13.4.2008, neděle
Je to až k nevíře, jak mi opět vyšla předpověď počasí. Takovou účinnost jsem nečekal, byť jsem cílovou lokaci plánoval hlavně podle předpovědi, která slibovala pro různé části Holandska různé počasí. Ostatně, stránku www.weeronline.nl mi před rokem poradil holandský kolega v Maastrichtu.
Cílem dne bylo opět se trošku projít po pobřeží kolem Den Helderu, najít nějaké zbytky Atlantického valu a podívat se na zbytky fortů Erfprins, Dirks Admiraal a Kijkduin. Den Helder byl mnoho let zpátky (ještě za Napoleona) prohlášen za Gibraltar severu. Byl poměrně hodně opevněný a dodnes tu má hlavní základnu holandské vojenské námořnictvo (ostatně když se na Den Helder podíváte přes Google Earth, tak přesně poznáte, kde základna leží, protože její půdorys je vyšrafovaný tak, aby na ní nebylo nic vidět. Akorát zapomněli znemožnit lidem vkládat do toho území fotky, takže nakonec přeci jen něco málo uvidíte). Postupem času vzala většina fortů za své (například krásný fort Harssens se dvěma dělovými věžemi ustoupil po druhé světové válce rozšiřování přístavu), Holanďanům se podařilo zničit i velké železobetonové objekty pobřežních baterií Atlantického valu (z pěti baterií zbyly dva objekty rozestavěné baterie Zanddijk, ale i tady zcela zmizel například poměrně velký objekt M120 pro řízení palby). Dnes tedy z bývalé pevnostní slávy příliš nezbylo, ale pro české suchozemce má místo i jiné krásy – procházek v pobřežních dunách si u nás příliš neužijete.
Ráno se mi strašně nechtělo překonávat lenost a skoro celou cestu vlakem jsem prospal. Bunkrologických cílů moc nebylo, nejdál byly u Julianadorpu německé dračí zuby (protitanková překážka), které dnes už nejsou moc vidět. Jenže z nádraží je to k nim skoro deset kilometrů. Původně jsem chtěl u nich svůj den zakončit, ale po ranních zkušenostech s leností a nedostatkem morálu jsem si řekl, že bude lepší vyrazit nejdřív nejkratší cestou přímo k zubům, protože pak už mi stejně nezbyde nic jiného, než se vrátit. Cesta ubíhala celkem příjemně, cyklostezka se vinula lesíkem a nakonec pobřežními dunami. Tam jsem si místy připadal jako na hřebenovce ve východních Roháčích. Spousty suché trávy, hnusný studený silný vítr, mírně zvlněný terén, cestičky… Jen ty všudypřítomné kvetoucí narcisy a pobíhající králíci člověka ujišťují, že na žádných horách není.
Celkem snadno jsem našel dva dochované objekty baterie Zanddijk typu M219 pro 15cm kanóny v otočných věžích. Na jednom z nich je postavená vyhlídková plošina. Podle webu je nejlepší pohled na oba bunkry směrem od pláže. Jenže jsem byl mírně zklamaný z toho, jaké kostky to jsou, že mě vůbec nenapadlo směrem k pláži jít a fotil jsem je pouze z týlu. Na druhou stranu, z pláže by to tou dobou bylo stejně v protisvětle, takže o ničem. Oba bunkry jsou otevřené (v obou jsou vybourané části vchodu), ale jak jsem nakukoval dovnitř, vypadalo to na chybějící kusy podlahy, tak jsem tam radši nelezl. Ale červíček hlodal, ne že ne. No a hlavně, že s sebou nosím pro podobné případy baterku, že.
Mírné zklamání jsem si spravil o kus dál na dračích zubech. Je jich tam celkem asi 100 metrů a jsou lomené a ještě na rovině i ve svahu. Navíc první dračí zuby, které jsem viděl ve skutečnosti, takže jsem hned vypráskal asi dvacet fotek z různých úhlů. Sice jsem kvůli tomu musel přelézt plot, ale jinak jsem holandské zákazy k šlapání po přírodních krásách dodržoval. Ona je totiž dost velká část místních pobřežních dun asi chráněná, soudě podle cedulí a informačních tabulí.
Dračí zuby znamenaly konec výletu podél pobřeží na jih a otočku zpátky směrem k Den Helderu. Cestou k fortu Kijkduin jsem ještě viděl tři bunkry, ale ze dvou z nich to byly pouze kousky betonu stropu čouhající z dun a v jednom případě vchod zasypaný kameny. Po téměř osmi kilometrech jsem se konečně začal blíži k fortu Kijkduin, ve kterém je muzeum a akvárium. Na muzeum jsem chuť neměl (nějak si představuju, jak tam jsou naoblíkané figuríny do napoleonských uniforem apod.) a na akvárium už vůbec. Zato unikátní pancéřovou kopuli pro telemetrii a pozorování jsem si vyfotil hned z několika stran a vzdáleností. Kopule byla vyrobena ve Francii firmou Schneider a na fortu Kijkduin osazena v roce 1897. Její hmotnost je kolem 48 tun a kromě Den Helderu byla instalována v roce 1894 ještě jedna v Ijmuidenu. Nějak si ale nevybavuju, že bych o té druhé něco slyšel, nejspíš už neexistuje.
Od fortu Kijkduin jsem vyrazil ještě na východ k objektům velitelství protiletadlových bateriíí s objektem Fl250 s pozorovací věží a pěti úkryty M151. Bohužel, pozemek s objekty byl opět obehnán plotem a nikde nebyly žádné díry nebo místa, kudy lidé evidentně chodí, tak jsem vzhledem k množství výletníků courajících po cestičkách okolo nechtěl provokovat a pouze jsem si objekt s velitelskou věží vyfotil zpoza plotu. Objekty jsou ale klasicky počmárané, takže nějak drsné to s jejich nepřístupností nebude.
Odtud jsem se po pobřežním valu vydal kolem majáku k fortu Erfprins. Tady jsem pochopil, odkud má fotku Caspar Vermeulen ze stránky fortweb.net, jen nechápu, jak to dokázal. Fort je v držení armády, je obehnaný plotem, kolem kterého jsou lampy, kamery a posekaná tráva. Takže jsem se pokochal pohledem na několik radarových věží a pokračoval jsem plynule v chůzi směrem k přístavu. Na fort Dirks Admiraal jsem už neměl síly a navíc na mne v přístavu čekalo velké lákadlo a čas kvapil.
Tím lákadlem je námořní muzeum, kde je přístupná holandská ponorka Tonijn (tuňák). Ponorka byla v provozu od šedesátých do devadesátých let, je tedy poměrně nová a docela jsem se na ni těšil. Nebýt Internetu, tak o ní nevím, na námořní muzeum jsem narazil náhodou v sobotu večer při zjišťování informací o Den Helderu. Ponorka měla posádku kolem sedmdesáti mužů a v jednom případě jsem vevnitř našel lůžko, kde bych se sice vyspal (na výšku tam bylo asi půl metru místa, ale nechápu, jak tam lezli, protože to bylo až pod stropem a škvíra, přes kterou se k posteli dalo dostat, měla s bídou 30 cm. Vepředu je otevřená torpédová komora, ve které je zasunuté torpédo. Stejné torpédové komory jsou i na zádi. Navigační a řídící stanoviště a jeho okolí obsahuje tolik budíků a hejblátek, že netuším, jak se to naučili ovládat a kdo to dokázal vymyslet. Každopádně, líbilo se mi tu víc jak na bunkrech. A bojovým periskopem bylo vidět nádherně ven. Důstojníci měli svou místnost s dřevěným obložením a podobné měla i jídelna mužstva. I když, na můj vkus ty prostory byly pro sedmdesát lidí dost těsné a nejvíc místa se mi zdálo být u torpédometů. Ještě mě překvapila kuchyň s troubou a sporákem. Skoro jako na Maginotce. Návštěvu ponorky můžu vřele doporučit, atmosféru dokreslují z reproduktorů ještě různé zvuky, jako sonar, odpalování torpéd apod.
Venku vedle ponorky ještě kotví minolovka Abraham Crijnssen z druhé světové války, během které operovala na Jávě a kolem Austrálie. Oproti ponorce na ní bylo mnohem víc místa. Dobové fotky z válečné služby krásně dokreslují představu o tom, co ta loď asi zažila.
