12.5.2008, pondělí
Nejdříve mi bylo divné, proč má fort Hoek van Holland (resp. Maasmond) otevřeno zrovna v pondělí, ale pak jsem zjistil, že je to tím, že je v Holandsku tento den nějaký státní svátek, a to se do práce zásadně nechodí. Ostatně, v naší holandské pobočce se nechodí do práce ani přes víkendy, všechno je zamčené a zabezpečené a prostě není možnost do práce jít. Správný Holanďan má být v neděli s rodinou, tak jaképak do práce. Takže jsem využil volného času a vydal se na prohlídku fortu.
Fort byl postaven krátce po dokončení nové vodní cesty z Rotterdamského přístavu na mořské pobřeží koncem 19. století (byl dokončen v roce 1889) a měl sloužit k ochraně jejího ústí na pobřeží. Ve své době se jednalo o poměrně moderní pancéřový fort se dvěmi kopulemi pro dvojice 24cm kanónů Krupp a jednu menší kopuli pro dva 15cm kanóny. Dvě věže (pro 24cm kanóny) stejného typu měl i fort Harssens v Den Helderu, ten byl ovšem po druhé světové válce zlikvidován při rozšiřování přístavu. Ostatně právě po zkušenostech s těmito věžemi z fortu Harssens se Holanďané rozhodli objednat je i pro fort v Hoek van Hollandu.
Věže byly pouze otočné a vážily kolem 800 tun každá. Geologicky je okolí fortu samý písek, bylo tedy nutno postavit festovní základy, které tvořily stovky desetimetrových pilot zaberaněných do země, na které byla vybetonována základová deska a až na ni byl postaven fort. Přesto po osazení věží došlo k problémům, kdy se základy hnuly a věže bylo třeba vyrovnávat. Otáčení bylo prováděno parním soustrojím, pro které bylo nutné nejdříve roztopit oheň v topeništích a ohřát tak vodu v bojlerech. Fort poměrně rychle zastarával a strategickou hodnotu ztratil víceméně v okamžiku, kdy Anglie v roce 1906 poslala na vodu svůj první Dreadnought. Rychlé zastarávání bylo též důvodem pro to, že se Holanďané nijak nehrnuli do obnovy a údržby drahých zařízení a například parní soustrojí pro pohon věží sloužilo svému účelu ještě za druhé světové války (ovšem již v letech před ní měla posádka zakázáno jej používat, aby nedošlo k ještě většímu opotřebení).
Za druhé světové války fort obsadili Němci a využívali jej jako základnu, přičemž někdy v roce 1942 demontovali všechny věže. Za svého působení instalovali ve fortu některá nová zařízení, jako například pekárnu (tu měli sice i Holanďané, ale klasickou, ve které se muselo zatápět uhlím či dřevem a až byla roztopená, vnitřek se vymetl a mohlo se péct). Po válce byl i nadále fort využíván ještě nějakou dobu jako vojenská základna.
V současnosti je zde zřízeno muzeum s množstvím exponátů souvisejících s opevněním. Návštěvníky možná zamrzí, že je zde zakázané fotografování, nicméně dvakrát jsem se ptal různých pracovníků muzea a pokaždé mi focení bez problémů povolili, tak snad to nebude tak žhavé. Možná ovšem hrálo roli mé zanícení pro opevnění, místní byli velmi vstřícní a na dotaz, zda prodávají knížky o bunkrech, hned začali vytahovat kousky, které neměli vystavené, jako například knížku o holandských fortech od Rudiho Rolfa. Hned se také nabízeli, že mě s kolegou provedou po fortu, a darovali nám brožuru o historii fortu a tištěného průvodce, které je jinak nutné kupovat.
Uvnitř fortu je uspořádaná prohlídková trasa s očíslovanými stanovišti, podle kterých je možné si projít prakticky celý fort. Já udělal na začátku trošku chybu, že jsem se nechal zlákat chodbou vedoucí na pancéřovou pěchotní galerii, čímž jsme se s kolegou dostali téměř doprostřed prohlídkové trasy a pak jsme se tam různě motali, než jsme dokázali najít opět začátek trasy. Kromě různého dobového vybavení je možné uvnitř shlédnout i velká dioramata zobrazující obranné boje Holanďanů při německém útoku v roce 1940, německá opevnění Atlantického valu a jejich vybavení apod.
Nakonec prohlídková trasa zavede návštěvníky i do obou kaponiér a do kontreskarpové galerie. Kontreskarpa je zde zvláštní tím, že zde byly postaveny z důvodů nedostatku prostoru místnosti ubikací, již zmíněná pekárna a další zázemí, jako například ošetřovna nebo kuchyň. Na ošetřovně jsem se celkem nasmál nad výjevem, který jsem si pracovně nazval „doktor Mengele“. Podobně srandovní mi přišla kuchyň, kde se v rohu na provázku houpaly gumové pískací slepice, které má strašně rádo naše psisko.
Muzeum mělo velké štěstí, před několika lety jim bylo místní stavební firmou jako dar nabídnuto vybetonování maket dělových věží. V jedné z nich se dokonce podařilo osadit makety kanónů, takže návštěvníci si mohou udělat představu o velikosti. Zajímavé je, že vnitřní prostory a chodby byly projektovány na to, aby bylo možné vyměnit poškozené součásti kanónů včetně hlavní, ale náhradní hlavně nikdy nebyly zakoupeny, natož na fortu skladovány. Vzpomínám si ještě na jednu perličku z projektování fortu – původně měly suchý příkop kolem něj z kaponiér postřelovat 15cm kanóny, ale po dlouhých diskuzích Holanďané došli k názoru, že by tím fort spíše trpěl, protože by docházelo k destrukcím protějších zdí a nakonec použili méně výkonné kanóny ráže 8 cm. Nutno podotknout, že délka suchého příkopu se počítá spíše v desítkách metrů a rozhodně z něj není možné střílet ven.
Venku je na pozemku muzea rozestavěno několik dalších kanónů, radarových věží a podobných exponátů, kterým podle mého názoru kraluje dělová věž Gruson pro kanón Krupp 15/L 24 cm dovezená z holandského fortu Velsen (pevnostní postavení Amsterdam). Zajímavých exponátů je zde ovšem více, například mně tehdy neznámý typ polokopule (dnes už vím, že se jedná o čelní polovinu pozorovací dvojkopule námořních stanovišť řízení palby Atlantického valu, typové číslo to nemá) nebo železobetonový Ein-Mann bunkr. Jedině mi bylo líto, že byl zamčený povrch centrálního masivu fortu. Sice předpokládám, že kdybych provozovatele poprosil, tak by mi ho při své vstřícnosti otevřeli, ale měli jsme s kolegou ještě jiné plány, tak už jsem nechtěl moc zdržovat. Podíval jsem se tedy alespoň do suchého příkopu, který je u kaponiér přehrazen i malým vodním příkopem sloužícím mimo jiné pro odvod přebytečné vody z nitra fortu.
Každopádně návštěvu lze více než doporučit. V muzeu je i malý bar, kde je možné se občerstvit. Parkovat je možné přímo před vchodem, ale i vlakem je dobré spojení – zastávka je vzdálená pouze asi 200 metrů. Otevírací dobu muzea lze nalézt na jeho webových stránkách www.forthvh.nl.
