29.11.2008, sobota
Tak tuto sobotu jsem měl původně v plánu zajet se podívat na linii těžkého opevnění na jižní Moravu. Jenže počasí se rozhodlo mé rozhodnutí sabotovat. Ne že bych nezvládl chodit po poli mezi bunkry v dešti a mrazivém větru, ale taky jsem chtěl udělat nějaké fotky, a ty ze dneška by teda za moc nestály. Tak jsem operativně zvolil náhradní program–návštěvu nedaleké jeskyně Výpustek, kde byl po válce postavěn atomový kryt a celý objekt byl až do roku 2001 utajován.
Výpustek mě od okamžiku zveřejnění informací o otevření pro veřejnost přitahoval. Je otázka, zda to nebylo kvůli roušce tajemství, kterou byl dlouhá léta zahalen, ostatně jsem již od několika lidí slyšel pět oslavné ódy na návštěvu této jeskyně a vesměs se jednalo o lidi, kteří se o pevnosti nijak zvlášť nezajímají.
Tato jeskyně v Moravském krasu nedaleko Křtin nebyla dlouhé roky pro laiky nikterak odlišná od jiných jeskyní v této oblasti. Ve dvacátých letech 19. století se zde několik let těžily fosfátové hlíny, používané jako hnojivo. Při této těžbě vznikly poměrně velké kaverny, kterých si všimla armáda a ve třicátých letech prostory jeskyně přestavěla na muniční sklad. Měla zde být uschována dělostřelecká munice vyráběná v nedaleké filiálce Škody v Adamově. Sklad byl dokončen až v roce 1938 a není úplně jasné, do jaké míry ho armáda stihla využít. Článek v Krasové Depresi 10/2004 uvádí, že ke skladování již nedošlo, průvodkyně ve Výpustku pro změnu uvedla, že svědkové tvrdili, že ihned po okupaci v březnu 1939 vyvezla německá armáda nákladními auty z podzemí množství beden.
V roce 1944 byla ve Výpustku pro změnu zprovozněna podzemní továrna na výrobu vstřikovacích čerpadel do leteckých motorů. Při ústupu na konci války Němci zapálili dřevěné podvěšené stropy, díky čemuž následný pobyt v jeskyni asi nebyl moc příjemný. Na svých bunkrologických výpravách jsem měl několikrát možnost navštívit vypálené objekty a v podstatě se dá řict jen tolik, že není o co stát. Kromě nezaměnitelného smradu je vše pokryto vrstvou sazí, které způsobují, že sebesilnější zdroj světla vypadá najednou jako ubohá bludička a člověk vidí s bídou metr před sebe. Dnes už je to v jeskyni lepší, ale stále lze na stěnách vidět stopy po tomto požáru v podobě „leopardího vzoru“ (černé skvrny na světlém podkladu).
V šedesátých letech opuštěnou jeskyni opět zabrala armáda, aby zde vybudovala záložní velitelské stanoviště pro případ války. Do jeskyně vbudovala plynotěsný protiatomový kryt a celý areál byl oplocen, opatřen čidly a utajován až do roku 2001. Ještě v roce 1995 byl interiér modernizován (byly dodány například nové chemické záchody). Průvodkyně dále tvrdila, že telefony v krytu jsou dodnes napojeny na civilní linky a stále je utajované telefonní čislo do krytu.
Osobně jsem podobný kryt viděl zatím jen na dělostřelecké tvrzi Hanička v Orlických horách, kde Ministerstvo vnitra stavělo v osmdesátých letech kryt Kahan, tam je ale odolnost krytu poměrně vysoká a s tímto se to nedá příliš srovnávat. Výpustek je co do vybavení poměrně skromný a má několik nevýhod, které dost možná způsobily jeho opuštění armádou a následné odtajnění. Objekt samotný je z velké části cihlový. Betonové jsou pouze zdi se vstupními tlakovými dveřmi a stropy. Podle článku v Krasové Depresi není odolnost proti konvenčním zbraním příliš vysoká – objekt by měl odolat v případě přímého zásahu pouze 500kg pumě. Díky skalnímu nadloží přitom měl dle průvodkyně odolat výbuchu několikakilotunové jaderné pumy už ve vzdálenosti 600 metrů. Po přesných zásazích amerických konvenčních zbraní například v Iráku je jasné, že i dnes znamenají konvenční zbraně pro podobné kryty velké nebezpečí.
Druhým závažným nedostatkem byla absence kvalitního zdroje vody. Vodu bylo sice možné čerpat z propasti č.9, ale tato byla využívána jen jako užitková (jedná se o vodu z Křtinského potoka). Pitnou vodu bylo nutné dovážet (v celém krytu jsou na ni zásobníky), jednu dobu jezdily armádní cisterny například ke studánce na začátku Křtin. Zajímavé je též uložení dieselagregátů na výrobu elektrického proudu sice v jeskyni, ale mimo prostory krytu. Obsluhovala je jednotka, která měla i během válečného konfliktu střežit venkovní prostor (v plynových maskách a atombordelech…). Ostatně, ani vnitřní prostory jeskyně mimo samotný kryt nebyly chráněny před vnikem chemických látek, na povrch ústilo několik otvorů a větracích šachet ještě z dob německé továrny. Například i výfuky z dieselagregátů byly vyvedeny do komína bývalé kotelny.
Samotnou prohlídku jsem zahájil tím, že jsem si za celkem 140 Kč zakoupil vstupenku, povolenku na fotografování (pouze pro nekomerční účely) a parkovací lístek (kdo říká, že lístek na K-S 5 za 40 Kč je drahý?). Čas do začátku prohlídky jsem využil tím, že jsem obešel oba strážní bunkry venku v areálu (vedle vstupního objektu a vedle východu z jeskyně). Zvlášť mě zaujal stožár s čidly a kamerami. Průvodkyně sice tvrdila, že to je novodobé, ale pochází to zjevně ještě z armádních časů, na fotkách jsem je viděl již v roce 2004.
Na začátku prohlídky se nám průvodkyně nejdříve strašně omlouvala, že jestli čekáme klasickou jeskyni, tak budeme možná zklamaní a že tam není žádná krápníková výzdoba (ale stejně se nám později dostalo klasického vysvětlení, co jsou to ty stalagtity, stalagmity a stalagnáty). Uff, ještě že tak, kdyby tu nebyl ten bunkr, tak bych se sem sněhem na konci listopadu dobrovolně nehnal. Výklad samotný zněl poměrně fundovaně, dokonce nám průvodkyně i ukázala vstřikovací čerpadlo, které se zde vyrábělo :o).
Po tomto úvodním výkladu jsme vešli protitlakovým vstupem do krytu. Vevnitř jsme postupně procházeli kolem dekontaminačních kádí, ubikací, logistické místnosti s malou síní tradic zdejšího vojenského útvaru (hezké diplomy) a kolem ošetřovny, telefonních boxů a ústředny a pracovních sálů až k několika místnostem s filtry, kde kryt končil dalšími tlakovými dveřmi. Těmi jsme vstoupili do Medvědí síně, což už jsou původní prostory německé továrny. Několika dalšími síněmi jsme se pak ubírali k východu na povrch. Cestou jsme viděli ještě pozůstatky německé kotelny (teplo bylo rozváděno podlahami a údajně bylo v továrně přes dvacet stupňů), sál s dieselagregáty na výrobu elektřiny pro kryt (dveře zakryty plexisklem, focení téměř nemožné), vozík, jakým se vyvážela z podzemí ve 20. letech minulého století fosfátová hlína a pár dalších atrakcí, jako improvizovaný speleologický vozíček, jaký používají jeskyňáři na odvážení materiálu při odkrývání nových jeskynních prostor. Průvodkyně se snažila nás ohromit i chvilkou v naprosté tmě (zkoušela i trik, že se s námi loučí, ale minimálně dva z nás měli u sebe baterky, tak jí to nevyšlo; ostatně i mobily už dnes vydávají poměrně hodně světla).
Prohlídka trvala něco kolem hodiny a rozhodně jsem se nenudil. V pokladně lze kromě obvyklých suvenýrů zakoupit (oproti vstupnému za pakatel) i brožurku o Výpustku s krásnými fotkami z podzemí (zachyceny jsou jak jeskynní prostory, tak kryt samotný). Apropos, součástí expozic je i několik figurín vojáků. Na vojně jsem nebyl, ale kdyby mi tehdy někdo řekl, že ti vojáci jsou všichni takoví, třeba bych změnil názor :o)
