6.7.2008, neděle
Časy se mění. Před deseti lety při výletu na Maginotovu linii jsme spali zásadně pod širákem (ve stanu jen když pršelo). Postupem času jsme v zahraničí začali během výprav dokupovat jídlo, čím dál častěji spíme v kempech či na ubytovnách. A letos poprvé byl základnou firemní pronajatý byt. A pak že se naše životní úroveň nezvyšuje, ha. Každopádně kluci z Novodobých Fortifikací využili toho, že jsem zrovna pobýval v Utrechtu a několikrát u mne přespali. Přes týden jsem musel chodit do práce, ale odměnou za pohostinnost mi tuto neděli bylo místo v autě ve výpravě na IJmuiden.
Cesta byla veselá, byl jsem natlačen na zadním sedadle mezi Dubem a Michalem (kdo je zná, ví, že místa už tam moc nezbývalo). Honza jako navigátor plně využíval GPS autonavigaci, což se hned v začátku stalo zdrojem problémů, když navigace místo objetí města po dálničním obchvatu zvolila přímou cestu centrem města. Následně jsme projížděli úzkými jednosměrnými uličkami, kterými se z nočních pařeb potáceli cyklisté a modlili se, abychom už byli na dálnici. Koneckonců, sám též poslední dobou používám autonavigaci a musím říct, že jsem díky ní poznal spoustu odlehlých míst, kam bych se jinak nikdy nepodíval (v jižních Čechách mne například hnala na čtyřkilometrovou asfaltovou cestičku uprostřed polí, kde by se dvě auta nevyhnula).
Během druhé světové války vytvořili Němci z IJmuidenu jednu z holandských pevností. Přímo na ostrově v ústí přístavu byla vybudována v prostoru holandského pancéřového fortu baterie Kernwerk, další námořní baterie byly postaveny severně a jižně od IJmuidenu (Wijk a Heerenduin). Opevněný ostrov byl po válce více než z poloviny odtěžen, čímž bylo zničeno velké množství objektů, ale i to, co zbývá, stále stojí za to. Kromě pancéřového fortu je zde několik objektů baterie Kernwerk a dva holandské objekty.
V IJmuidenu jsme nejdřív vyhledali přístaviště lodi, kterou se dá dostat na opevněný ostrov. Na Internetu se stran návštěvy ostrova nachází nepříliš jasné informace, nebylo například zřejmé, zda je nutná rezervace či nikoliv. V přístavišti byl vyvěšený leták s cenami a jízdním řádem, který v celé věci konečně učinil jasno. Do nejbližšího vyplutí zbývaly téměř dvě hodiny, padl návrh, že v mezičase zajedeme ještě na baterii Wijk severně od IJmuidenu. Na druhou stranu přístavu se lze dostat přes zdymadla po několika otočných mostech. Jednou jsme museli čekat, až propluje loď, což byl zajímavý zážitek – stáli jsme před závorou, za kterou se majestátně posouvala loď velikosti našeho 11ti vchodového paneláku. Nakonec jsme také pochopili, že cesty na druhou stranu jsou dvě a jedna je vždy otevřená, mohli jsme si tedy čekání ušetřit, stačilo jet o půl kilometru dál.
Největší zajímavostí baterie Wijk je pravděpodobně stanoviště řízení palby M120 s dochovaným pancéřovým pozorovacím stanovištěm. Bohužel, bunkr funguje jako venkovní restaurace a kolem zvonů je postavené zábradlí, které má zjevně zabránit padání společensky unavených hostů dolů ze stupínku. My jsme tu byli tak brzo, že hosté ještě nestihli dorazit, ale vyfotit zvony přes zábradlí byl docela oříšek. Kolem jsou rozmístěné i polozasypané dělostřelecké objekty S.K.671. Komíny a věže průmyslového komplexu u přístavu v IJmuidenu na pozadí vytvářely zajímavou scenerii. Našli jsme tři z těchto objektů a pak už jsme vyrazili zpátky do přístavu, abychom stihli odplutí lodě.
S časem vyplutí to nakonec nebylo tak horké. Dovnitř lodě se valili turisti, na pseudomůstek zasedl kapitán Korkorán, u kterého nebylo do poslední chvíle jasné, jestli s lodí dokáže odplout. Nakonec jsme vypluli s asi desetiminutovým zpožděním. Těch dvěstě metrů k ostrovu jsme se přeplavili celkem rychle, dýl trvalo přistávání. První pokus nevyšel, museli jsme odrazit a přistát znovu. No hlavně, že jsme se neutopili. Na ostrově si průvodci odebírali skupiny asi dvaceti lidí a začali něco vysvětlovat o bunkrech v okolí. Moc jsme té jejich holandštině nerozuměli. Naštěstí se nám podařilo jednoho průvodce vyzpovídat anglicky a vyšlo najevo, že po celém ostrově se můžeme pohybovat i sami dle libosti podle známé zásady – kde je otevřeno, tam je vstup povolen.
Raketovým tempem jsme vyrazili od objektu S.K.671 baterie Kernwerk kolem dělostřeleckého objektu M170 téže baterie k pancéřové baterii Gruson místního pancéřového fortu IJmuiden. Baterie pro pět kanónů je úžasná hlavně svou velikostí. Mohutné střílny působí i zvenčí impozantním dojmem, ale není to nic proti „halám“ v interiéru (nebo viz. jiné foto pro názornou představu). Škoda, že Němci sešrotovali kanóny, to by teprve byl pohled. Ostatně, prohlídka pancéřové baterie zevnitř, zatímco se zbytek návštěvníků pohyboval venku, byla celkem klíčová věc. Vevnitř totiž funguje bar a většina návštěvníků v něm později skončila. Prohlídku zbytku fortu jsme nechali na později, vrátili se na povrch a vydali se západním směrem k cípu ostrova s holandskými objekty a dochovaným objekterm R631 pro československou zbraň L1.
Venku kolem fortu hnízdilo velké množství různých ptáků, kteří jen nelibě nesli naši přitomnost. Pták choulící se ve střílně baterie napětí nevydržel a pozvracel se. Kus dál pro změnu ptáci útočili na naše hlavy a snažili se nás zahnat od holandských objektů. Nutno říct, že tato strategie byla celkem úspěšná, pták vždy nabral výšku a střemhlav se spustil dolů. Na poslední chvíli let vybíral několik desítek centimetrů nad hlavou, ale mám podezření, že jen díky tomu, že jsme se vždy v úleku sehnuli a nakonec utekli do klidnějších částí ostrova. Úspěšní byli také ptačí bombardéři, kterým se podařilo pokálet Duba. A kolem to padalo celou dobu.
Většina samostatných objektů mimo areál fortu měla zavedenou elektřinu a bylo možné je navštívit. U objektu R631 pro československou smíšenou zbraň L1 bylo pouze napsáno, aby po sobě návštěvníci zhasnuli světlo. Docela hezky je zde zachovaný mechanismus pancéřové oponky. Hned za tímto objektem jsou na pobřeží hezky dochované dračí zuby – protitanková překážka, zde zjevně bránící nájezdu ponorek nebo torpéd na břeh.
Navštívili jsme též objekt R644 se šestistřílnovou pancéřovou kopulí 20P7 pro kulomet MG34. Objekt je opravený a plný různých pevnostních exponátů. Pustili nás též do zmíněné kopule (moje první zevnitř), jen Dub nenašel odvahu prolézt otvorem v podlážce, tak na nás alespoň mlsně koukal. S posádkou tohoto objektu se krásně debatovalo o bunkrech, též nám řekli, co je kde zajímavé kolem baterie Heerenduin, bohužel jsme nakonec museli odejít s omluvou, že chceme ještě stihnout prohlídku fortu a do odplutí lodi zpět na pevninu nezbývá příliš času. I tak jsme interiér fortu proběhli jen velmi zběžně. Nakoukli jsme i do fortového příkopu s kaponiérami, ale to už bylo poslední, co jsme ještě stihli. U přístavního mola nás pak oslovili nějací rozjaření návštěvníci s pivem v ruce, ptali se, odkud jsme a pak ještě kladli divné otázky, jestli máme Eura, když jsme z Čech. Asi jim bylo divné, že nemáme jako oni v ruce kelímky s pivem.
Z přístavu jsme vyrazili směrem na jih k baterii Heerenduin. Tvoří ji hlavně čtyři dělostřelecké objekty M272 a stanoviště řízení palby M178. Kolem nich je ovšem v dunách postaveno množství dalších objektů, jako úkryty nebo objekty Fl243 pro věž s protileteckým kanónem (jedna by měla být k vidění na nedaleké baterii Olmen). Jsou zde též čtyři sokly pro 17cm lodní kanóny SKL/40. Nedaleká baterie Olmen byla vyzbrojena 10.5cm protiletadlovými kanóny umístěnými v objektech Fl249. Přes silnici směrem k IJmuidenu jsou ve dvou úkrytech expozice malého muzea sdružení WN2000, kde lze mimo jiné nakoupit pevnostní literaturu týkající se zdejší oblasti. V okolí tohoto muzea je též hezký výhled na jeden z lodních úkrytů – Schnellbootbunker.
Ondra vždy během akce vysype z rukávu nějaké unikátní bunkry, které bychom měli vidět a které vyhrabal z hlubin Internetu po hodinových klikacích seancích, kdy proklikává odkazy na pevnostních stránkách. V IJmuidenu přišel s tím, že v rámci vnitrozemské fronty byl do protitankové zdi vestavěný jeden objekt R676 pro československou zbraň L1 v rámci W.N.92. A asi sto metrů od něj je v protitankové zdi dochovaný jeden uzávěr komunikace s valivými bloky (dva železobetonové bloky, které bylo v případě potřeby možné navalit na komunikaci doplněné jednoduchými obrannými objekty s tobruky na obou stranách protitankové zdi). Něco podobného se jen tak nevidí. Ale popořádku. Objekty se nachází v přírodní rezervaci, která je, jak se na místě ukázalo, obehnaná plotem. Při jeho obcházení a hledání cesty do rezervace se nám podařilo najít tobruk pro tankovou věž s kulometem (Bauform 227). Nakonec jsme museli autem dojet na severozápadní konec rezervace, kde je parkoviště, ze kterého je to k objektu pár set metrů po lesních cestách. Posledních asi 150 metrů jsme ovšem museli porušit zákaz vstupu a k objektům jsme došli po vyšlapané pěšince (Holanďani snad prominou). Nebýt GPSky, tak bychom to jen těžko hledali. Objekt pro L1 nemá osazenou střílnu a musí se do něj lézt plazivkou, ale je hezký. Pouze světelné podmínky nebyly moc příznivé pro focení. Valivý uzávěr komunikace je unikátní pozůstatek kdysi poměrně mohutného Atlantického valu ve zdejší oblasti.
Čas již natolik pokročil, že jsme se rozhodli vyrazit zpět do Utrechtu. Cestou jsme se ještě stavovali na benzince (dva postřehy: v Holandsku je jeden z nejdražších benzínů v Evropě a neprodává se zde žádný alkohol) a hlavně v Hoofddorpu vedle letiště Schiphol, kde se na stejnojmenném fortu Hoofddorp zachovala unikátní čelní pancéřová kaponiéra. Já už jsem zde sice byl, ale i tak jsem rád, že jsme se zastavili, protože se mi narozdíl od poslední návštěvy podařilo vyfotit týl objektu bez aut. Zastavovali jsme se i u nedaleké baterie Sloterweg, ale od té nás zahnal urputný holandský liják. Tady totiž v létě neprší jako v Čechách, ale nárazově. Prostě někdo naráz začne z oblohy lít kýble vody, to trvá třeba půl hodiny, pak je tři hodiny děsné vlhko a všechno se to vypařuje, pak zase další kýble vody… V den Helderu jeden takový liják během deseti minut promočil skrz na skrz moje půl roku staré goretexové pohorky. Zajímavé je, že několik let stará goretexová bunda od Tilaku to vydržela. No, aspoň vím, že Garmonty už si nemám kupovat.
A pak už zbýval jen relax na základně v Utrechtu. IJmuiden se mi líbil. Celý den jsme obcházeli zajímavé objekty a zakončení v rezervaci bylo opravdu stylové. Myslím, že na pár dní obcházení by se tu ještě bunkry našly. Ale je otázka, kdy a jestli se sem ještě někdy podívám. Nedávno jsem si vytiskl mapu evropských pevností od holandského autora Rudiho Rolfa a po zakreslení všech pevností, které už jsem navštívil (třebaže jen zběžně), stále zbývá spousta bílých míst. A s množstvím roste chuť. Už teď trávím na pevnostech v zahraničí několik týdnů ročně. Naštěstí mám tolerantní ženu. A vo tom to je.
