Každý rok plánuje bunkrologická cestovka Filip & spol., nerozlučně spjatá s Novodobými Fortifikacemi, velkou letní akci v zahraničí. Letos padl los pod dojmem knížky Mr. Habrnála na Slovinsko a jugoslávské bunkry. Jako perlička na dortu měly pak sloužit italské opery (bunkry, ne divadelní díla) různě rozeseté po Alpách mj. v západní části Slovinska. Dubovi se záměr výpravy sice moc nepozdával a stále říkal cosi o Maginotově linii, ale na druhou stranu nemohl přenést přes srdce, že by někdo jiný viděl bunkry, které on neviděl, a tak pod dojmem loňské velmi úspěšné výpravy (málo chození, vždy autem až k bunkru) svolil a že tedy pojede. Tolik na úvod, nechť hovoří zážitky 
21.7.2004
Původně jsem myslel, že se jede už dnes, ale pak jsem zjistil, že dnes je jen sraz v Brně, kde se tedy bude spát a pojede se až ve čtvrtek ráno. Tož hurá do práce, ušetřím dovolenou. Auta měla být dvě, byt na Lesné je mrňavý, navíc drahá polovička rozhodně nebyla nadšená, že by u nás mělo spát sedm mých kamarádů, tak že co. Tož moje auto má někoho známého kdesi v Brně, kde se může spát, u nás bude spát jen stříbrný šíp (Jean Paul, Dub, Ondra and Michal). Dobře jim všem tak. Vzal jsem je do hospody, kde točili Starobahno a kde bylo draho. Ale tvářili se spokojeně, relativně. Zelený šnek samozřejmě z Prahy nedojel podle plánu, ale až s hodinovým zpožděním. Tak jeli rovnou do Bystrce, že se setkáme až ráno na Lesné. Jinak drahá to nevydržela a šla spát ke kamarádkám i tak. Večer Dub ujížděl na mém srdíčkovském polštáři a přikládal k němu své srdíčkovské trenky, z čehož měli ostatní bžundu.
22.7.2004
O půl osmé u Alberta. Hmm, zelený šnek má opět zpoždění, bloudí po Brně. Ale tentokrát je to jen pár minut. Horší je to po jeho příjezdu. Zelený šnek je totiž favorit. Totálně nacpaný. Modlím se, aby tu cestu přežil (bylo vyslyšeno, ale s výstrahami :). Jsem zvědavý na Štěpána. Prý je to nervák. No, zatím to není tak zlé. Horší se mi zdá fakt, že nemůžu najít přesku na bezpečnostní pás. Sice sedím vzadu, ale jsem patřičně naočkovaný dopravními předpisy v zahraničí a představou nemilosrdných policistů pořádajících velké zátahy na naivní turisty porušující jejich podivné předpisy. Co už, strkám si pás pod zadek, aby to vypadalo a jedeme. Navádím přes Brno, stavíme v Mikulově (u Agipu tam mají perfektní bagety. Teda, až na tu cenu, bageta za pět pětek…). Ve Vídni je těsno, ale není to tak zlé. Horší je, že je dost pařák a my nemáme klimatizaci. Štěpán vypadá klidně, ale začíná to v něm vařit. Před Grazem jsme stavěli na nějaké pumpě, a to už pěnil, že se na to může vy…, že zpátky jede v noci, a na protest sebou šel plácnout do stínu keře. Po přejezdu hranic kupujeme na první pumpě mapu, měníme eura za tolary a hurá na bunkry kus za Šentiljem. Teda.. Parkujeme hned vedle protitankového příkopu a zároveň vedle skládky (divné nám to přišlo až zpětně, protože vidět volně ležící odpadky ve Slovinsku bylo v západní části poměrně velké štěstí). A hurá na bunkry. První vidíme záhy, protitankový skrček, bohužel za plotem (později jsme viděli ještě jeden takový, ale taky za plotem), tož nic. Tak dál. Prý je to oblast, kde lidi hned volají policii, jak jim na pozemek někdo vleze… Bude veselo. Chytáme jazyka, posílá nás někam do lesa přímo přes svoji louku, takže tak zlé to asi nebude. Nicméně v lese jsme ztraceni. Máme mapu asi 1:10000000, na ní velmi nepřesně dvě malé tečky jakožto bunkry… Zapojujeme bunkrácké schopnosti a předháníme se v odhadech, kam by to velký pan konstruktér asi umístil. Po několika neúspěšných pokusech nakonec nalézáme typový bunkr, ale jsme durch zpocení, je dost dusno, Duba píchla vosa a celkově výsledek neodpovídá vynaložené námaze, takže na druhý lesní bunkr kašleme a mířime k autům. Škoda, podle knížky zpětně zjišťuji, že snad měl mít střílnovou vložku… Ale fakt to bylo maso :).
U aut už je jasné, že se řítí bouřka. To jsme ještě netušili, že dnešní počasí se bude se železnou pravidelností opakovat den co den.. Míříme ještě k nějakému dalšímu uzávěru, ale jméno vesnice netuším, byl jsme z vedra dost vyřízený a navíc velení měl stříbrný šíp… Nakonec, proti loňskému roku, kdy jsem navigoval v Normandii a Bretani, to letos byla celkem pohoda. Stavíme u nějaké křižovatky, kde je bunkr a autobusová zastávka. Nejdřív jsem do něj nelezl, zvenčí to vypadalo jako dost odporná betonová kostka zavezená bordelem, ale nakonec jsem neodolal, vevnitř byly čtyři naše granátové skluzy, část výdřevy… hlavně na ty skluzy jsem dost čuměl a dodnes nevím, zdali si je vyráběli sami, nebo je vozili od nás..
No a pak přišla bouřka doopravdy. Hodinu lilo. Naštěstí zastávka autobusu oplývala dřevěnou budkou, takže jsem nemusel pěstovat ve favoritu zapářku. A nakonec přiběhli do budky i ti, co ji pěstovat chtěli, holt byl to výhodný kup. Koukali jsme na tu vodu, konečně se trošku ochladilo, ze 40 asi na 30… vodou z okapu jsem se mohl lehce opláchnout.. (naše auto totiž sabotovalo představu, že bychom spali v kempu, což mě zpočátku dost deprimovalo, protože po tom vedru jsem byl ulepený skrz naskrz a představa, že se večer neumyju… fuj. no nakonec jsme to vydrželi čtyři dny, ale není to nic, co bych musel opakovat :).
Po dešti jsme pěšky vyšli hledat uzávěr.. Začínám konečně fotit, ale bunkry nejsou nic extra. Železobetonová kostka s pancéřovou deskou místo střílny.. V posledním nalézáme dva mloky skvrnité a obrovskou ropuchu.. Chci je vyfotit, byli u sebe, jenže než jsem vytáhl foťák, ropucha odskákala. Tak aspoň fotím mloka.
A pak už je podvečer a začínáme hledat šláfplac. Kluci našli v mapě nějakou zříceninu, tak že prý to zkusíme tam. Tak jsme to zkusili. Nebyl to hrad, byla to obří vila, totálně rozpadlá, celou noc z ní padaly cihly a vypadalo to, že z ní každou chvíli vyleze nějaká zombie… Ale to nebylo důležité. Horší bylo, že tam bylo strašných komárů. Repelent fungoval asi 20 minut, pak si zvykli. Fuj, zkoušel jsem nalézt do goráčů. Pomohlo, jenže jen na chvíli, protože potom mi v nich byl takový hic, že jsem musel zpátky do kraťasů, byť bylo osm večer. Spacák bylo podobné terno. Člověk musel být zalezlý úplně vevnitř, jinak ho žrali komáři, jenže jsem ho propotil… A co jsem možná nepropotil, tak k ránu dokončila totálně vlezlá mlha. Takže ve tři ráno sice komáři už neotravovali, ale spacák byl durch a navíc mi v něm lezli mravenci… no paráda.
Ještě poznámka k večernímu vaření… Stříbrný šíp ma sofistikované a v praxi osvědčené metody centrálního nákupu a vaření v ešusu pro všechny. Kupodivu, v Krakově jsem to s nimi praktikoval a celkem se to osvědčilo. Oproti tomu zelený šnek praktikoval individuální nákupy a večer se nejdřív půl hodiny diskutovalo o tom, co se bude z čeho vařit, načež se další půl hodiny vařil děsný kotel žbryndy. K jídlu to sice bylo, ale ta doba!!!. Také množství bylo asi třikrát větší než u Stříbrného šípu, kupodivu se to ale vždy snědlo…
23.7.2004
Probudili jsme se, první noc, no snad přežijeme i ty další. Zase je hezky a pařák. Stavíme v nějaké vesnici, mají tu být bunkry. První u cesty nalézáme snadno, ale není to nic zajímavého, tak jdeme dál. Konečně bunkřík, který se dá fotit. Lehký kulometný. Naproti v lese má být někde typový objekt. Ale je to tu samá kukuřice a fazole, nikomu se do soukromých polí moc nechce, pořád jsme naočkovaní historkami s policií. Nuž co, chytneme jazyka, stojí tu vilka. Ha, asi je to Slovinec, ale moc domluva s ním není, kupodivu líp jak Slovinsky umí německy. Že by slovinský Němec? Ale poradil. A mávnutí ruky směrem k lesu se nedá pochopit jinak než jako povolení ke vstupu na pozemek. Hurá. Ale předčasný jásot, nestálo to za to. Typový bunkr zabahněný a zarostlý křáchem tak, že se naprosto nedal fotit.
Nicméně, uzávěr (pevnostní, přehrazující údolí, co taky jiného by to mohlo být, když to vysloví bunkrák, že) za námi, míříme na další bunkrovou lokalitu, kterou je Ptuj. Plán slibuje hody, linie bunkrů podél jezera… Cestou je vidět, že si budeme hrát na vojáky v kukuřici, bunkrů vidíme asi šest, každých pár set metrů nějaký. Tak, zastavit a začínáme na začátku linie. Ale jak rychle jsme začali, tak jsme taky skončili. On bunkr je sice u cesty, sice je to v lese, takže tu není takový pařák, jako na těch kukuřičných lánech, ale zato je tu komáří líheň. Dokud jdeme po cestě, dá se to snést, stačí se trošku ohánět rukama, pak ale zkoušíme zajít dál do lesa, prý tam má být protitankový příkop a další bunkr, ale po chvíli svorně obracíme a potupně zrychlujeme, až nakonec i utíkáme (přiznávám, i já ustupoval zbaběle klusmo). Ono se totiž stačilo jen zastavit a kůže se pokryla hejny, jednou ranou jich srážím asi pět… Ty potvory se přitom nezdržují průzkumem a jdou přímo do útoku a sání, asi mají hlad. Ke konci se rychlost úprku zvyšuje, to když se nepřítel naučil sát i za pohybu. No ale naštěstí ven z lesa si na nás netroufli, jsme zachráněni.
Zpátky k bunkrům. Někteří sice předstírají nadšení, ale v zásadě v letních měsících není o co stát. Vše totálně zarostlé, navíc bunkry jsou velmi jednoduché, v podstatě betonové kostky s dírou pro kulomet či kanón. Už se těším, až uvidím něco fortifikačně sofistikovanějšího. Třeba to bude i dnes, v plánu je přesun z prostoru Ptuj přes Lubljanu do prostoru Gorenja Vas, kde údajně jugoslávci při budování ještě nepostrádali nadšení a jsou zde i obdoby našich pěchotních srubů včetně objektů pro naši L1čku.
Přesun měl probíhat po dálnici. Taky probíhal, ale jen chvíli, pak Štěpán znejistěl při pohledu na ukazatel teploty. Zvolnili jsme a modlili se, abychom dojeli aspoň k benzínce. Tak, dojeli. Otevíráme kapotu a po chvíli Fido nachází zbytky klínového řemenu. Hmm. Ale Štěpán zkušeně prohlašuje, že vozí náhradní. Mezi námi, asi svému Favoritkovi moc nevěří, protože kromě toho má v kufru asi patnáct kilo nářadí. Vyhazujeme tedy věci z nákladového prostoru a Štěpán začíná syčet a pěnit, protože klíňák není k nalezení. Už začal proklínat všechny příbuzné, kteří s autem jezdí a kteří v něm údajně uklízí, když nalézá kýženou součástku v jedné ze svých tašek. Hurá, nálada se zvyšuje, snad pojedeme i dál. Já využívám prázdného kufru a instaluji přesku na bezpečnostvní pás. Paráda, můžu se poutat.
Rozjařen vývojem událostí nelením a kupuju za 180 frfňů slazenou minerálku a k tomu asi za 300 frfňů velké Magnum a tuším ještě kafe. Ve stínu keře to všechno stluču do sebe a je mi krásně. Mezitím kluci vyměnili klíňák a vyrážíme dál. Od severu se blíží bouře…
Gorenja Vas. Je tu obchod. Regulérní. Hurá. Se Jean Paulem vyrážíme na hrad do turistické kanceláře, mají tu prodávat nějakou brožurku či snad mapu s bunkry. Krásné starobylé městečko, kamenné uličky, krásný hrad. Ale my spěcháme, aby nám nezavřeli, navíc ještě trošku poprchává.. Spouštím na paní v kanceláři anglicky, rozumí, ale o ničem s bunkry neví. Posílá nás do jiné kanceláře, kterou taky asi na druhý pokus nalézáme. Paní zde taky netuší, až Jean Paul spíše náhodou vysloví spojení „Rupnik line“. Ačkoliv na „fortifications, bunkers, pillboxes“ a podobné mezinárodní termíny paní reagovala negativne, při „Rupnik line“ se rozzářila pochopením a vytahuje kýženou mapku. No super. Hned si jednu kupuju pro sebe, ačkoliv kvalit české bunkrologické literatury zdaleka nedosahuje. Ale kdybych někdy jel zase do Slovinska, aspoň vím, kam zamířit své kroky pod záminkou turistického výletu :).
Jóó, kdybychom tušili, že tahle kancelář je taky místo, kde se dá domluvit návštěva tvrze Goli vrh, to bychom byli šťastní. Paní ale moc podnikavá nebyla, tak nás na to neupozornila. Až jiná paní zhruba 30 kilometrů odsud, která dělá dobrovolnou průvodkyni a která zajišťuje právě prhohlídky domluvené v téhle kanceláři. Jak jsem ale pochopil, tak klíče vydává kancelář pro každou z těch prohlídek, snad aby průvodci moc nemelouchařili. A těch 30 kilometrů jsme se dva dny nato samozřejmě už nevraceli. Příště..
Už se stmívá, hledáme šláfplac. Takové hledání vypadá tak, že se autem vyjede za vesnici a jezdí se náhodně (teda, skoro, Ondra s Jean Paulem předstírají nějaký plán) po uzoučkých cestičkách, často štěrkových, po strašných krpálech, kde se nedá rozumně vyhnout s protijedoucím autem. Mimochodem, ve Slovinsku je na vlastní nebezpečí povolená i cesta po lesních cestách a asi tak polovina aut je v této oblasti zaprášeno tak, že je hned patrné, kudy řidiči nejčastěji jezdí. Nakonec táboříme v lese u polovyschlého potoka kousek od kamenolomu, což bude vtipné hlavně ráno, protože po těch uzoučkých a klikatých cestičkách se v nepravidelných, ale nepříliš dlouhých intervalech řítí hlava nehlava nákladní vozy velkosti našich tatrovek.
24.7.2004
Sobota. Jeden by řekl, že v kamenolomu by si dnes mohli dát oraz. Ale to Slovinci ne.. Už od rána je slyšet na cestě nad námi náklaďáky. Počítáme intervaly a nakonec provádíme po průjezdu jednoho náklaďáku bleskovou akci, vyjíždíme a doufáme, že to projedeme dřív, než pojede další. Ha, podařilo se.
Dnešním záměrem je celodenní výlet na kopec Blegoš (čti Blehoš). Má necelých 1700 metrů a je obklopen ze všech stran zběsilou změtí bunkrů. Italové na něj dokonce provedli podle slov M. Habrnála „pošetilý útok“. Samozřejmě neuspěli. Aby taky jo. Autem stoupáme do sedla asi čtyřicet minut úzkými cestičkami, kde se mj. prohání mlékařská cisterna. Sebevrah. Zpod Blegoše je úžasný výhled na údolí pod námi, ačkoliv je to jen předhůří, připadám si jako v Alpách, kam se hrabou slovenské kopce.
Cisterna odbočuje, my jedeme dál. Uprostřed vesnice končí asfaltka, jedeme asi padesát metrů po štěrku, začíná asfaltka.. A pořád výš a výš. Pak končí asfaltka definitivně, ale my už víme, že ve Slovinsku se na nějaké lesní nebo polní cesty nehraje, tak jedeme dál. V jednom místě se silnice láme dolů do dolíku tak prudce, že jsa nahoře v bodu zlomu silnice, nevidí řidič na cestu pod sebou. Asi po kilometru jsme dojeli do sedla pod Blegošem. Parkujeme, balíme, dnes to bude na dlouho. Vyrážíme za zatáčku, že prý je tu typový objekt. Taky že jo. Ale hlavně je odtud vidět Triglav. Počasí nic moc, vracíme se a začíná stoupání po vrstevnici… Sem tam slabě sprchne, Dub po chvíli nadává na všechny, co jsou před ním. Takže prakticky na všechny. Očividně mu turistika v kopcích moc nejede. Ale to už začínají bunkry. Typové sem tam, ale hlavně mraky malých kulometných hnízd, rozmístěných v několika sledech kolem celého Blegoše. V jednom místě koukáme, že bunkr je přímo nad námi na skalisku v prudkém svahu. Hurá šturmem. Dub nejdřív nedůvěřivě kouká, jak se tam hrabeme, pak pochopil, že to myslíme vážně a začaly další nadávky. Ale odolal, nedal se za námi. Takže my jsme nahoře oblézali opevněný zákop s kulometným hnízdem na skále. Oblézám hnízdo zezdola kvůli fotce, musím dávat fest bacha, aby mi něco nespadlo, bo by se to zastavilo až dole na cestě.. Nejvíc mě štve, že na té fotce ten exponovaný prostor není poznat. Vracíme se kus zpět, kde se k nám přidává Dub a pak hurá zarostlou pěšinou stmě nahoru k vrcholu. Po chvíli zjišťujeme, že je tu dost klíšťat… Jsme jen v kraťasech, no paráda. Netrvá to ani hodinku a jsme nahoře na vrcholové planině. Další bunkry, rozhled, krávy… bunkry, rozhled, krávy, no prostě balada. Po chvíli dobrodružství v křoví nalézáme i pěchotní úkryt (podzemní sál se dvěma vchody), co víc si přát. A to ani nemluvím o divném bunkru s podzemím, který jsme nedokázali zařadit do žádného určitého období.
Sestup vedeme severní stranou směrem k Malému Blegoši, kde mají být další typové objekty. Je jich tam více. Taky je tam koča, kde se dá posedět a popít vychlazený Union. Nebo Laško, ale tak nějak když už jsme najeli na Union, zůstaneme mu věrní. Bunkry jsou úžasné, malej hubenej Michal prolézá střílnou do bunkru, u kterého není jasné, jestli není spojený chodbou s vedlejším. Není. Další bunkry mají na sobě zbytky maskování – šutry zavěšené ze stropu na drátech. Zajímavé. Nalézáme také opevněný zákop s postavením pro kulomet. No ale už se těším k autům, v rámci hubnutí jsem na dnešní výlet vyrazil jen s pytlíkem bonparů a dvěma musli tyčinkami. Mám už docela hlad. Ale nakonec se přeci jen k autům vydáváme, kolem čtvrté se blíží obvyklá bouřka.
Ranní kopec sjíždíme v dešti dolů. Hurá na náš šláfplac u lomu. Chvíli neprší, ale opravdu jen chvíli. Dnes večer není žádná velká zábava, zapářka ve favoritu je o ničem, chvíli klimbám, pak se staví stany a jde se spát. Dub už o sobě moc neví, sjel láhev vína a je mu veselo.
25.7.2004
Konečně je ráno. Noc ve stanu ve třech nic moc. Nevím proč, ale nemám moc rád, když mi v noci dýchají do obličeje chlapi. Ještě že jsem nemusel na vojnu… Pořád prší, ale už to není tak drastické. Dnes jsou v plánu typové objekty kolem Gorenje vasi, dělostřelecký srub, objekty pro L1čku..
Hned z kraje Gorenje Vasi by měl být pěchotní srub. Vypadá skoro jako náš, jsou na něm zbytky kamufláže a asi 500 metrů za ním nad silnicí samostatný objekt pro L1čku. Hurá tedy na ně. Parkujeme u kousek za kanónovým objektem a Honza s Ondrou, že prý tam budeme chodit po skupinkách, že nebudeme tak nápadní. Ono se totiž musí na louku kolem jakési chalupy. Hmm. To tak, chvíli váhám, ale pak nechávám zbaběle posádku našeho favoritu sedět na lavečkách a utíkám za Ondrou. Si to přeci nenechám ujít. A stejně to jsou zbabělci. Tam jsme se dostali, ale objekt je zarostlý, dovnitř by se dalo, ale jen s nejvyšším sebezapřením, no přeci si nebudu špinit goráče, stejně tam nic nebude. Tak. Ani fotit se kloudně nedá, a tak jediné, co mi přijde zajímavé, jsou otvory v jeho obranné pancéřové desce, které jsou úplně jiné než jsme si zvykli za těch pár dní vídat u typových objektů. Vracíme se zpět, ale ouha, k chatě mezitím přijel nějaký domorodec, dívá se na mě podezíravě, tak zadrmolím Dobr dan a rychle mizím k autům. Pak vyráží zbytek našeho vozu v čele s Michalem. No a to se nemělo stát. Odchytil je ten domorodec a ačkoliv se nedokázali nijak domluvit, začal je vodit kolem toho bunkru, pak je zavedl k tomu pěchoťáku, kam jsme měli namířeno, akorát že auty, no chaos. A my dole zatím čekali a předháněli se v teoriích mučících prostředků, které na ně ten člověk určitě použil, aby mu neutekli a tak.
Nakonec jsme se přeci jen nějak sešli, je to bžunda. Skupinka číslo dvě už je v pěchotním srubu, ale domorodec tam málem nechce pustit Duba, protože má na nohou jen svoje sandálky, a že prý vevnitř jsou po zemi injekční stříkačky a že je to nebezpečné a že je to „kardinál bunkr“ (což se po zbytek cesty stalo naší průpovídkou). No vevnitř to bylo rozmr…. asi jako kralická dvojka, v podstatě tam toho moc nebylo, dokonce ani ty stříkačky. Nakonec se ukázalo, že borec domorodec tam je poprvé. Zkoušel nám toho spoustu nablábolit, naštěstí jsme se nedorozuměli, ale i tak jsme ztratili spoustu drahocenných minut. Nejvíc valil bulvy na naši skvělou českou knížku od mistra Habrnála. Klesla mu čelist, chtěl ji koupit, a když my néé, že máme jen tu jednu, tak že prý jestli nepotřebujeme průvodce. No to tak. Náš plán byl pevný a s ním bychom ho těžko plnili, zvlášť když jsme se nedokázali domluvit. Tak hurá úprkem k autům a rychle pryč.
Kousek dál jsme okoukli typáč, pak že pojedeme přes řeku na protitankové hnízdo. Hnízdo hezké (stejné jako v Šentilji), ale taky za plotem. Tož nic. Tož na druhou stranu na Tratu, na další pěchotní srub. Huráááá. Parkujeme v záhybu serpentiny u odbočky na lesní cestu. Strašně to tu smrdí. Jdu s Dubem na oblídku, jestli tu není bunkr, ta cesta je podezřelá. Nic. Tedy… až poté, co jsme našli jeden typák a pak další půlhodinu hledali onen pěchotní srub po všech čertech, jsme se od něj vraceli.. .. po té cestě, co jsme na ní byli s Dubem. Stáli jsme asi 100 m od pěchoťáku, byl vidět, jenže byl tak zarostlý, že jsme si ho nevšimli. Hanba nám. Byl docela hezký, vevnitř byly zbytky ventilace, co jsou vyfocené v knížce, pak podlážka ve zvonu, ale jinak to tam bylo takové divné, černé, jako by ho někdo vypálil. Na stropnici dva železobetonové zvony, zajímavé. No ale vyrážíme dál, má tu být jediný Slovinský dělostřelák. Je tam! Chováme se jako blázni z Albánské tajné služby a na přehledné louce děláme, že tam vlastně nic neděláme, jenom aby na nás někdo nepoštval policii. Dělostřelák zvenku pěkně zarostlý, aby se snad nedal vyfotit, vevnitř bordel a týl zamčený. Později jsme se dozvěděli, že to zamčení má na svědomí jeden nejmenovaný bunkrolog, který tak objekt chtěl uchránit proti zabordelování. Kdeže domorodci, intelektuál to byl, kdo nám zabránil v kulturním zážitku. Náladu jsme si zpravili na minitvrzi, kterou jsme pracovně nazvali Immerhof. Stojí asi 100 metrů za dělostřelákem a jedná se o dva kulometné objekty spojené chodbičkou a postavené ve výkopu. Hezké. Nejlepší je, že tu jsou tyto chuťovky naskládané všechny na relativně malém prostoru. Bunkrologický ráj.
Kus dál, stále u silnice, stojí typový objekt se střílnami na všechny strany. Vypadá jako náš řopík typu A s tím, že uprostřed čelní i týlové stěny má železobetonové kaponiérky. A vevnitř nerezové razítko. Oni totiž Slovinci vydali takovou mapu a po linii rozmístili asi šest razítek a když si to člověk do té mapy všechno orazítkuje a ukáže to, tak asi vyhraje zájezd na bunkry, či co. No, trochu si vymýšlím, žádná konkrétní cena tam nebyla, jen pokyn, že se má člověk ozvat a něco dostane. Ale co tak asi může za podobnou iniciativu dostat.
A pak už nás čeká tvrz Hlavče Njive. Doufám, že to píšu dobře, ty jejich názvy jsou občas dost neartikulovatelné. Zase jsme provedli výsadek do lesa jako jednotky S.A.S. Protože podle nejmenovaných bunkrologů ústí východ z podzemí u nějakého baráku a majitelé neradi vidí, když jim lidé, co lidé, bunkráci, courají po pozemku. Tak to zkusíme klasicky přes pěchoťák. Ten jsme našli. Je impozantní. Asi deset minut se bavíme prolézáním a focením se ve střílně. Je to docela švanda. Ale do podzemí to nešlo, chybí tam pár metrů stupaček v šachtě. Achichy zoufy. Dalších deset minut orientujeme mapu, až nakonec vyrážíme k padesát metrů vzdálenému výkopu pro další pěchoták. Hezký. A teď, z lesa, naprosto nenápadně, po upraveném svahu mezi domky. Ještě nenápadněji nakukujeme, kde je ten vchod. No, musel na nás být pohled.. Pak už jsme zase na silnici, jdeme kolem nějakého domu a vidíme, že za ním jsou velká vrata, jako do hangáru. Ha, to bude ono… Vypadá to beznadějně, stojí před tím auto a je tam složený nějaký materiál. Ale už nás zmerčili, koukají na nás skrz záclonu z balkónu.
Hihi, vylézá usměvavá Slovinka, taková mladá paní, rychle chápe, na co se koukáme, a že prý můžeme dovnitř. Úplně v pohodě, jen nás upozorňujě, že tam není světlo, načež na ni demostrativně máváme svými každý dvěma halogeny, Dub klasicky v sandálkách, skáče přes kaluže, jen aby už byl vevnitř, než si to paní rozmyslí.. Ohóóó. To je podzemí. Jako na Boudě, akorát se nemusí po té dlouhé hlavní chodbě. Jó, Slovinci, ti to měli vymyšlený, nahoře dva kulometné objekty a dole skladiště pro tuny dělostřeleckých granátů. Nebo se tam možná chtěli schovat a až by Italové útočili, tak by se na ně vyhrnuli a zmatení Italové by ustoupili. No ale jak říkám, hezké podzemí.
Ufff, už jsme trošku utahaní, Štěpán odmítá procházku po okolních typových objektech a vrací se k autu. Dub se málem vrací též. Je tu i želva. Tedy, objekt želva, akorát nedostavěná. Chybí jí ta horní kopulka. Zato je plná bordelu, napůl spáleného, no smetiště. Smrdí to a nedá se to kloudně vyfotit. Slovinci asi nemají rádi želvy, bo pak jsou ještě dvě u Begunje a vypadaly podobně zahumuseně. Ale o tom potom. Tak tedy jdeme po těch typáčích. Jsou hezké. Vysílačky nám začínají vypovídat službu, už jsou taky unavené. Vyrážím ještě s Jeanem Paulem najít poslední dva křídelní typáče. Jdeme přes potoky a strže, cesty jsou úplně jinak než v mapě v knížce… Nakonec to balíme ve chvíli, kdy v lese narážíme na prostor ohraničený ohradníkem, který je ze dvou drátů nad sebou, omotaný výstražnou stuhou (tou, co se s ní ohraničují policejní pískoviště), a co dva metry je cedule na stromě s velkým bleskem a že prý životu nebezpečno. A za ohradníkem louka. Tam někde by měly být ty typáče, terén sedí. Ale usoudili jsme, že za ohradníkem chovají býky a za to nám to nestojí. Vracíme se tedy zpět k autům. Pak ještě sjet do Gorenja Vasi (tady už se orientuji i bez mapy) a navštívit další objekt pro L1čku a poslední tři typáky. Všechno hezké, ale všechno nefotitelné, zarostlé. Dokonce kanónový objekt, v knížce ještě docela viditelný, je nyní napůl zavezený hlínou. Slovinci se zřejmě dělí na lidi z měst, co si dávají do map razítka a na domorodce, kteří ty bunkry nemají rádi.
Ou, dnešek je náročný. Ale už je to vše. Navíc bylo všeobecně rozhodnuto, že dnes budeme spát v kempu. Jak úžasná změna, už jsem nedoufal. Sice se kvůli tomu vracíme třicet kilometrů směrem k Lublani, ale tentokrát to nevadí, protože zítra ve Škofje Loce máme sraz s mistrem Habrnálem. Slíbil nám poradit, co se zbytkem dní výpravy. Totiž, máme ještě v plánu navštívit nějaké italské opery, ale moc nemáme podklady, jen něco málo.
No ale je tu kemp. Nejdřív při hledání místa vjíždíme do poměrně prázdné nudistické části, ale rychle couváme a usazujeme se na prominentním místě před záchodky. To už začíná poprchávat, blíží se oblíbená bouřka. Ale tentokrát je to nějaké slabé, chvíli krápe, pak to přestává. Popsat pocit v čistém prádle po osprchování, po čtyřech dnech bez umývání v pětatřicetistupňových vedrech, to se nedá. Je mi parádně. Jdeme do hospůdky u brány, popíjíme chlazený Union, kecáme, paráda.
26.7.2004
Ráno v pohodě balíme, vyrážíme na nákup do Škofji Loky, už jsme tu dlouho nebyli :). Pak vyrážíme k benzínce, kde máme konspirativní schůzku. Už to tu docela známe, u téhle benzínky jsme čerpali před dvěma dny. Honza s Ondrou a Michalem Večeřem zapadají do restauračky na schůzku, my čekáme na slunci venku. Přeci tam nemůžou být tak dlouho. Jak jsme byli bláhoví… Vylézají po více než hodině, v ruce haldu nějakých kopií, oči navrch hlavy, že to nemůžeme všechno stihnout… Tak rychle rychle, zkusíme to.
Vyrážíme směr Begunje (přesněji k městečku Radovljice), na želvy. Je to snad sto kiláků (no, přeháním, tak padesát, ale každopádně je to velký přesun oproti minulým dnům). Želvy jsou dvě. Jedna je v sadu, kde nás sice nikdo nehonil, ale je totálně obrostlá lískami, takže není vidět a leze se do ní přes tuny mazlavého bahna a mraveniště. Maso nad maso. No ale když už jsme tu, tak jsem se tam protlačil. Vevnitř satanská výzdoba, docela zajímavé. Je to dvoupatrový objekt, kdy horní patro tvoří železobetonová kopulka se střílnami na všechny čtyři strany. Jak praktické, jeden zásah granátem a objekt by byl vyřazen. Nicméne údajně se jedná o nejmodernější slovinský objekt… Na druhou želvu kašlu a nejsem sám. Je strašný pařák, želva je někde uprostřed kukuřice. Ti, co tam šli, mi později dali za pravdu, prý byla obložená hnojem a fotit se stejně kloudně nedala. No paráda. Kromě těch želv tu v podkladech už máme jen objekty pro výklopné pancéřové kulometné hnízdo (ty taky nalézáme, takový kopec uprostřed vilové zástavby přímo v Radovljici, který je ze všech stran opevněný těmito objekty. Asi hnízdo odporu, ha.) No a pak už tu nicnení. Teda, nalézáme dva typové objekty, jeden z nich je docela hezký, mám dobrý pocit z fotky. Naštěstí, protože jinak mě tento výlet do Radovljice moc nezaujal. Dub taky nadává.
Cestou zpátky do Škofje Loky stavíme u benzínky na svačinu. Taková malá, u stolečku sedí starší pán, ale kluci se mu tam drze nasáčkovali, začali vedle něj svačit české salámy a házeli po sobě paštikami a rybičkami (malej Michal otvíral rybičky a vystříkl rovnou tuším na Duba). Pán nebyl tak asertivní, nevydržel a odešel. Jo, jo, zlí Češi. Taky tam byli se svým barvícím vozítkem nějací cestáři, co dělají na cestě čáry. Ti byli taky srandovní. Nechali tam zapomenutý kužel. Pak pánovi z vozíku při odjíždění spadly rukavice. Nic. Flegmoš, jeli dál.
No jo, jsme tu zas. Škofja Loka, Gorenja Vas… Ale jedeme dál, má tam někde ve svahu být kulometné hnízdo s přístupovou chodbičkou a střílničkami v ní. To nacházíme v prudkém svahu, v lesíku, zvenčí se to fotit nedá, je to klasicky zarostlé a zasypané, ale vevnitř je to hezké. A taky tam ze stropu visí obrovští pavouci s ještě většími kokony. Bleee. Co mě na ně upozornili, tak si dávám hodně velký pozor, abych se náhodou neotřel o stěnu či strop. Ještě jsem jich pak po bunkrech pár viděl, vždycky si vybrali nějaké místo, kde se nedalo prolézt narovnaně, člověk se musel soukat chodbičkou o světlé výšce 80 cm a na stropě tyhle obludy. Fuj.
No ale co teď? Je tu návrh, využít našeho klasického šláfplacu blízko lomu, ale je ještě brzo, co bychom tam dělali.. Nakonec to riskujeme a vyjíždíme hledat tvrz Žirovski vrh, zkusíme tam najít místo na spaní. Takže asi půl hodiny jezdíme po nějakých cestách, naprosto ztraceni, protože ve dvou mapách, co máme, jsou ty cesty pokaždé jinak, a ve skutečnosti to nesedí ani s jednou mapou. Na hřebenu s výhledem narážíme na geology s vrtnou soupravou. Jo, ti budou vědět. Věděli. Jenže prd. Poslali nás úplně jinam a sami nám tvrdili, že jsme někde, kde jsme nebyli. Balíci. Nakonec přijíždíme na louku, kde by to mohlo být, parkujeme, je tu typáč, to vypadá slibně. Hledáme, hledáme, nic. Přestáváme si tedy hrát na tajnou službu a pokorně se jdeme zeptat domorodce, který tu celou dobu ořezává motorovkou keře. Věděl, je to asi 100 metrů opačným směrem. Hurá, nádherné opuštěné podzemí. S razítkem. Vchod schovaný na kraji lesa, před vchodem roklinka s pláckem na stany i auta, ideál. Podzemí jako turistická atrakce, opuštěné, nezajištěné… Vysloveně slovinský styl. Má dva vchody, je to větší než Hlavče Njive, taky má víc objektů, samozřejmě pouze kulometných (nejsou postavené). Po prohlídce se vracíme pro auta, chlapík už zmizel, tak konspirativně zajíždíme ke vchodu, začínáme vegetit, vede kolem zjevně nepoužívaná cesta lesní… Netrvá ani půl hodiny a po cestě projíždí červené auto. Kus dál zastavuje, paní jde do lesa na borůvky. Když se vrací, tak jde k nám navazovat družbu. Osamocená paní, nebojí se osmi cizích chlapů. Jó, ti Slovinci.. Nakonec se dozvídáme, že dělá průvodkyni a že Goli vrh, kam chceme zítra, je zamčený a že se ve Škofje Loce dají půjčit klíče a ona že tam pak provádí. No jo, jenže to je asi 30 kilometrů zpátky po těch jejich lesních cestách. Pak jí naznačujeme, že jsme bunkráci a jestli jí nevadí, že tam spíme. Hehe, nevadí, bydlí tu kus za rohem na samotě, akorát nám říká, že nám bude v noci zima a ještě nás zve, že si můžeme postavit stany u ní na louce. No jo, jenže to bychom v noci nemohli pařit. A to my chceme. Navíc byť je to Slovanka, moc se s ní nedokážeme domluvit. A klasika, strašně kouká na naši knížku. Úroveň bunkrologie pro Slovince nevídaná.
27.7.2004
Ráno se paní objevuje i s manželem, zvou nás na kafe. Ale odoláváme. Manžel chce vidět knížku. Nabízejí nám mapu pro razítkování. Jenže tu my si už koupili ve Škofje Loce. Ale nakonec Dub využívá příležitosti, mapu si nekoupil a chce ji, dělá kšeft a vyměňuje ji za knížku o Kraličáku. Sice je česky, ale mají tam pár fotek bunkrů.
Po snídani vyrážíme po hřebínku auty, kolem silnice jsou typáče, krásné, fotogenické, úžasné… Pak jeden „modelka„, kde prý majitel hned křičí a nemá rád bunkráky, ale nás tam nikdo neviděl. Pak další, které ještě nemají dostavěné železobetonové zvony, k tomu azurové nebe, pohádka. Pak procházka po hřebenu kolem několika samot, kde na nás dorážejí zuřiví psi, pak další, kde stařík neurčitého věku pálí v prastarém sudu pálenku, vyhlíží nás, ale očividně se uklidňuje, když zjišťuje, že hledáme bunkry a nejdeme ho drbat za výrobu šnapsu. No a pak už tu nic není. Teda kromě ohrady s nádherným koněm. Já na koně nejsem, ale tenhle byl tak úžasný a vypadal tak ušlechtile, že jsem úplně slintal. Takový kovově lesklý, skoro černý, svalnatý, štíhlý.. Uffff.
Ještě nás čeká Logatec a dva pěchotní sruby spojené podzemní chodbou a bude to ze Slovinského opevnění vše. Tuším, že ty sruby měly dokonce pancéřové zvony, které se ale samozřejmě nedochovaly. A otázka, jak dlouho se dochovají ty sruby, staví se vedle nich nějaká hala. Ale zase nijak závratným tempem. Zvenku jsou sruby uz poměrně hodně devastované, jeden prakticky neexistuje a druhý má vytrhané všechno, co šlo. Ale když jsou to ty unikátní objekty, tak se po chvíli váhání rozhoduji přeci jen vlézt dovnitř. Chtělo to odvahu, nejdřív slézt do diamanťáku, pak takovou nouzovým východem plazivkou po bordelu do spodního patra a ze spodního patra do podzemí se spustit z hnusné slizké klády. No jo, ale na druhou stranu, projít se spojovací chodbičkou stálo za to, hihi. Tak jsme si aspoň udělali v podzemí společnou fotku podobně jako po nalezení kulometky B1 na Hackenbergu v roce 98. Tak. A tímto skončil náš výlet po bunkrech Slovinských, resp. jugoslávských a měl začít výlet po opevnění Italském. Nakupujeme jídlo a piva v nějakém mísním Mercatoru (strašně dobrý bílý chléb, za euro kilo čajových sušenek, které jsem pak jedl několik dní). Trošku mi vadilo, že v tom pařáku tam chodili akorát vykoupaní a voňaví místní, takže jsem si připadal po dvou dnech v terénu mírně omšele, no ale nikdo nedal nic najevo :).
Po nákupu se vydáváme na asi padesátikilometrový přesun směrem na Rijeku. Tam jsme sice nedojeli, skončili jsme v Pivce, kde jsou dvě italské opery, ale směr to byl stejný. V Pivce nás čekala odbočka z hlavní silnice do prudkého svahu, pak štěrková lesní cesta, asi 5 km až na vrchol Primož, kterou náš zelený Favorit vyjel v plném obsazení, zatímco stříbrná Mazda jen do půlky, pak museli všichni pěšky, z čehož měl hlavně Dub radost. Na vrcholu stojí opera, bylo to super, je tam takový travnatý plácek s kasárenským barákem, kam se dá případně schovat, kdyby pršelo, a hlavně se dalo sedět na schodech toho baráku a koukat z kopce dolů do kraje. Ideální místo na družbu. Popíjeli jsme pivo, kecali, bylo nám dobře. Asi dvakrát kolem proběhli místní joggingové. Ti druzí se zastavili a s úsměvem se ptali, jestli se nebojíme medvědů. Na naší otázku, jestli tam nějací jsou, tak že prý jsou. No co už. Bylo jim dobře rozumět. Ale na medvědy už kašleme. Do rána stejně žádný nepřišel a podle mě tam nežijou. Taky jsme si ještě před setměním prošli operu. Ale jen zvenku, bo byla zamčená. Je tam i jeden zvon, kolem kterého se snesla smršť blesků, jak ho chtěl každý vyfotit, no úplné orgie. Ony totiž ty italské opery kromě zvonů a podzemí snad ani moc zajímavé nejsou. Odolnost to má prakticky nulovou, bo to nemá žádnou armaturu, jsou to jen takové slepence z nekvalitního betonu. Navíc vesměs rozstřílené. A takový rozstřílený bunkr vypadal třeba ve skalách stejně jako ty skály.
28.7.2004
Přesun ráno k pozemní komunikaci probíhal stejně jako večer. My jeli, Dub šlapal pěšky. Ale tentokrát byl odpočatý, tak mu to tolik nevadilo. Navíc nás čekaly italské opery, tak kdo by nebyl optimista, že. První z nich je uprostřed Pivky, kousek od nádraží. Jako správné socky parkujeme přímo před nádražím. Štěpán obdivuje Slovinské šinkanzeny a vypadá to, že nemá daleko k tomu to tady zabalit a koukat na ně celý den. Jo, to takhle v druhé polovině bunkráckých akcí už se bunkráci začínají rozdělovat na obyčejné a stoprocentní bunkráky. Opera byla celkem vkusně rozmístěná kolem pomníku partyzánským hrdinům, i nějaké zvony tam byly. Následovala další fotosmršť. Nicméně podzemí uzavřeno. V tomto směru jsme si hodně slibovali od zbytku dne, kdy jsme měli navštívit linii oper na takové vápencové náhorní planině asi 15 kilometrů odtud. Původně to vypadalo na ukrutný pěší celodenní výlet, ale nakonec se ukázalo, že k většině těchto oper vede silnice. A u všech jsme se dostali do podzemí. Po pravdě řečeno, z asi osmi nebo kolika oper bylo podzemí všude přístupné, jestli se nepletu, ale zato zachovaný byl jen každý dvacátý objekt. Většina jich vypadala jako rozdrobené skály, čas od času byly objekty na vrcholcích skal odstřeleny takovým způsobem, že přístupná byla pouze svislá šachta. Bez stupaček. Taková past na bunkrology. Dobrodružné byly sestupy do prvních několika oper, kdy jsme nevěděli, že prakticky vždy to jde vchodem. Tak jsme různě prolézali troskami objektů a lezli do podzemí polozasypanými schodišťovými šachtami. :).
Poslední opera byla „opera cardinale“. Měla kolem desíti (hrubý odhad) objektů a podzemí tvořila kruhová chodba kolem kopce, s několika kasárnami, dvěma východy… Škoda, že všechny objekty byly úplně rozm., pardon, rozbombardlé.
Úspěšný den měl být završen opět večerem v kempu. A taky že byl. A taky že to stálo za to. Kemp na parkovišti jsem ještě nezažil. Přijeli jsme před kemp, kluci se šli zeptat, jestli mají volno a kolik že za to spaní chtějí frfňů. Vrátili se, že pohoda, tak jsme jeli jakože dovnitř. Ale ouha, furt jsme na parkovišti a před námi plot a za plotem auta a stany. Před plotem taky, ale jen dva. No, ukázalo se, že plot odděluje „dálniční“ část kempu od „normální části“. To jako aby nebylo možné přes kemp opustit placenou dálnici. Krize. Stanovali jsme na parkovišti. Sprcha fungovala jen chvíli, než se úplně ucpal odtok a člověk balancoval na okrajích.. Dálniční část ovládl romský gang (polský). Měli tam docela živo. Nejvíc nás asi dostal satelit, který měli vtipně umístěný na stativu od foťáku. Tak jsme mohutně popíjeli zakoupené Uniony. Fido dokonce vytáhl domácí kalvádos, který si celou cestu sušil v batohu. Paní, které ráno obcházely placy a vysypávaly koše, se u toho našeho tak divně pochechtávaly, protože z něj vytáhly asi tak 20 plechovek od piva a spoustu dalšího odpadu. Vůbec jsem zjistil, že české obvyklé dvě až tři jsou na spoustu balkánců už přespříliš. No ale my zase nepijeme rakiju. Tož tak.
29.7.2004
Čekal nás přesun po dálnici, ale ne daleko. Bohužel vůbec netuším, kde jsme to byli. Vím jen, že v jedněch serpentinách jsme zastavili, vylezli na kopec a našli italskou operu monoblok. No, nebylo to úplně špatné. Jenže nikdo z nás nevěděl, jestli na tom hřebínku je nebo není další bunkr. Podnikli jsme tedy zteč jedním směrem a nic nenašli. Tak jsme slezli z kopce dolů na silnici, vylezli na další kopec a hle, další monoblok. Blbé bylo, že se nedaly kloudně vyfotit, protože italové je stavěli jako hroudy betonu. Takže z dálky to vypadá jako skála, zblízka jsou v té skále dveře a střílny, jenže je to šíleně zarostlé, takže o ničem. Tož co, tož jsme sjeli do údolí jižně od Idrije (u vesnice Podroteja). Vyrazili jsme v šíleném vedru do prudkého krpálu, kde jsme po chvíli, víceméně náhodou, našli v lese bunkr silně připomínající jugoslávský pillbox. Ha, Sir Habrnál nás sem poslal a přitom vůbec nepozná italský bunkr od jugoslávského. Hanba.. Tak, přesně v tomto stylu se nesla naše slova. asi 80 procent výpravy zbaběle ustoupilo k autům, jen já s Ondrou jsme se vydali na protější svah. Vyhrabali jsme se serpentinou asi 100 metrů vysoko, abychom mohli po prudkém hazardním svahu opět sestoupit, ale světe div se, přímo na střechu italského objektu se zvonem. Žůůůva. Vedly od něj schůdky do ulice. No, sranda. Ostatní se nechali vysílačkou přesvědčit, že to opravdu stojí za to a aby dorazili. Tož dorazili. Najednou měli všichni chuť vylézt na poslední svah na zbylé straně údolí s křižovatkou tří cest. Leč cesta nebyla jednoduchá. Museli jsme překonat stařičký lanový most přes průzračnou říčku. Lana vypadala ještě relativně nosně, ale ty zpráchnivělé desky ne a ne vzbudit představu bezpečnosti. Takže vždy jeden vrávoravým krokem opatrně postupoval k protějšímu břehu a ostatní se bavili jeho pozorováním. Ke konci už se bavili i místní vesničané. Na druhém břehu jsme spatřili bunkr. Jenže oddělený dalším vodním kanálem se svislými betonovými stěnami. Ale to už nás nemohlo zastavit.
Následoval přesun do oblasti Podbrdo vtipně doplňovaný varovnými hláškami Štěpánovými, že už nám jako brzy dojde benzín. Přitom benzínka nikde a cestu představovala klikatící se úzká asfaltka, z jedná strany ohraničená srázem do řeky, z druhé strmou skalní stěnou. Nevím, jak to ti lidé dokázali, ale většinou to tam švihali stovkou, a to občas i kamiony. Zvláště veselé bylo kamión spatřit při projíždění zatáčky v protisměru. Štěpán to ještě vtipně komentoval, že to v Itálii, tam na to úplně kašlali a kdo první v zatáčce troubil, ten měl přednost. No potěš.
Příjezd do Podbrda nakonec proběhl bez nehody. Podbrdo je taková horská obec obklopená strmými svahy alpského typu, na jejichž vrcholech jsou rozmístěny italské opery. Ještě bylo světlo, tak že popojedeme do Petrova Brda a zkusíme jednu operu najít. Inu, asi čtvrt hodiny jsme řezali zatáčky do prudkého kopce, pak nás to přestalo bavit a zase jsme sjeli dolů. Cestou jsme objevili jednu operu se zasypaným zvonem a druhou vetknutou do skály, s přístupem betonovou lávkou přes kaňon. Obé hned vedle silnice. No aspoň něco. Pak jsme vyjeli až skoro na nějakou planinu, kde jsme odbočili do lesa na bivak. Pořád si nemůžu zvyknout, že Slovinci se staví k popojíždění auty po lese a bivakování mnohem benevolentněji, než lidé u nás.
30.7.2004
Brzké vstávání do krásného slunného dne, parkujeme na parkovišti planiny a vyrážíme k vrcholům. Zatím nikde nikdo, jen kus před námi upalují do kopce nějací důchodci. Míjíme krávy, kocháme se pohledem na Triglav a hurá nahoru. Opera se zvonem na vrcholu Lajnar. Výhled do dálek, blankytná obloha, nepopsatelné. Pak z kopce dolů, nahoru a totéž v bledě modrém. Těch několik kopců bylo doslova prošpikováno snad dvěma desítkami různých oper (na snímku zvon na kótě Možic). Jak den pokročil, odnikud se vynořily hromady lidí, kteří se též přišli kochat, dokonce jsme potkali i skupinu čechů, ale rychle jsme je minuli, přece se nebudeme zahazovat s nějakými turisty, my, bunkrologové s vysokým posláním. Jediný, komu se naše počínání líbilo čím dál mín, byl Dub. Nějak mu ty kopce nedělaly dobře, začal frfňat a skučet a tak. Tak jsme udělali přestávku na oběd. Dub dostal kus žvance a rázem měl úsměv od ucha k uchu. Jenže jenom do chvíle, kdy pochopil, že to byla pouze příprava na sestup, který jsme chtěli podniknout překvapivě do strany nejprudšího srázu. Sice se nám snažil naznačit, že to nezvládne a že na nás kaká, ale mapa hovořila jasně. Je tam cesta. A taky že byla. Nakonec i Dub to zvládl bez větších problémů, byť lidem trpícím závratěmi by ona cesta asi dvakrát dobře neudělala.
Ale ta odměna na konci… Skalní hnízdo, tedy, pardon, italská opera, jak jinak. Vytesaná do skály. Prý se tu na konci války bránili nějací partyzáni. Jenže Němci je i tak dostali. Škoda, že půlka opery byla zamčená (blízko stála chata, která využívala operu jako zdroj pitné vody). Nakonec jsem se nejvíc bavil hledáním nábojnic do samopalu, kterých jsem tu našel skoro padesát, z toho jednu ještě nevystřelenou (ale slepou). Nicméně zajímavé bylo, že nábojnice byly plastové. Odchod se nám snažil spestřit Ondra, který se najednou složil v křeči a dělal, že mu vypadlo oko. Tedy vlastně čočka. Sranda je, že on bez těch čoček nic nevidí. No ale zachránili jsme ho, a tak těch zbývajících šest kilometrů ušel přeci jen po svých.
Tradá sladké Podbrdo, ujíždíme skalnatými soutěskami směrem na Soču a hranice z Itálií. V Bovecu jsme to zabalili v kempu, ač někteří zoufalci, převážně pocházející z našeho zeleného šneku, navrhovali bivakování hned vedle frekventované komunikace. Ale tentorkát jsme je úspěšně přehlasovali s poukázáním, že špíny už bylo dost.
Sotva jsme vyfasovali východoněmecké marky do sprchy a postavili stany, přišli Ondra se Jeanem s tím, že bychom mohli zajet, dokud je světlo, na nedaleký fort Hermann. Moc nadšený jsem nebyl, zase takové světlo už nebylo a za tmy se blbě fotí, ale tak proč ne. Ha. V tu chvíli zaperlil favorit. Povolila spojka. Favorit byl nepojízdný. Holanďani vedle na nás se zájmem koukali, co se jako bude dít. Jenže Štepán se nenechal zahanbit, vyházel obsah kufru, vytáhl ošuntělou tašku s nářadím a jal se spojku utahovat. Hmm. Fakt to dokázal a my vyjeli. Nicméně situace nebyla zase tak moc růžová, Štěpán odmítal řadit a dokonce si začal nacvičovat řazení bez spojky. Ze začátku bylo vidět, že už to dlouho nedělal, silné cukání nám trhalo vnitřnosti. Ještě že večeře nás teprve čekala.
Zaparkovali jsme vedle fortu Flitcher Klause, kde se ukázalo překvapivým zjištěním, že má otevřeno pro veřejnost až do devíti. Juchůůů, tak rychle za světla vyběhnout k Hermannovi a pak za tmy ještě Klause. Supr. Hned od parkoviště směřovala svisle vzhůru prastará zrezlá via ferrata z kramlí, zjevně originální přístupová cesta k fortu Hermann. Nejsme opice, tak jsme to museli vyběhnout po serpentině vytesané do skály. Hned na začátku byl opevněný tunel. Vedla skrz něj turistická značka. Zajímavé, kdybych nebyl bunkrák, tu baterku bych s sebou zcela jistě neměl. A tunel byl docela dlouhý a temný.. No prostě tunel. Fort Hermann byl hezký, totálně rozstřílený (Italové to vzali dělostřelectvem vtipně přes kopec a Rakušané měli po srandě. Nicméně i rozstřílený jej Rakušané nadále bránili, aby spojenci nemohli projít přes něj do zad fortu Flitcher Klause.). Tak jsme ho různě prolézali po patrech s probořenými podlahami, až na střechu jsme se dokonce vyškrábali, neb Ondrovi přišly děsně zajímavé díry po věžích. Na můj vkus, v dávných dobách musel fort vypadat podstatně lépe, než nyní.
Dole jsme zamířili do fortu Flitcher Klause. Seděla tam taková sličná dívka a vybírala vstupné 350 tolarů. Škoda, že jsme se opět asi dva dny nemyli, zkusil bych zavést konverzaci, ale kdo by se bavil se zarostlými zpocenými individui, že. Měli tam spoustu fotek, pár střílen, pak krychli zeminy metr krát metr krát metr, ze které čouhaly kusy kostí, přileb, pušek a podobně. A pak náhle Štěpán objevil v úkrytu za složenými prázdnými panely, na které teprve měly přijít fotky nějakého místního parašutistického klubu, zvon. Opravdový pozorovací zvon. Nadšení neznalo mezí. Fort je čerstvě opraven, byl ještě nedávno v dost špatném stavu a to, že se zachoval zvon, znělo takřka neuvěřitelně. Kluci se hned ptali, jestli můžou na střechu. Světe div se, bylo asi deset minut před zavíračkou, ale oni je tam pustili. Resp. povolili jim to. Takže tam pak všichni přelézali takovou zamčenou branku na schodišti z centrálního dvora. Jenže se zase hned vrátili, zvon je prý zalit asfaltem a není zvenku vidět. No co už. Teď už zbývají jedině sprchy, večeře a poslední veselá noc, zítra máme jet domů. Jinak ve zdejším kempu opět přišly ke slovu Fidovy ocelové kolíky na uvazování krav. Do téměř betonové země takové ty klasické měkké hliníkové stanové kolíky neměly šanci zajet.
Docela jsme se bavili, před půlnocí přišel maník, jestli prý nejsme líťáci. Nu, odpověď, že jsme bunkráci, ho moc neuspokojila, tak zase zmizel. Vůbec tady byla fůra Čechů. Jak vodáků, tak paraglidistů, tak turistů mířících do Julek. Cítili jsme se skoro jako doma.
31.7.2004
Ráno cestou do průsmyku Štěpán opět procvičoval řazení bez spojky. No vtipné to bylo. Ale favoritek to vydržel, tak jsme do průsmyku nakonec přeci jen dojeli. Cestou jsme stavěli u nějakého fortu Predil, byl totálně zarostlý a vypadal poslepovaný z kamenů. Taky ho Rakušáci opustili ještě před první světovou válkou. Italové na celnici na nás pekli, nechali nás jet. Kousek za celnicí na italské straně byl pro změnu další rakousko-uherský fort – baterie Predilsattel -se super výhledem na údolí a před ním dva kanóny a houfnice. Krásně natřené a jak jsme posléze zjistili, hýbací. No to by nebyli bunkráci, aby si hned nezačali hrát s houfnicí. Docela zajímavá podívaná, jak pár lidí nadšeně hýbe různými kolečky, hlaveň stoupá vzhůru a opodál stojící bunkrák neméně nadšeně velí: „Směr celnice, pal“.
Dole v údolí další fortík, nebo spíš jen zbytek většího, ale již za války rozstříleného fortu, Jmenovalo se to Aiblschlucht, a de facto šlo jen o takový uzávěrový blockhouse, který Italové nerozstříleli jen proto, že je dobře schovaný v takové skalnaté soutěsce. A před ním rychlopalný 2cm kanón, pak nějaký protiletadlový… Dub byl ve svém živlu. Popojeli jsme ještě kousek do vnitrozemí směrem na Tarviso na na fort Hensel , rozložený ve dvou částech na takovém hřebínku nad údolím, kterým v současnosti projíždí tunel. Ve skalách, na kterých fort stojí,jsme našli dvě modernizované italské opery a úplně dole cestou zpět jsem našel objekt pro tankovou věž. Vypadalo to jako vstup do kanálu, ale bunkrák je duše nenechavá, v kanálu byly dveře, které vypadaly jako přetlakové, a to se přeci do kanálu nedává. Spolu se Štěpánem nám trvalo jenom chviličku maličkou, než jsme je vykopli a před námi se otevřel vstup do útrob. Ze stropu visely zase pavoučí obludy s kokony, byly jich tam mraky, ale přeci se nenecháme zastavit tímhle, když už jsme si otevřeli dveře. A vevnitř byly zbytky ventilace, pokyny na stěnách, jak se má posádka chovat, no žůžo. Divné, že se nikomu nepodařilo zevnitř udělat kloudné fotky. A pak jsme objevili druhý východ, kterým se dalo vylézt ven, aniž bychom museli cokoliv vykopávat. Nuž, příště budeme chytřejší.
Průjezd přes Itálii byl docela vtipný, Italové se dopravními předpisy moc neřídí. Rakušáci se ve městě na křižovatkách vysloveně nechytali. My se zase nechytali v tunelu za vesnicí, kde jsme museli objíždět člověka s károu a přitom nás zezadu objížděl šílenec přes dvojitou čáru do zatáčky, do které nebylo vidět. Docela jsem si oddechl, když jsme přejeli do Rakouska. Tam už nás čekal jen štrůdl dálnic až do Čech. Ve favoritku docela úmorné cestování. Zvlášť když se Rakušané rozhodli opravovat dálnici a způsobovat tím dlouhé předlouhé zácpy, které našemu spojkově dýchavičnému vozidlu zjevně nedělaly dobře. Nu ale do Brna jsme dojeli. Ještě že tak. .
A to je vše, vážení. Doufám, že to nebylo moc dlouhé, příště bude hůř.
