autu, abychom se zvládli vnutit do kempu.
Kemp Gran Bosco u Salbertrandu (www.campinggranbosco.it), kde jsme nakonec skončili, se ovšem ukázal jako celkem přívětivý, ubytovat se lze bez problému i v osm večer. Navíc je zde restaurace, kde dělají docela dobrou pizzu a čepují tady pivo. No, kde jsme asi tak skončili, že.
24.8.2009, pondělí
Ráno mlha. Škoda, zatím nám počasí tady v horách docela přálo. Ale nevadí. V plánu je docela dlouhý přesun k italské pevnosti Fenestrelle (GPS parkoviště N45.030697,E7.059348). Je sice stará, kamenná, ale velká rozlohou a zvlášť zajímavá tím, že je tvořena dvěma forty s velkým převýšením, mezi kterými je postavena souvislá poterna se zhruba čtyřmi tisíci schody. V pevnosti je muzeum a chodí se s průvodcem. Lze si vybrat buď celodenní výlet, kdy se jde až k hornímu fortu, nebo tříhodinovou výpravu zhruba do třetiny svahu k pozorovatelně, případně hodinovou prohlídku, ta ovšem prochází jen základními budovami hlavního fortu, což je typická hradní prohlídka (tady bylo vězení, bla bla, tady byla ložnice panovníka bla bla). My si zvolili tříhodinovou kompromisní variantu (hradní prohlídka je ovšem součástí všech variant, bohužel). Samostatně se pohybovat po pevnosti nelze, protože podle mínění průvodců je to nebezpečné. (To je i tak, jedna prostorově významnější paní dostala během naší výpravy při stoupání po schodech málem infarkt.)
Naši průvodkyní byla mladá, relativně sympatická průvodkyně, hovořící samozřejmě italsky (anglicky sice taky, ale to by nebyla taková zábava. Ovšem při sestupu od pozorovatelny jsme potkali jednu anglickou výpravu, takže se zřejmě dá domluvit i cizojazyčná prohlídka.
Jinak, jsme v Itálii, takže žádný stres. Že průvodkyně začíná prohlídku o patnáct minut později? Komu to vadí? (Což je mimochodem pěkný kontrast se Švýcarskem, kde se průvodce zvedl přesně patnáct sekund před začátkem a v celou už nám trhal lístky.) Hradní prohlídka byla podle očekávání pěkně nudná. V jednom místě průvodkyně začala šajnovat baterkou do studny, tak jsem se protlačil zástupem, abych se podíval, jak je hluboká a ejhle – žabinec půl metru pod okrajem. Když to srovnám s Jouxem…
Asi po hodině jsme konečně vyšli na terasy začínající v horní části fortu a po půlhodinové přestávce na čůrání jsme vyrazili střídavě poternou a střídavě po terasách podél poterny nahoru do kopce směrem k pozorovatelně. Cestou jsme minuli docela hezký muniční sklad a kasárna. Tam jsem se vzdálil asi pět metrů od výpravy a zaplul do vedlejších dveří. Přede mnou byl otevřený prostor kasáren, kde chyběla podlaha mezi mým patrem a přízemím. Udělal jsem si fotku a vracel se v poklidu zpátky, ale ouha, viděla mě průvodkyně. Zbledla a lámanou angličtinou říkala něco jako „you have to stay with the group, it is very dangerous“. No prostě „ty ty ty, škaredý chlapec“. Ale my bunkrologové jsme na podobné trosky již zvyklí a máme v jejich průzkumu značnou praxi. Což samozřejmě nemohla tušit. Takže vlastně o nic nešlo. Narozdíl od ostatních mám relativně slušnou fotku (zespoda se to kvůli všelijakým instalacím rozumně vyfotit nedalo).
Po prvním úseku poternou průvodkyně dala ostatním na výběr, zda chtějí dále nahoru opět po schodech nebo vyjít na pěšinu po terasách. Je jasné, že sedm z deseti bunkrologů doporučuje cestu poternou, ale jediní bunkrologové jsme tu byli my a normální návštěvníci chtěli chodit radši venku. Nicméně tam se mezitím začala zvedat mlha, takže i cesta venkem byla nakonec přínosná kvůli výhledům. Zbytek prohlídky uběhl jako voda a o půl druhé jsme stáli na parkovišti u vozu a přemýšleli, co dál.
Hodinu na to jsme již parkovali u horního fortu, kam vede uzoučká asfaltka, na které by se dvě auta nevyhnula. Moc dlouho jsme tu nepobyli, protože fort je samozřejmě za plotem. Výhodné bylo, že naše cesta dále pokračovala, byť jen jako šotolinová, k dalším místním fortifikacím podél cesty do sedla Colle delle Finestre. Přes toto sedlo jsme chtěli zkusit projet do Susy, čímž bychom si podstatně zkrátili zpáteční cestu do kempu ze včerejška.
Prvním fortem, u kterého jsme zastavili, byl fort Serre-Marie. Vyzbrojen byl čtyřmi 150mm kanóny v otevřených postaveních na barbetách, měl postřelovat přístup k fortu Fenestrelle údolím ze západu. Několik set metrů nad tímto fortem se na hřebeni nachází ještě krásný fotogenický blockhaus Falouel. Do fortu Serre-Marie jsme nakonec nešli, protože kolem něj byly cedule se zákazem vstupu, což by nás nezastavilo, kdyby ovšem u zdi fortu nepochodovali dva podivní lidé s tyčí a neustále nepoklepávali na zdivo. Vzhledem k tomu, že nám nebylo jasné, zdali ve fortu třeba neprobíhají momentálně nějaké práce, nechali jsme jej svému osudu a vyrazili dále do sedla, kde je v nadmořské výšce 2170m.n.m. postaven další fort – Colle Finestre.
Fort Colle Finestre je sice taky kamenný, ale svého času byl vyzbrojen dvěma otočnými věžemi pro 57mm kanóny. Ty už tam teď samozřejmě nejsou, ale má hezkou týlovou kaponiéru a celkově je docela fotogenický. Byl by ovšem víc, kdyby sedlo takto odpoledne již nebylo utopené v mracích.
Cesta ze sedla dolů do Susy se ukázala jako příliš dobrodružná, když hned v první zatáčce Ondra nedokázal auto napoprvé vytočit. Takže jsme se rozhodli to nehrotit a vydat se zpátky. Mimochodem, do tohoto sedla byla před několika lety postavena z jihu asfaltka (napojila se na naši šotolinovou cestu krátce před sedlem), protože zde končila etapa cyklistického závodu Giro de Italia. Díky ní a navigaci, která o poměrně nové silnici narozdíl od papírové mapy věděla, jsme se dostali do údolí poměrně rychle a bezproblémově (ale cesta je úzká, dvě auta se sotva vyhnou).
Dnes to bylo z bunkrů vše, když nepočítám, že jsme před Oulxem krátce viděli vykouknout z mraků vrcholek Chabertonu s baterií osvícenou zapadajícím sluncem. Přemýšleli jsme, kam zapadnout na noc, a nakonec jsme se rozhodli opět přenocovat v opuštěných kasárnách ve Valle Stretta jihozápadně od Bardonecchie.
Z popíjení piva na terase dnes bohužel nic nebylo, protože venku se v mezičase pěkně rozpršelo a obcházely nás bouřky. Takže jsme popíjeli tentokrát vevnitř a já již poněkolikáté ocenil skládací židličku z Tesca za 60 korun. No a pak přišla Honzovi Pavlovi SMSka, že v neděli umřel Aleš Horák, což v nás vzbudilo zádumčivou náladu. Vzpomínám, jak jsem vždy hltal Alešovy fotky ze zahraničních pevností, které promítal na různých bunkrologických setkáních.
25.8.2009, úterý
Ráno jsme se probudili do mlhy, ale naštěstí nepršelo. Utěšoval jsem se, že se třeba mlha časem zvedne a bude zase svítit slunce. Den předtím jsme se nakonec dohodli, že tento den se vydáme opět na turistický výšlap ze sedla cestou do Col de Echelle směrem k sedlu Passo della Mulattiera a odtud na sever až k baterii B1. Většinu dne jsme měli trávit ve výškách nad 2000 metrů. Hlavním lákadlem pak byly centra (čti čentra) C33 a C32, u kterých se nachází odstřelené a neodvezené pancéřové kulometné kopule.
Ranní mlha se začla trochu rozpouštět až když jsme dorazili ke zmíněným centrům, což bylo super kvůli focení. Ovšem záhy zase přišly mraky, takže jsme se téměř celý den pohybovali v mlze.
V okolí center se též válely další železné součásti – kusy dveří, zárubní, překážek, pancéřové strážnice, nikdo se nenamáhal tohle železo posbírat a odvézt, prostě po válce spojenci italské pevnosti jen odstřelili, aby se už v budoucnosti nedaly použít.
Kus za sedlem Passo della Mulattiera nás moje GPSka vysloveně zachránila od bloudění, protože směr, kterým ukazovala, nám připadal špatný. Bez ní bychom šli jinam (a špatně) ovšem my. Nakonec jsme dorazili až ke zmíněné baterii B1, ale poté, co jsme našli několik odstřelených objektů a žádný vstup do podzemí, jsme to vzdali a vydali se na zpáteční cestu. Na té nás ve výšce 2400 metrů na hřebeni zaskočila bouřka. Sice na vedlejším kopci, ale vzdušnou čarou to byl kousek. Nemám bouřky na hřebeni rád, takže jsem nečekal, až si Ondra prohlédne centro C2 (beztak to byly opět jen trosky centra) a uháněl jsem dolů k vytrhaným kopulím, jak to jen šlo. Naštěstí bouřka jak rychle přišla, tak i odešla.
Italské bunkry nás dnes provázely na hřebeni téměř celý den. Prakticky všechny jsou poničené, s odstřelenými objekty, ale častokrát se dá dostat do podzemí. Výlet byl fyzicky docela náročný (nic pro Duba), ke konci už jsem sotva mlel nohama, ale bylo to hezké, doslova bunkr na bunkru. Ovšem, kdyby byla dobrá dohlednost, bylo by to lepší. Na závěr jsme se v šest hodin vyfotili na kulometné kopuli centra C37 v sedle u auta a bylo to. Škoda, že je Bardonecchia z Čech tak daleko, tůry po bunkrech po okolních Alpách by byla dovolená přesně dle mého gusta. Na další bunkry už dnes nebyly síly (nic nebylo vysloveně po cestě), a tak jsme se vydali přespat opět do kempu Gran Bosco z předminulé noci, neb jsme měli další den v úmyslu pokračovat tím směrem dále na Moncenisio a Francii.
O některých objektech dnešního dne píše Ondra tady.
26.8.2009, středa
Ráno klasická mlha, ale ještě než jsme vyrazili z kempu, začala se trhat, takže jsme měli možnost mrknout na sever na svah horského hřebenu, na kterém se ve výšce 2150 m.n.m. nachází italská pancéřová baterie Pramand – náš první dnešní cíl. Teda, pancéřová už moc není, všechny čtyři dělové věže pro kanóny 149/35 ráže 149mm typu Armstrong byly vytrženy. Objekt baterie samotné je betonový a byl postaven na začátku 20. století, čekali jsme tedy relativně moderní bunkr.
K baterii vede poměrně slušná šotolinová cesta, která je hojně využívána především motorkáři a majiteli terénních aut. My to s Mazdou zkusili též, ale každých několik desítek metrů je napříč cestou mělká odvodňovací rýha s terénní vlnou, se kterou mělo plně naložené osobní auto dost problém. Ondra zkoušel postupně různé strategie najíždění, až se totálně vyprudil a v polovině kopce uznal, že tudy cesta nevede. Nezbylo, než ty zhruba čtyři kilometry dojít pěšky. (Dolů to pak bylo ještě horší, takže jsme museli pěšky celých deset kilometrů až do vesnice, kde na nás Ondra s autem čekal.)
Baterie byla, ehm, zajímavá. Samozřejmě. Akorát že utopená v mracích, takže fotit se moc nedalo, vidět bylo tak na padesát metrů. A navíc přímo u týlové stěny kempovaly dvě německé terénní dodávky. Kempuje se zde asi poměrně často, soudě podle zabordelení vnitřku, kde je třeba dávat bedlivý pozor, do čeho člověk šlape. Z objektu vede také poterna do jakéhosi týlového objektu nalepeného ke skalní stěně. Ještě jsme se pokoušeli najít nějakou betonovou pozorovatelnu, o které Ondra tvrdil, že tu někde jistě bude, ale příliš úspěšní jsme nebyli – v té mlze bylo prd vidět. Jediné, co jsme našli, byla kamenná pozorovatelna nalepená na skalním ostrohu kousek od přístupové cesty asi 200 metrů pod baterií. Takové vlaštovčí hnízdo, ale třeba to bylo ono.
Jinak cestou dolů se to pěšky vyplatí zkrátit po turistické značce. My to tak dělali až u dolních serpentin, protože nahoře jsme ještě nevěděli, kam ta stezka vede a měli jsme strach, aby nás to nezavedlo někam pryč.
Jinak dnešním obecným plánem bylo dojet přes Moncenisio až do francouzského Bourg-Saint-Maurice na nepříliš navštěvovanou část Maginotovy linie. Cesta vedla přes Susu, kde jsme se měli zastavit u dalšího italského pancéřového fortu Combe, který měl kdysi dávno (než byly vytrženy) dvě věže Gruson pro 120mm kanóny a dvě pro 57mm kanóny. Tak jo. Zoufalou snahu najít v Suse supermarket jsme rychle vzdali, takže k fortu jsme dorazili celkem záhy. Tedy… spíš k hradu. Týlová strana byla vylepšena cihlami a vzniklo tam cosi jako cimbuří, ze kterého koukají dělové hlavně jak ze 17. století. A fort samotný je navzdory kdysi instalovaným pancéřovým věžím typický kamenáč. Takže to vypadá opravdu spíše jako zřícenina hradu, navíc je to celé ve vesnici a za plotem. Jak jsem to viděl, tak jsem věděl, že to vidět nemusím. To Ondra se nevzdal a dostal se i dovnitř, ale z toho, co říkal, jsem se jen ujistil, že to za tu návštěvu nestojí.
Zábavným zpestřením byl místní důchodce, který vylezl z branky kousek od fortu v místě, kde jsme parkovali. My jsme samozřejmě mysleli, že je to typický důchodce prudič, který z té branky vylezl jen proto, aby vyzvídal, jestli mu nechceme třeba něco ukrást nebo pošlapat trávník. Ale ono ne. On totiž, když viděl, že máme cizí poznávací značku, tak ho napadlo, že máme nějaký problém (co by taky logicky cizinci hledali v téhle prdeli, že). A přišel se zeptat, jestli něco nepotřebujeme. Vodu třeba… Tak teď nevím, jsou důchodci u nás jiní, nebo byl jiný jen on?
Ale to už je z Itálie opravdu vše. Arrivederci. Stejně je divné, že letos jsme ani nepoužívali vtipná zpestření našich hovorů jako například cornuto fumare, kterýžto výraz byl velmi oblíbený dva roky zpátky v Tyrolích.
Cesta do Francie byla chvílemi docela dobrodružná. Nejdřív Moncenisio. Ondra se rozplýval, kde všude byl a co tam dělal, a já se zatím modlil, abychom v nějaké serpentině nepotkali třeba auto. I když, tady už jsem ty horské serpentiny začal jakž takž psychicky zvládat. A také jsme na chvíli zastavili v průsmyku a já si vyfotil italský bunkr s jednostřílnovou kulometnou kopulí. A musím říct, že celkově to tu na mě udělalo mnohem větší dojem, než na Internetu. Někdy bych sem chtěl jet na dýl a místní bunkry si projít.
Dole ve Francii v Lanslevillardu byly otevřené obchody včetně malého supermarketu, takže jsme prozíravě doplnili zásoby potravin a piva a vyrazili vstříc dalšímu průsmyku – tentokráte hned nejvyššímu evropskému silničnímu průsmyku – Col de L’Iseran (2770 m.n.m.). Chvílemi to bylo napínavé, asfaltka je tu sice dobrá, ale úzká, vpravo prudké několik set metrů dlouhé svahy, svodidla žádná. Aspoň že byly krásné výhledy. Dolů z kopce jsme jeli převážně na dvojku, abychom neupekli brzdy. Některé návyky člověk v Čechách holt nezíská a Ondra ty brzdy poprvé prý také upekl. A ještě bylo fascinující, že jsme potkávali poměrně hodně cyklistů na silničních kolech. Dobrá výzva, jen kdyby tu nejezdila ta auta.
Do Bourg-Saint-Maurice jsme dojeli v sedm večer, rychle si zaplatili první kemp, na který jsme narazili, a vyrazili jsme zpátky do terénu na obhlídku demontovatelných kulometných věží rozmístěných kolem říčky Isére. Jedna krásně dochovaná, dokonce s naučnou tabulí, je u parkoviště kousek za Seezem. Navnaděni její zachovalostí jsme vyrazili ještě kilometr proti proudu k lokalitě, kde podle plánku byly kdysi další dvě. Z jedné z nich jsme našli základový prstenec plný břečky, což se ovšem nesetkalo u výpravy s patřičným nadšením, takže jsme se místo hledání té druhé raději vrátili zpátky do kempu.
27.8.2009, čtvrtek
V Bourg-Saint-Maurice té Maginotky moc není. Mysleli jsme, že během půl dne to všechno oběháme a vyrazíme přes Itálii a tunel pod Mont-Blancem do Chamonix a dále do Švýcarska. Jenže tak to samozřejmě nebylo.
Nejdřív zastávka v Bourgu na malé tvrzi Chatelard. Postavený jen jeden bojový objekt, samozřejmě zavřený, přímo ve vesnici. Pak hledání další demontovatelné věže, podle Ondry „někde u supermarketu“. Tak tam to nakonec samozřejmě nebylo, ale našli jsme ji. Ještě kousek nad tvrzí Chatelard, na kopci s prima výhledem (mj. na supermarket). Pak konečně i do toho supermarketu. Musíme domů dovézt nějaká vína. Sice jsme byli napjatí, protože každý těch lahví bral hned několik, k tomu piva na večer, a měli jsme jet přes Švýcarsko, kde je povolené vézt jen dva litry alkoholu na osobu. A posledně nás na hranici probírali. No ale stejně jsme neodolali a nakoupili každý minimálně dvakrát tolik. Snad si socek z Čech nebudou tentokrát všímat, muhehe.
Asi kilometr od supermarketu na druhou stranu je další malá tvrz – opět jen s jedním objektem – Cave á Canon. A opět zavřeno. Tož co teď. Poslední atrakcí by mohl být fort Truc. Sice kamenáč, ale prý modernizovaný. Původní přístupová cesta vedla kolem baterie Vulmix, kterou má stále obsazenou armáda (což je škoda, protože ta byla modernizována nejvíc a jsou zde například i kulometné věže). Jenže ouha. Armáda měla ten den střelby a přístupová cesta byla uzavřená. Takže jsme si dali v parném slunečném dni výstup s převýšením tak 500 metrů pěšky. No jo, kdybych tušil, že se tam dá dojet autem po mnohem lepší cestě i zepředu přes vesnici Les Echines, ušetřil bych si nervy. Protože ostatní ten výstup už tak nonšalantně nebrali a když nahoře zjistili, že tam jezdí auta, tak si nebrali servítky. Je teda pravda, že bychom tím ušetřili čas. Ale zase bychom neviděli cvičný objekt s kulometnými střílnami u cesty k baterii Vulmix.
Fort byl jinak celkem hezký. A zavřený. No ale když už jsme se sem dopachtili, tak přeci to nevzdáme, že. Tož jsme přelezli bránu a mrkli se i dovnitř, on je ten fort jinak víceméně opuštěný. V rámci modernizace byly vyrubány podzemní muniční sály a vybetonovány nadzemní úkryty. Někde jsem četl, že tu měl snad být pozorovací zvon, ale ten jsme nenašli (i ve čtvrtém dílu La Ligne Maginot je zmínka o jakémsi postavení STG v souvislosti s tímto fortem). A je odtud krásný výhled na Bourg-Saint-Maurice.
Poslední cíl v této oblasti bylo předsunuté postavení (avant post) Seloge u vesnice ledovců (Ville des Glaciers). Sedm malých objektů propojených poternami těsně pod povrchem, v nádherném prostředí Savojských Alp. Autem se dá dojet až k samotnému avant postu. Jen je třeba počítat s tím, posledních pět kilometrů z Les Chapieux se na silničce dvě auta vyhnou jen na několika místech. Ale turistů sem jezdí poměrně hodně.
Dva objekty mají střílnu typu AP (také označovanou jako typ „Tunisko“) pro těžké kulomety Hotchkiss, pozorovatelna má osazenou montovanou segmentovou pancéřovou kopulku typu St. Jacques, v podzemí jsou zbytky vybavení (nádrže, ventilace…). Zpětně mě trošku mrzí, že jsem si nevylezl do té kopulky, na fotkách na Internetu vypadá interiér celkem čistě. Ale v podzemí bylo příšerně vlhko a opadaná omítka, pod kterou byla již černá asfaltová izolace, která způsobila, že navzdory baterkám tam byla strašná tma. A v takových podmínkách mám vždy zábrany lézt s foťákem a bleskem kolem krku někam do úzkých a pravděpodobně zasviněných prostor. No ale snad si ještě někdy do kopulky tohoto typu ještě vlezu.
Více o opevnění této oblasti se dá dočíst na stránkách www.savoie-fortifications.com.
Program bunkrů jsme pro dnešek návštěvou tohoto avant postu vyčerpali. Po krátké debatě jsme se rozhodli, že do Chamonix nepojedeme zpátky přes Bourg-Saint-Maurice, ale vezmeme to dále na severozápad přes Villard-sur-Doron. Kdybychom jeli zpátky, tak si serpentin taky užijeme až až a navíc bychom museli platit za průjezd tunelem pod Mont-Blancem. Cesta byla nakonec celkem v klidu, jen pred Chamonix se doprava natolik zahustila, že jsme jeli sotva padesátkou. Únava rostla, soumrak se blížil, a tak jsme oproti původnímu předpokladu, že dojedeme až do Švýcar, zakempovali ještě před hranicí v Argentiére.
V kempu to byl samý horolezec (a horolezkyně). Jedni stavěli jako stan cosi, co vypadalo jako nafukovací raketa rodiny Smolíkovy, druhým před stanem parkoval Jaguár, prostě samé individuality.
28.8.2009, pátek
Poslední bunkrácký den této akce, zítřek už strávíme přesunem do rodné země. Dnešním hlavním cílem je Saint Maurice a především tvrz Dailly.
Na hranici tentokrát vše probíhalo hladce, žádné šacování. První zastávku jsme udělali krátce na to v sedle La Forclaz, kde jsou hned nad parkovištěm umístěné dva bunkry – A58 pro 50mm protitankový kanón a mnohem zajímavější A57 pro kulomet MG51 maskovaný jako chata. Oba bunkry jsou vybavené a přístupné – uvnitř si rozsvítíte a můžete se kochat. Jsou zde i zbraně, jen jsou oddělené od vstupního prostoru mřížemi stejně jako týlové prostory obou bunkrů. Na stěnách jsou velké tabule s vysvětlivkami k výzbroji, paráda. Nikde žádné grafity nebo nedejbože odpadky.
Po příjemné zastávce pokračujeme v cestě na St. Maurice. Kromě Dailly jsme se chtěli podívat i do tvrze Cindey, kde je pevnostní muzeum. Ale protože do otevíračky bylo ještě daleko, rozhodli jsme se nejdřív mrknout na Dailly. Tvrz leží na skalním hřebenu nad údolím a podle toho vypadá přístup. Do vesnice Morcles, kde se dá nechat auto, je to asi třicet serpentin. V tvrzi samotné jsou stále aktivní kasárna, takže se co chvíli potkáte s nějakým vojenským autem. Někde kolem dvacáté serpentiny byl odstavený vojenský náklaďák a nahoru k vesnici vypouštěli chudáky vojáky navlečené v protichemických oblecích s plynovými maskami. Šli jak mátohy a zjevně to s nimi dost mávalo.
Ve vesnici jsme zaparkovali a na vývěsce jsme se dočetli, že dnes jsou pěchotní střelby. No paráda. A zrovna i na planině s věžemi a cvičnými objekty. Tak nějak jsme doufali, že vojáci budou sedět v kasárnách a hotovo. Nicméně směrem k planině vede turistická značka a kluci tvrdili, že loni běžně chodili mezi vojáky, tak jsme to zkusili. Na planině to vypadalo nadějně, žádné červené balóny signalizující střelby, turistická značka vedla přímo k věžím… Jenže se zezdola přihnal náklaďáček a v civilu oblečený řidič hned kam že prý jdeme a že je to tam militér a že střelba a kdesi cosi. Anglicky ani ťuk, německy jakbysmet, jen francouzsky. Za chvíli nám totéž potvrdil jeho kolega, takže nezbylo, než zavelet k ústupu. To už pod cestou stříleli vojáci o sto sedm, zatím pouze na střelnici. Jinak všude na křižovatkách jsou plakáty s vyobrazením asi třiceti druhů různé dělostřelecké a minometné munice a u toho, že toto se jako nemá sbírat.
Tvrz Dailly spolu s přilehlou tvrzí Savatan tvoří velmi zajímavé pevnostní uskupení. V obou případech šlo původně o forty (dostavěné roku 1910). Vyzbrojené byly takovými kousky, jako třeba 120mm kanóny Krupp na mobilní lafetě Saint-Chamond, na kterých byly kanóny po kolejnicích vysouvány do střeleckého příkopu. Instalovány byly také pancéřové dělové věžě Schumann pro kanóny ráže 120mm (jedna z nich se dochovala). Před druhou světovou válkou byly do fortů vestavěny moderní tvrze, které byly i po válce dále modernizovány a využívány armádou (hlavně tvrz Dailly). Po válce byly na Dailly instalovány například dvě dělové věže model 1958 pro 150mm kanóny nebo kopule pro 120mm minomety. Také zde byly postaveny dva cvičné objekty – jeden s dvěma 105mm kanóny a jeden pro 155mm kanóny.
Dnes jsou obě tvrze nepřístupné, byť průvodce na Cindey říkal, že snad od roku 2010 by mohl být přístupný alespoň povrch Dailly. Dailly je, jak už bylo zmíněno, obsazená armádou (údajně chemici). V Savatanu sídlí policejní škola a možnost navštívit jej je pro normálního smrtelníka ještě mizivější, než na Dailly. Ale existence zmíněné turistické značky naznačuje, že aspoň planina Planaux by mohla být přístupná už teď, když zrovna nejsou střelby.
Po neúspěšném výpadu se Ondra snažil prosadit nápad, že bychom se sem vrátili navečer, až střelby skončí, ale mě se to nelíbilo, protože by to znamenalo, že do Čech bychom se dostali až nejspíš další den nebo někdy hluboko v noci, což by tak nevadilo, kdybych nemusel v neděli jet pro rodinu na Slovensko. Později průvodce na Cindey říkal, že vždycky po střelbách vyrazí do cílového prostoru ženisti, aby zkontrolovali, jestli se tam neválí nějaká nevybuchlá munice. Takže je docela dobře možné, že bychom byli neúspěšní i navečer. Navíc bychom stejně viděli jen moderní věže na planině Planaux. Zachovalou věž Schumann, pancéřovou pozorovatelnu a další starší věci bychom neviděli, protože jsou na povrchu fortu, kam se přes betonovou eskarpu špatně proniká. Museli bychom přes kasárna s armádou…
Takže jsme si sjeli zpátky těch třicet serpentin a vydali se na prohlídku tvrze Cindey. Většina lidí sem chodí do jeskyní, které jsou ve skalním masívu tyčícím se na západním okraji Saint Maurice. V masívu jsou ovšem i dvě tvrze – Cindey a Scex. Ta druhá je také přístupná, ale je nutné se dopředu objednat. Cindey je otevřená pravidelně, vstupuje se do ní ze zmíněných jeskyní. Také vstupné se platí v kase jeskyní.
Naším průvodcem byl celkem sympatický Švýcar, který se zvedl na prohlídku na minutu přesně. Trošku znejistěl, když zjistil, že francouzsky to nepůjde a anglicky neuměl. Nakonec jsme se dohodli na kompromisní němčině. Sice jsme často nerozuměli slovesům, ale odborné výrazy jsme znali prakticky všechny, navíc jsme měli slušnou představu, jaký je účel většiny zařízení, takže jsme si nakonec jakž takž rozuměli.
Navíc průvodce, když zjistil, s jakou vervou vše fotíme a že nás to opravdu zajímá, nás pouštěl i ke zbraním a aby to jako mělo grády, tak nám dával do rukou i dělostřelecké granáty a fotil nás s nimi. U 90mm protitankového kanónu nás zase nechal natahovat závěr a odpalovat prázdnou nábojnici, takže jsme krásně viděli, jak funguje poloautomatika. Ukázal nám i obě kasematy pro 105mm kanóny postavené v rámci poválečné modernizace tvrze. V té první jsme se fotili, v druhé byl kanón zatažený dovnitř a vnitřní zařízení bylo částečně obalené igelitem – tak nějak měla kasemata vypadat v míru. V kasematě na zemi byla též bedna se zvláštním zařízením – dvě skruže spojené ocelovými pruty, celé se to nasazovalo na dělové hlavně. Už jsem to viděl na fotkách z Dailly, jen jsem netušil k čemu to je. Průvodce nám vysvětlil, že zařízení slouží na měření úsťové rychlosti střel, která se s opotřebením hlavní snižuje a díky takto je možné parametry střelby korigovat.
V ubikacích jsme viděli v akci cvičný trenažér pro palbu z pevnosti. Na plátno na zdi projektor promítal obraz venkovního terénu, do kterého obsluha vedlejšího projektoru promítala cvičné cíle. Na druhé straně místnosti byl pak zalafetovaný kulomet se stroboskopem. Průvodce nám i vysvětloval, jak podle vzdálenosti a kadence střelby měli jakou si poučku pro postřelování terénu, aby každého půl metru bylo pokryto aspoň jednou kulkou (tj. kdyby tam stáli vojáci v řadě vedle sebe, aby každý dostal aspoň jeden zásah). Ale detaily už si bohužel nepamatuju. Jeden sál muničního skladiště v současnosti ukrývá množství exponátů a vybavení, jako například kulomet v protiletadlovém postavení (průvodce se nabídl, že mě s ním vyfotí a když pak slyšel, že to bude super fotka na Facebook, tak se smál). V tomhle kouzelném sále bylo možné i nakoupit nějaké ty suvenýry a pevnostní literaturu. Za cca 30 EUR jsem si tu koupil fajn knížku o švýcarském opevnění Forts et fortifications en Suisse, kterou na Fortress-Books prodávali za 75 EUR . A ještě jsme dostali zadarmo vojenskou čokoládu a vojenské sušenky. Jinak v jedné z přihrádek muničního regálu byla i kompletní vojenská výstroj švýcarského vojáka, ke které průvodce podotkl, že úplně stejnou sadu má doma i on.
Naše nálada, před chvílí ještě pokleslá po návštěvě Dailly, byla opět na výši. Vstupné do švýcarských tvrzí je sice jedno z nejvyšších, co jsem zatím zažil, ale stojí to za to. Byly zhruba tři hodiny, tak akorát na to, abychom se po dálnicích kolem Bernu a Luzernu přesunuli na východ k Sargansu, kde jsme chtěli přespat v nějakém kempu a následující den vyrazit domů. Cesta probíhala zpočátku bezproblémově, ale u Bernu se doprava začla zahušťovat a my ujeli asi sto kilometrů šnečí rychlostí, přičemž jsme každou chvíli stáli. Hustotou dopravy to významně připomínalo páteční odpoledne v Paříži. Výsledkem bylo, že když jsme dojeli k Zurišskému jezeru, tak už byla skoro tma, navíc se zatáhlo a vypadalo to na déšť. Mapa i GPSka o případných kempech zarputile mlčely a v autě rostlo napětí. V zoufalství jsem nakonec navigoval na kemp v Rapperswillu, který ukazovala GPSka. Jenže v osm večer na daném místě nic jako kemp nebylo (švýcarské POI body v iGO8 jsou v případě kempů fakt skoro k ničemu). Teď už nebylo co ztratit, tak jsme zkusili vyjet směrem na západ, kde naše papírová mapa 1:200000 ukazovala kempů hned několik.
To už byla úplná tma, navíc jsme projížděli zemědělskou krajinou plnou vesnic, kde nás při nejlepší vůli nenapadal ani jeden důvod, proč by tam měl být kemp. Přespat načerno se moc nedalo, kolem silnic samé ploty, pastviny, domky… A pak jsme v jedné vesnici blízko cíle (tuším to byl Goldingen) uviděli spásnou směrovku na kemp. Vyjeli jsme po ní, jenže ouha. Po deseti kilometrech stále nic. Tak jsme se vrátili do oné vesnice, zoufale se ptali nějakých místních mladíků, kteří nás poslali opět tím směrem. tak jsme tedy znovu jeli. Deset kilometrů, patnáct kilometrů… A najednou jsme přijeli do nějakého zimního střediska, kde byl opravdu i kemp. To už bylo po deváté večer. Recepce samozřejmě zavřená, prý se má platit v kase vleku ráno po osmé. Naštěstí kemp neměl bránu, tak jsme si postavili stan, ani jsme se nešli sprchovat. Jen jsme se rychle najedli, dopili poslední piva a hajdy spát. Venku se mezitím docela rozpršelo, no bylo to tak tak.
29.8.2009, sobota
Ráno jsme ujížděli už v sedm, abychom stíhali program. Recepce stále zavřená, ale stejně jsme v kempu nevyužili žádné jejich vymoženosti a bůhví, jak to vlastně bylo, protože jsme žádný další stan neviděli. Všude jen samé karavany s přistavěnými boudičkami a nepotkali jsme tam ani nohu. Jen zaparkovaná auta značila, že v některých karavanech možná přeci jen někdo je. No byl to takový kemp duchů.
Po dalších asi deseti kilometrech jízdy po uzoučké asfaltce v mlze a dešti napříč pastvinami a lesy jsme se dostali blíž k dálnici, po které jsme jeli kousek až k jezeru Walensee, kde jsme ještě omrkli několik objektů s českými zvony. Škoda jen, že stále pršelo, takže fotky nejsou ideální. Úplně poslední objekt této výpravy byl bunkr se zvonem u obce Naefels, který je maskovaný jako kaplička. Objekt v téže vesnici v centru je bohužel obložen billboardy a má zabedněné střílny, ale hned další bunkr u železniční trati má nádherně odkryté střílny. Celou oblast dobře popisuje Ondra na své stránce.
A pak už nás čekala jen cesta zpátky. V Čechách svítilo slunce, opruz (kdyby radši svítilo ráno ve Švýcarech).
Akce byla tentokrát náročná v tom, že jsme viděli spoustu zajímavostí hned pěti pevnostních systémů (francouzské forty Sere de Rivieres, francouzská Maginotova linie, italské forty, italské Vallo Alpino, švýcarské druhoválečné tvrze), takže sběr informací byl náročnější. Program samotný byl tak nabitý, že ke konci mi už forty v Belfortu připadaly jako dávnoá minulost a vůbec mi nepřišlo, že jsme je viděli před několika dny. Díky alpskému terénu šla i kondice trošku nahoru (zase v Brně rychle spadla).
A to je vše. Je čas plánovat akci na příští rok. Ještě, že existuje Google se svým translatorem :o).
