Německé opevnění kolem Metz, Francie (2009)

Měla to být výjimečná akce, první svého druhu. Už mnohokrát jsme při letním probíjení se džunglí konstatovali, že by bylo krásné navštívit danou bunkrologicky výživnou oblast v období vegetačního klidu. Dlouho jsme tuto možnost pokládali za problematickou, ať už vzhledem k menší odolnosti našich tělních schránek, tak vzhledem k nevábné představě bivakování uprostřed pustiny v zimním období, které jsme tou dobou vcelku úspěšně praktikovali během léta. Hotely byly drahé, kempy méně, ale také to nebyla žádná láce.

Doba ovšem pokročila a český člověk si dnes může leccos dovolit i v zahraničí. A tak přišel Honza s nápadem podívat se v únoru do Metz (kdy taky jindy, že). Spát budeme prý v nějakém levném hotelu, vegetace nebude prakticky žádná, od minulých dob údajně polevily francouzské vojenské kontroly (okolí Metz je jedno velké vojenské území, ale Francie už má také pouze profesionální armádu, a tedy málo lidí na kontrolu opuštěných festů a fortů), zkrátka samá pozitiva a sociální jistoty.

Myšlenky se hned chytli další lidé, například Ondra, kterému přišlo líto, že by se tak vyzývavé akce neměl zůčastnit, takže nakonec se nás na výpravě sešlo osm chlapáků třesoucích se, až uvidí ty německé dělové věže a příkopy s betonovými kaponiérami plné pícháků (lascívní označení německé protipěchotní překážky). Jedině Ondra se snažil nadšení mírnit paranoidními hypotézami o tom, jaké to bude, až se budeme v dešti a mrazu prodírat francouzským bodláčím. Tomu jsme se ale naštěstí (až na výjimky) vyhnuli, dokonce teploty příjemně přesahovaly to, co museli zažívat obyvatelé naší kotliny, kteří únor nepovažují za měsíc příhodný pro vandrování po sladké Francii.

3.2.2009, úterý

V osmi lidech se ukázala logistika srazu být poněkud složitější, ale organizace se chytli schopní jedinci, a tedy to nakonec dopadlo dobře. Ono, podle mě, by to dopadlo dobře i bez organizace, osobně poslední dobou plánuju spíše operativně, domlouvat věci měsíc dopředu, když vím, že většinou je stejně všechno úplně jinak, se mi nechce.

Podle plánu jsem tedy dorazil večer vlakem do Prahy, kde mi Honza nabídl, že u něj budu moct přespat. Přidal se k nám ještě Michal, no samí bunkrologové. V kanceláři u Honzy jsem obdivoval velkoformátovou zarámovanou fotku z Maginotky, prý ji dostal od přítelkyně Dáši. To jsem ještě netušil, co mají doma na zdi v obýváku. Dvě velkoformátové fotky bunkrů laděné do sépiového odstínu. Nádhera. Prý také dárek od ní. Spadla mi čelist a honem jsem si to musel vyfotit, abych mohl doma ukazovat, jaké vhodné dárky dostávají od svých drahých poloviček mí bunkrologičtí kamarádi.

4.2.2009, středa

Už ani nevím, v kolik jsme ráno přesně vstávali, ale bylo to ďábelsky brzo, abychom se mohli setkat před půl osmou na Rozvadově s osádkou Ondrovy Mazdy. Oni ovšem na rozdíl od nás spali v Plzni. Pavel, řidič a majitel komfortního expedičního Touarega se ukázal být přesným a dochvilným, téměř na minutu přesně se objevil před domem, kde jsme strávili noc.

Cesta ubíhala rychle a pohodově. Jisté disproporce z mého pohledu byly pouze v tom, že druhé doprovodné vozidlo bývá na našich expedicích obvykle horších parametrů, než Ondrova vedoucí Mazda, navíc osádka druhého vozu obvykle nemívá navigační tendence. Pavlovi se chvílemi zdála Mazda příliš pomalá. A taky díky jeho autonavigaci jsme posádce Mazdy vysílačkami patřičně „osolili“ každé navigační zaváhání (třeba když v Saarbrickenu zatoužili po prohlídce centra města). Určitě naše vstupy patřičně ocenili.

Foto Vašek Karabec 2009.

Do Metz, cíle naší expedice, jsme dojeli poměrně brzy na to, abychom se jeli ubytovávat. Místo toho jsme zamířili k německému festu Von der Goltz. Zaparkovali jsme v opuštěném týlu uskupení Ars-Laquenexy. Koukal jsem se do fortových příkopů hned vedle silnice, měli tam stejný čurbes jako u nás. Zjevně i ve Francii je normální vyvážet odpadky do lesa.

Celí natěšení jsme vyrazili na ty bunkry. Vstup do podzemí v týlu kasáren za příkopovou kasematou, o kterém básnili Ondra s Honzou, byl nicméně zabetonovaný stejně jako všechny ostatní vchody této hezké kasematy stojící hned vedle silnice. Uvítání tedy příliš optimistické nebylo. Už jsme si mysleli, že se snad ani do podzemí nedostaneme. Jen Ondra se nás snažil uklidňovat, že by to nebyli Francouzi, aby něco udělali pořádně. A taky že jo, měl pravdu. Už v nedalekých kasárnách byly některé vstupy volné, o vstupech z objektů hlouběji v lese už ani nemluvím.

Fest Von der Goltz byl stavěný těsně před první světovou válkou a patří k těm modernějším německým pevnostem u Metz. Zmíněná příkopová kasemata má až nápadně shodné rysy s československými pěchotními sruby, celý fest svou koncepcí připomíná dělostřelecké tvrze. Objekty jsou rozptýlené po velkém prostoru a vše je obehnáno pásy protipěchotních překážek s menšími střeleckými objekty. Focení bohužel poněkud ztěžoval sněhový poprašek, který zvětšil světelné kontrasty, no ale co nezvládl foťák, zvládl posléze grafický editor.

Objevnou výpravu jsme zahájili nejprve po povrchu, protože do setmění už moc času nezbývalo a v podzemí se dá chodit i v noci, že. Kromě různých úkrytů a dvou baterií pro trojice 105 mm kanónů ve věžích je tu k vidění několik příkopových kasemat, velitelský objekt, pozorovací pancéřové zvony a na čele tohoto uskupení i linie betonových okopů pro střelce s puškami a také několik betonových postavení pro kulomety.

Fotil jsem všechno, co se mi mihlo před objektivem. To se také projevilo na výsledku po expedici, za čtyři dny jsem vyfotil přes 700 snímků. Těmito čísly jsem čas od času oblažoval i své kamarády, z čehož měli určitě ohromnou radost. Petrovi fotícímu na kinofilm jsem ta čísla raději převáděl na počet filmů, aby byl v obraze :-). Jako mírná nevýhoda se ukázalo, že z osmi členů expedice sedm aktivně fotí vše, co se namane. Zvlášť zpočátku, kdy jsme ještě nevěděli, co všechno nás čeká, fotili všichni všechno a různě jsme se odháněli od bunkrů, abychom neměli v záběru žádné lidi.

Hned ze začátku nám bylo též jasné, že v létě to tu musí být pravý Saigon. Liány, kopřivy, bodláčí, zkrátka džungle. Některé objekty se nedaly kloudně vyfotit ani v zimě, v létě musí podobná expedice hraničit se sebeobětováním. Ale zase jsme se připravili o objevné bloudění v hustníku, kdy má člověk asi desetkrát větší radost z každého nalezeného kousku betonu. Navíc jsem zjistil, že v mých mapách v GPSce mám zakreslené obrysy fortových příkopů a i některé větší objekty jako kasárna nebo dělostřelecké baterie, čehož jsme několikrát využili. Poprvé hned na tomto festu, kdy jsme hledali čelní velitelský objekt skupiny Ars-Laquenexy. Bunkrologickým čichem jsem se sekli asi o stopadesát metrů, GPSka nás posléze navedla na správné místo.

Prohlídku podzemí jsme odložili na později a dokud bylo světlo, rozhodli jsme se ještě vydat na nedaleký I-werk (pěchotní fort) Jury. Cestou jsme potkali nějaké Francouze, jak venčí své přežrané psy. Francouzi se nicméně tvářili přívětivě, zjevně jsou cedule označující povrch festu za vojenský prostor již spíše formalitou. Nedaleko se staví komplex zřejmě obytných domů, tipuju, že do deseti let budou chodit haranti pálit do festu pneumatiky nalezené v příkopech.

Jury byl hezký a zajímavý tím, že jsme zde poprvé na této expedici viděli kasematu pro dva 77 mm kanóny, a to jak zvenku, tak zevnitř (tak se nám zalíbila, že jsme se u ní i vyfotili). Venku jsme kromě kaponiéry opět obdivovali betonové okopy s postaveními pro kulomety. Už se ale začínalo šeřit, takže jsme se bez otálení vrátili k bateriím, kudy jsme vlezli do podzemí.

Těšil jsem se na podobné podzemí jako je na Koenigsmackeru u Thionville. Úzké dlouhé betonové poterny plné kabelů, trouchnivějících dřevěných podlahových desek, ze stropů visící zbytky lamp, chybějící podlahy… Takové to staré ponuré technické podzemí. Tak přesně to jsme si tady užili měrou vrchovatou, a to jsme zdaleka neprolézali všechno. V podstatě jsme si prolezli jen baterie a kolem výtahové šachty vedoucí k velitelskému objektu v čele jsme zamířili podzemím k elektrárně v půli cesty k I-werku Mercy. V elektrárně bylo umístěno 10 velkých jednoválcových dieselových motorů Deutz o výkonu 35 HP. Nevzpomínám si, jestli jich tam je stále deset, ale je jich tam rozhodně ještě hodně a pohled na ně s těmi velkými setrvačníky je fascinující. To by bylo muzeum :). Vzal jsem si s sebou pro podobné příležitosti druhý blesk, že budu blýskat z boku kvůli plastickému osvětlení, ale ne a ne přijít na to, jak se to dohromady zapojovalo a zprovozňovalo. Podařilo se mi to až když už měli všichni vyfoceno a vraceli se podzemím zpět k východu. Sice jsem tím pádem zdržoval, ale myslím, že výsledek stál za to.

To již bylo osm hodin večer a my se po pěti hodinách vydali hledat náš hotel F1. Nutno podotknout, že původní odhad, že nebudeme v zimě končit tak pozdě jako v létě, protože je přeci brzo tma, nám moc nevyšel. Jenže to je přece tím, že nevíme, kdy přestat. A dobře nám tak. A komu se to nelíbí, ať zůstane sedět doma, že.

Hotel. Také zajímavá zkušenost. Kupodivu chlapec na recepci uměl i anglicky. Dostali jsme tři pokoje. Teda spíš pokojíčky. Dvoupostel, jedna postel pod stropem, televize s obvyklou dávkou francouzských teleshoppingových relací propagujících pleťový krém ze šneků, umyvadýlko, a toť vše. Záchod i sprcha na chodbě, samoumývací. Tady jsem čekal více invence, umývala se tak maximálně podlaha. Ve třetím patře některé sprchy pouštěly již jen studenou vodu a jednou se mi stalo, že sprcha strašně smrděla. No ale nekupte to za 30 EUR za noc za jeden pokoj, že. Zvlášť v zimě člověk ocení, když se může večer osprchovat a usušit. Alespoň já to ocenil. Na druhou stranu, i tak jsme poslední den vypadali jako gastarbeiteři z Ukrajiny, od bahna až po uši.

5.2.2009, čtvrtek

Plán na dnešek byl mnohem monumentálnější než včerejší pětihodinové obcházení festu Von der Goltz. Cílem byl fest Kronprinz (Driant). Podle Ondry ještě před několika lety problémová lokalita, kde člověk mohl snadno narazit na armádu. Naše návštěva nicméně probíhala poměrně v pohodě, dokonce jsme přímo na jedné z baterií potkali místní pejskaře, kteří se s námi přátelsky zdravili. Fest je poměrně rozlehlý, má v sestavě čtyři dělové baterie (dvakrát pro tři 105 mm kanóny a dvakrát pro tři 150 mm houfnice), několik kasárenských bloků, různé úkryty a blockhausy na postřelování příkopů. V čele festu je poměrně rozlehlý pěchotní fort s několika pozorovacími zvony a kopulemi.

Fest má také rozsáhlé podzemí, bohužel místy poškozené následkem bojů na konci druhé světové války, kdy se fest pokoušeli asi tři měsíce nepříliš úspěšně dobýt Američané. My jsme se nejdříve rozběhli po povrchu, abychom viděli co nejvíc, než se rozprší, což se dle oblohy dalo očekávat každou chvíli. (Později ten den pro změnu svítilo slunce a roztála velká část sněhu, takže jsem hodně věcí fotil dvakrát.)

Hned na první kanónové baterii (na levém křídle festu) došlo ke stádnímu šílenství. Každý chtěl fotit, každý chtěl mít fotku bez lidí, klasika. Také jsem litoval, že jsem si nevzal stativ, ale já si ho jednou stejně vezmu, a pak uvidíte :).Při pohledu na fotky se mi nechce věřit, že jsme na této baterii strávili jen necelou čtvrthodinu času… Rychle jsme ještě obešli houfnicovou baterii na levém křídle a vydali se k čelnímu fortu.

Ten sliboval několik zajímavostí. Kromě kaponiér v příkopu (obvyklá bunkrologická atrakce pro nadšence ze země, kde nejsou téměř žádné fortové pevnosti) pak především otočné pozorovací kopule. U první z nich probíhalo podobné šílenství jako při prvním setkání s věžemi kanónové baterie.

Po obhledání povrchu fortu jsme se vydali na pravé křídlo festu. Kolem kanónové baterie (všechny kanóny měly uřezané dlouhé hlavně) a kolem houfnicové baterie, kde jsem se dozvěděl, že na proražení několikametrové železobetonové stěny s pomocí výbušnin stačí dnes pár tisíc Korun, když se ví jak na to, až ke kasárenskému objektu, který už prorážet netřeba, protože se o to za války postarali jiní. Na pravém křídle se též zachovala docela hezká linie úkrytů, větších objektů se zvony a pozorovatelen podél příkopu s pásem protipěchotních překážek. Šli jsme podél této linie ještě k druhému kasárenskému objektu na tomto křídle. Protipěchotní překážky jsou koneckonců dochované prakticky u všech festů a při jejich překonávání je potřeba dávat velký pozor, na co člověk šlape. I když se musím přiznat, že za mlada mi ty bodce připadaly nějaké ostřejší…

Zhruba v tomto čase se udělala krásná azurová obloha, začalo svítit sluníčko, zkrátka ideální čas pro sestup do podzemí. Kasárenským blokem dovnitř a všechno, o čem jsem už psal, zkouknout z té vnitřní strany. Zajímavé byly věže, ve kterých byly jak kanóny (ty ale byly jen na pravém křídle), tak houfnice. Abychom si nepřekáželi při focení, tak jsme se většinou strategicky rozmístili maximálně tři v jedné věži. Bohužel se mi nepodařilo natrefit na věž, kde by bylo vidět skrz dělovou hlaveň, ale kamarádi měli větší štěstí a vyfotili průhled ven i s drážkováním. Musím však říct, že mi věže záhy přišly poněkud monotematické, byť mezi nimi byly rozdíly a vidět se dala spousta detailů. Jenže těch detailů bylo najednou tolik, že jsem je pak už moc nevnímal.

V čelním fortu jsem přesvědčil kamarády, že to bude super fotka, když na kanónovou kasematní střílnu nasadíme i ocelovou oponku, jejíž dvě části se válely pod střílnou. Každý ten kus vážil dobře přes padesát kilo, ale nakonec jsme to zvládli. Jen když jsem později takových oponek viděl ještě mraky, tak jsem si říkal, že jsme to možná nemuseli až tak hrotit. Ven z podzemí jsme vylezli hromadou betonových bloků, které zbyly z kasárenského bloku na levém křídle. Slunce stále svítilo, tak jsem mohl kromě pozorovacích zvonů se zajímavě zkosenými průzory zuřivě fotit i baterie na levém křídle. Zvláště houfnicová stála za to, ještě ráno byly skoro celé věže pod sněhem, teď už na nich nebyl sníh téměř žádný.

Když nepočítám následnou návštěvu přilehlé baterie Moselle (ze které zbyly jen hromady betonových bloků), tak jsme na festu Kronprinz strávili hezkých šest hodin. Často si říkám, že by to bylo fajn mít podobné expedice jako pracovní náplň. No ale kdo by mě chtěl platit za průzkum podobných trosek, že.

Hezké počasí v závěru dne nás přesvědčilo, že bychom neměli házet flintu do žita a navštívit ještě fest Wagner. Je v něm muzeum, otevřeno mají sice jen párkrát do roka, ale i v případě, že je zavřeno, má smysl fest navštívit, objekty se dají obejít alespoň zvenku. I když, Francouzi mají zvláštní tendence skladovat u týlových zdí objektů různé harampádí, které nevypadá dvakrát hezky na fotkách.

K festu jsme přijeli o půl šesté (ještě, že se tu stmívá minimálně o půl hodiny později, než v Čechách) a hned jsme se rozběhli k bateriím (na kanónové baterii má jedna věž osazen 105mm kanón s dlouhou hlavní) a pěchotnímu objektu Avigny na pravém křídle festu. A protože jsme maximalisté, tak přestože už se kvapem šeřilo, vydali jsme se ještě na levé křídlo na pěchotní fort Verny. Čímž jsme přišli o drahocenný čas, který nám později chyběl na týlovém objektu Lamencé s pancéřovou kasematou pro dva 77 mm kanóny a světlomet. Tedy, pár fotek jsem ještě udělal, ale byl jsem jediný, kdo si to se svým foťákem mohl ještě dovolit. A to vše jen za cenu vysokého ISO (a šumu) a malé clony s dlouhým časem. Proč jsem si jen nevzal ten stativ…

Aktuální čas 19:00 (zase nevíme, kdy přestat). Asi už nemá smysl nic dalšího rozjíždět, hybaj zpátky do hotelu. Nebo ne? Vlastně jsme ještě provedli zoufalý pokus najít ve vesnici Avigny opevněnou kašnu, ale jak říkám, ten pokus byl zoufalý už od začátku a jinak než neúspěchem to snad ani nemohlo skončit. Takže přeci jen do toho hotelu.

Tam už probíhaly klasické tahanice o to, kdo chce k večeři párek s fazolí, kdo chce čočku a kdo nechce nic. Navíc Ondra měl tentokrát poněkud zmatek v počtu konzerv a jejich umístění na různých místech Mazdy. No už není nejmladší, dá se to pochopit. Jen nevím, co budeme jíst na expedicích za pět let :o).

Málem bych zapomněl zmínit humorný bod z hotelového vybavení. Dvojpostel neměla klasickou peřinu, ale pouze přehoz (pléd) a obrovské prostěradlo, které muselo být přeložené napůl, aby se na postel vlezlo. O pléd jsme se v noci tahali s Michalem a doteď jsem nepochopil, jak se do toho balí Francouzi. Moje rada pro dalšípobyty v hotelu F1 zní: nezapomenout si vzít vlastní spacák. Zajímalo by mě, kdo s kým spal na oficiálních zájezdech za opevněním s CK Praděd. To muselo být ohromně vzrušující. (Tyhle zájezdy totiž obvykle využívaly komfortu a příznivých cen hotelů F1.)

6.2.2009, pátek

Dnes jsme den započali jedním z nejmodernějších německých pevnostních postavení u Metz – D’Amanvillers. Bylo až tak moderní, že ho Němci do začátku první světové války nestihli dostavět. A teď vážně. Povrch této „tvrze“ na čele obklopuje příkop vystřílený ve skále s nádhernými a obrovskými betonovými kaponiérami, které byly propojeny poternami (bohužel často zavalenými) s objekty za příkopem, případně i mezi sebou. Samotné postavení se skládá z mnoha samostatných úkrytů, pozorovatelen a střeleckých postavení navzájem propojených systémem zákopů. A právě tato koncepce mi přijde relativně moderní, protože díky rozprostřenosti na velkém prostoru zde mohla posádka klást poměrně tuhý odpor a zároveň nebylo snadné všechny tyto úkryty a objekty zlikvidovat.

Foto Pavel Lach 2009.

Kaponiéry jsou impozantní a rozhodně stojí za návštěvu. Také se ale sluší poznamenat, že během vegetačního období taková návštěva postrádá smysl, pokud nestojíte o bloudění v džungli. Některé kaponiéry se téměř nedaly vyfotit ani při naší návštěvě. Zajímavé jsou též objekty s pozorovacími zapuštěnými zvony pro periskop (no dobře, ještě jedna fotka zevnitř), ale ty se také asi během vegetačního období nebudou hledat zrovna snadno.

Ukolébáni dosavadním úspěšným průběhem expedice jsme si začali brousit zuby na nějaký další velký fest. Ozvaly se hlasy, že bychom mohli zkusit fest Kaiserin. Ten je podobně rozsáhlý jako fest Kronprinz a navíc má zachovaných více zajímavostí. Především baterii se 105mm kanóny s dlouhými hlavněmi. Fest se nachází jako obvykle ve vojenském prostoru, tentokrát byl ovšem podle našich informací ještě relativně nedávno využíván. Nicméně fest samotný by měl být opuštěný a zarostlý v lesnaté části onoho prostoru. Protože situace v okolí Metz ohledně využití vojenských prostorů v posledních letech mění, rozhodli jsme se zkusit štěstí i zde.

Ale štěstí nám tentokrát nepřálo. Po dosažení parkoviště u příjezdové cesty jsme si hned všimli, že pouhých pár set metrů od nás „visí“ nízko nad prostorem vrtulník. Kluci se přesto šli po cestě kousek podívat, protože jednak je fest ve skutečnosti bokem a jednak u cesty byly směrové cedule naznačující, že v onom prostoru by mohly být provozovány i nějaké civilní aktivity. Ale dnes asi nebyl ten správný den pro návštěvu. Asi minutu poté, co jsme zastavili u oné cesty, se u nás objevilo policejní auto se zapnutým majáčkem a mladá policistka na nás začala přes stažené okénko mluvit. Vtipně se mi podařilo jí vzít vítr z plachet jednoduchou francouzsky položenou otázkou, zda mluví anglicky. Pak už jen s kolegou střídavě ukazovali na vrtulník a na cedule kolem prostoru a opakovali, že je to terén militér. Bylo ale jasné (všem kromě Michala, který urputně tvrdil, že ten vrtulník není armádní – nebo policejní, už nevím…), že dráždit hada bosou nohou nemá smysl, takže jsme myšlenku návštěvy tohoto krásného festu prozatím opustili a vydali se k dalšímu festu – Prinz Friedrich Karl.

Tento fest se rozkládá v prostoru mezi dvěma forty – Manstein a Ostfort. Patří k těm starším festům u Metz, beton tu moc neuvidíte, spíše hromady cihel. V jeho prostoru se ale nachází hned několik bunkrologických lákadel, z nichž největší je asi baterie s dvěmi věžemi pro 21cm houfnice. Objekt této baterie je mimochodem poměrně zachovalý a fotogenický i zevnitř. Kromě věží této baterie jsme si nenechali ujít obrovský přes 150 metrů dlouhý kasárenský objekt a několik úkrytů (se zvony či poternou do fortového příkopu obklopujícího fest). Nemohli jsme samozřejmě vynechat ani kaponiéry v příkopu. Návštěvu festu jsme zakončili prohlídkou fortu Manstein na čele festu. Na jeho povrchu se nachází jiná bunkrologická zajímavost, a to pozorovací pancéřová kasemata. Bohužel během druhé světové války poněkud poničená americkými vojsky. Ondra nezaváhal a okamžitě začal s klučením vegetace, abychom mohli tuto unikátní věc vyfotit.

V době naší návštěvy byl prostor festu sice opuštěný, ale bylo zjevné, že v něm probíhají jakési podivné práce, kdy hlavně z příkopů byla odtěžená téměř veškerá vzrostlejší vegetace a po zemi se válely hromady štěpek. V některých z nás se náhle probudili znalci diskutující výhody a nevýhody jednotlivých typů strojů na těžbu biomasy. Já radši fotil. Zpětně jsme zjistili, že podivné práce v tomto festu souvisí s projektem na jeho odminování, na které dostali Francouzi dotace z EU. Tedy, ne že by byl povrch nějak extrémně zamořen výbušninami, ale ve Francii se nelze ničemu divit.

Po krátké občerstvovací přestávce u aut (osm hladových krků na jednu vepřovou konzervu a půlku chleba) jsme se vydali na opačnou stranu směrem k bateriím Plappeville. Jde o dva objekty s celkem osmi věžemi s houfnicemi ráže 150 mm, které jsou navzájem propojeny poternami jak mezi sebou, tak s pozorovacími pancéřovými stanovišti na čele. Jako obvykle nás čekal fotografický workshop ve věžích. Sice už mi nepřišly tak vzrušující jako první den, přeci jen jich začínalo být trošku moc, ale na druhou stranu se v nich tentokrát například velmi dobře zachovaly směrové nápisy vztahující se k orientačním bodům vně baterií. Díky období vegetačního klidu jsme také relativně bez problémů našli jak předsunutý pozorovací zvon, tak pozorovací otočnou kopuli.

Šli jsme se také podívat k nedalekému fortu Alvensleben (fr. Plappeville). Sice jsme se nedostali na povrch, protože byl zamčený, ale i zde se situace zjevně uvolňuje. Byť jsme se nacházeli ve vojenském prostoru, potkali jsme zde místní mladíky venčící své psy (napadá mě, že vždycky, když jsme potkali civilisty, tak venčili psy, ergo kladívko když si s sebou vezmete svého psa, budeme méně nápadní).

A protože opravdu nevíme, kdy přestat, tak jsme se ještě rozjeli k festu Graf Haesler. Ten je tvořen dvěma pancéřovými forty. My zaparkovali na příjezdové cestě k většímu z nich, který Francouzi nazývají St-Blaise a za houstnoucího šera (bylo už pět hodin odpoledne) jsme se k němu vydali. Čas kvapil, tak jsme rychle šmejdili po obou bateriích i kasárenském objektu mezi nimi a hledali nepoškozenou poternu vedoucí do kontreskarpové galerie s kaponiérami. Fort byl totiž během bojů v roce 1944 poněkud poškozen a zdaleka ne všechny poterny jsou průchozí. Poškození jsou vidět porůznu na celém povrchu. Na tomto fortu, což je kolem Metz spíše překvapivé, byly navíc vytěženy některé dělové věže.

Poteren jsme nakonec našli několik, vždy napojených svislou šachtou s točitými schody (průměrně 70 schodů na každou šachtu). Někteří z nás při jejich zdolávání začali vypadat unaveně. Ještě, že s námi tentokrát nebyl Dub :). Asi po hodině a půl jsem opět vylezli na povrch, tentokrát už byla téměř tma. Téměř. Ideální čas obejít si ještě zvenku příkopem všechny kaponiéry. Co na tom, že do příkopu se musí slézt po prudkém svahu a že na jeho dně kromě popadaných kmenů a vegetace čeká i solidní houšť protipěchotních překážek. Může tohle zapálenému bunkrologovi vadit? Aspoň jsem opět mohl ukázat, že můj foťák za něco stojí a udělat minimálně dokumentační fotky i z této části expedice.

Z příkopu jsme vylezli kolem sedmé hodiny večer. Teď už byla tma i prakticky. Kdo by čekal, že se rozjedeme zpátky k hotelu, ten by se mýlil. Vždyť necelé dva kilometry odtud je druhý fort festu Haesler – Sommy. Sice jen maličký, ale i tak s dvěmi věžemi pro 105mm kanóny, tentokrát integrovanými do kasárenského objektu. Hurá k němu.

Rozhodně se to vyplatilo, neboť kromě věží jsou v tomto fortu k vidění například zbytky vybavení kuchyně nebo nástěnné malby. Z podzemí jsme vylezli za necelou hodinu krátce po osmé hodině večerní. Někteří se již vydali znaveně k autu, ale stoprocentní bunkráci si nenechali ujít ještě pancéřové věže a pozorovací zvon na střeše kasárenského objektu. Ale úplní šílenci nejsme, takže toto už bylo pro dnešní den opravdu vše.

7.2.2009, sobota

Konečně je tu další den plný pevností! Po krátké a nepříliš vydatné snídani jsme se navzdory vytrvalému dešti rozjeli vstříc dalším festům (přece se nenecháme zastavit takovou banalitou, jako je déšť).

Po nočním důkladném plánování bylo rozhodnuto, že den zahájíme návštěvou festu Prinzregent Luitpold. Běžná auta parkují u odbočky z normální silnice na přístupovou cestu. Touareg dokázal projet tunelem ve francouzském hustníku až prakticky k týlovému blockhausu, ale v zásadě bylo možné dojet až ke kasárenskému objektu. Divné bylo pouze to, že ani tak jsme nebyli výrazně rychlejší, než posádka Mazdy, která musela ten asi kilometr navíc jít pěšky. Nejspíš byli hnáni betonovou touhou.

Luitpold je další z vypečených festů. Jsou zde téměř dva kilometry podzemních chodeb, objekt podzemní elektrárny (bohužel bez agregátů), dva kasárenské bloky s dochovanými pozůstatky vybavení, dvě pancéřové baterie, samostatný objekt pro světlomet, spousta kaponiér, zkrátka samá pozitiva. Jeden ze dvou objektů pancéřových baterií je sice zcela zničen výbuchem, ale jinak mi přišel fest poměrně zachovalý.

V původní německé posádce byl zřejmě nějaký umělecký malíř, neboť vícero místností jednoho z kasárenských bloků je vyzdobeno celkem vydařenými malbami. K focení toho bylo obecně docela hodně, do vymalovaného kasárenského bloku byla integrovaná pancéřová kasemata pro dvojici 77 mm kanónů (ještě jedna fotka zevnitř), v kuchyni se zachovaly v celkem dobrém stavu původní hrnce, kousek dál byl kotel na tuhá paliva… Dokonce se v umývárně dochoval i bojler.

Pronikli jsme též do kontreskarpové galerie s celkem zachovalou ventilací a množstvím velkých kobek, jejichž účel jsme odhalili až později na fortu Mey. Navzdory všemu modernímu vybavení Němci totiž zjevně počítali s tím, že v případě potřeby budou razit z této galerie směrem k nepříteli minové štoly. Velké kobky měly sloužit k ukládání odtěženého materiálu a ventilace byla připravena pro zásobování těchto ražených štol čerstvým vzduchem.

Foto Pavel Lach 2009.

Po dvou a půl hodinách v podzemí jsme se vrátili na povrch s tím, že zkusíme jednak obejít příkopem všechny kaponiéry, jednak se pokusíme najít samostatný objekt pro světlomet (o tom, že jsme chtěli vidět i zachovanou baterii s pancéřovými věžemi – tentokrát vyraženými ze šachet, už ani nemluvím). Počasí se umoudřilo, z deště zbylo jen laškovné mrholení.

Pochod příkopem podél kaponiér začal bez jakýchkoliv varování toho, co nás čeká. Na levém křídle to šlo poměrně snadno (pouze obvyklý hustník a protipěchotní překážky), ale jak jsme se dostávali k pravému křídlu, začala matka příroda přidávat na síle a prodrat se dál bylo obtížné i teď mimo vegetační období. Nicméně jsme kaponiéry viděli všechny. Od té krajní na pravém křídle je to relativně kousek k zachované pancéřové baterii, na kterou jsme chtěli pokračovat. Vydali jsme se tedy pryč z příkopu, těch pár metrů prodírání se hustníkem přeci zvládneme.

Nebo jsme si to aspoň mysleli. Ovšem postup byl dost tristní. Trnitý hustník byl natolik neprůchozí, že někteří z nás se po dosažení místa cvičně nazvaného „v prdeli“ (pouhých několik desítek metrů od příkopu) raději vrátili zpět do příkopu a vydali se zpět až ke zničené čelní pancéřové baterii, od které to již byla podzemím ke kasárenskému objektu a dále po cestě procházka „růžovým sadem“. Musím přiznat, že i já zvolil tuto cestu, přišlo mi líto ničit si goretexovou bundu ve francouzském trní, když průzkumníci z čela vydávali pouze zoufalé skřeky nedávající žádnou naději na postup.

Je tedy pravda, že i oni se nakonec k baterii prodrali, dokonce dříve než my, kteří šli zpět oklikou, ale nestydím se za to, že jsem se zbaběle obrátil na ústup. Však si to zkuste, souřadnice „prdele“ přikládám na konci stránky. Masochistům doporučuji zdejší příkop navštívit v létě. Foťák si brát nemusíte, počítám, že zelenou barvu dokážete na papír nanést i štětcem.

Zpětně zjišťuji, že nám prodírání se příkopem zabralo více než hodinu času. To by byla krásná geokeš na poučném místě! Jenže by se mi zase lidé mohli mstít tím, že by vyžadovali údržbu a já bych tam musel neustále lézt. Tak to tedy ne.

Zbýval už jen objekt pro světlomet. Po tréninku z příkopu mi jeho hledání přišlo již jednoduché. Navíc jsem s pomocí GPSky odhadoval, kde zhruba může být, takže jsme se vyhnuli příliš rozsáhlým průzkumným akcím. Vtipné bylo snad jen to, že z tohoto unikátního objektu vede poterna, která ústí zcela pohodlně na cestu hned vedle kasárenského bloku. Ale je pravda, že její napojení na samotný objekt vyžaduje trošku lezeckého umění, takže nešikům radím brát to raději zvenčí hustníkem.

Výsledek po prvním kole – krásné čtyři hodiny strávené na festu Luitpold. Po krátké a nepříliš vydatné svačině (bylo nás moc) jsme se rozjeli zpět do Metz. Že prý na fortu Manteuffel je na čelním bastionu pozorovací zvon a na krajních jsou zajímavé traditory. V kasárnách fortu je totiž restaurace, a tudíž je šance, že povrch fortu bude přístupný.

Povrch přístupný byl, to ano. Ale když to srovnám s výletem na Kokořín… Žádný beton, jen cihly (byť pěkné). V Holandsku bych nepohrdl, ale tady, ve spojení s tentokrát ostružinovým hustníkem, není o co stát. Na druhou stranu, nějaké fotky jsem přeci jen udělal, takže úplně zbytečná návštěva to nebyla. I když tady to bylo opravdu spíše o tom „geniu loci“.

Nebyl jsem sám, kdo cítil návštěvu tohoto fortu jako ústupek betonové lobby. A ta, když Ondra na otázku, co nás ještě čeká, prohodil něco v tom smyslu, že po fortu Hindershin (fr. Gambetta) s unikátními pozorovacími zvony už jen dva menší pěchotní forty, vidina pokračování prolézání moderních festů se začala rozpadat. Zvlášť v našem poloterénním autě začaly klíčit silácké touhy přenechat podobné cihlové nesmysly „srabákům“ a zkusit podruhé fest Kaiserin. Tohle už se mi ale tolik nelíbilo, nerad se vracím lvovi přímo do chřtánu, včerejší zážitek s policií byl celkem výmluvný.

Na zmíněném fortu Hindershin jsme byli ještě všichni. Fort je volně přístupný, na jeho povrchu jsou upravené cestičky. (A necelý měsíc po nás tu byla umístěná geokeš, to je pech.) Náš cíl, pozorovací věžičky vz. 90, stál za to. Věžičky na cihlových objektech vypadaly dobře, jedna z nich je dokonce přístupná i zevnitř. Fort je maličký, takže návštěva nezabrala moc času. Čas do setmění se ovšem neúprosně krátil, hodinky ukazovaly pět hodin odpoledne.

Rebélie v poloterénním Touaregu dosáhla kulminačního bodu a kromě mě odmítli všichni z jeho posádky pokračovat dál ve společném programu a hodlali se vydat vstříc dobrodružství s policií na festu Kaiserin. Naštěstí Ondra neměl nic proti tomu, abych se vsoukal k nim do Mazdy, tak to pro mne dopadlo relativně dobře. Nakonec jsme si neměli s druhou skupinou co vyčítat, protože obě viděly zajímavé věci. Ale o tom potom.

První na řadě byl betonový pěchotní fort Belle-Croix. Zpětně se dívám, že buď byl, nebo stále ještě bývá zaplavován vodou. Tentokrát byla voda pouze v příkopech. Sice jsme kvůli ní neviděli zblízka kaponiéru, ale jinak byl fort bez problémů přístupný. Cesta z týlu je lemována fortovými ploty, člověk si chvílemi připadá jako v ZOO. Kasárenský blok má v týlu umístěnou hezkou kaponiérku. Uvnitř je to hezké, ale nic výjimečného jsem nevyfotil.

To poslední dnes navštívený pěchotní fort Mey byl jiný kalibr. Na pravém křídle kasárenského bloku má umístěnou pancéřovou kasematu pro dva 77 mm kanóny (uvnitř se zachovala i část lafety). Samotná kasemata postřeluje vyvýšený práh, kam je sice nutné vylézt, ale stojí to za to. Jen světla mohlo být víc, už jsem zase zápasil s tmou i fotákem. Další perličky čekají na návštěvníky vevnitř – čtyři jednoválcové dieselagregáty, vybavení kuchyně, pec na pečení chleba, zbytky boileru, nástěnné malby… Jen u agregátů jsem musel s focením čekat, až ostatní přestanou koumat, co je palivové čerpadlo, co je píst, co je nevímco. Tento fort znamenal nádherné zakončení akce. V jedné z kaponiér jsme si u této příležitosti udělali společnou fotku „srabáků“, kteří nejeli provokovat ozbrojené složky na fest Kaiserin.

Mimochodem, právě na fortu Mey jsme odhalili tajemství kobek na skladování vytěžené zeminy z minových kobek. Tady byly tyto kobky také, ale byly provedené jinak než na festu Luitpold. Kobka měla betonovou podlahu, pod kterou bylo spodní patro. Šikmý sjezd do dolního patra byl zakrytý ocelovými plechy, které se daly odklopit. Zvědavost nám nedala, chtěli jsme prozkoumat, co se pod plechy skrývá, a právě tehdy to Ondrovi celé docvaklo a tajemství bylo odhaleno.

Foto Vašek Karabec 2009.

Další zajímavostí, kterou jsme zde našli, ale bohužel už se nedala díky tmě vyfotit, byl výpadový blockhaus na kryté cestě na čele fortu. Vedla do něj zalomená šachta se sundávacím žebříkem z kontreskarpové galerie. Přístup k šachtě byl v podzemí navíc opatřen odstranitelnou dřevěnou podlahou a střílnou, aby se co nejvíce snížila pravděpodobnost, že by snad nepřítel pronikl touto cestou do nitra fortu. Podobný blockhaus by měl být i na festu Luitpold, ale šachta k němu vede z části podzemí, kde jsme zřejmě nebyli.

S časem to bylo dnes slabší, na rozdíl od včerejška jsme pevnosti opouštěli už o půl osmé večer.

Druhá skupina byla nakonec též úspěšná, byť se jednou museli skrývat před vojáky. Donesli cenné fotografie pancéřových věží s dlouhými kanóny a informace o stavu festu. Ale ty sem nenapíšu, nemusíte vědět všechno

8.2.2009, neděle

Cesta domů, už žádné bunkry. Zas až příště.

Sem tam jsem ukládal GPS souřadnice na místech, kde bylo něco zajímavého a kde se mi zdálo, že mimo vegetační období může být složité se tam opět dostat. Občas jsem ukládal i souřadnice potenciálně užitečných míst (např. míst vhodných pro parkování aut apod.). Trpíte-li podobnou betonovou závislostí jako já, možná vám tyto GPS souřadnice přijdou vhod. Na mnoha místech jsem se ovšem se souřadnicemi nezdržoval, protože většina navštívených festů či fortů je zakreslená ve výborných francouzských mapách IGN 1:25000, a to často včetně fortových příkopů či větších objektů (typicky kasárenské bloky či objekty dělových baterií). Pokud si tyto mapy dokážete zkalibrovat pro použití s GPS přístrojem, jste za vodou. Moje zkušenost byla, že například tvary příkopů velmi přesně odpovídaly skutečnosti.

12345►