IJsselská linie, Nizozemí (2008)

Před více než rokem jsem na Internetu zahlédl fotku holandského poválečného objektu s věží ze Shermanu. Když jsem přemýšlel, co budu dělat o víkendu, nabídl se tento cíl víceméně sám. Předpověď počasí neslibovala nic příjemného, ale to tady nikdy. Navíc tankové věže na objektech opevnění jsou v dnešní době docela raritní, protože ačkoliv je jednotlivé státy sázely jeden za druhým, tak do dnešní doby se téměř žádné věže nedochovaly. Resp. dochovaly, ale na nepříliš dostupných místech, jako například na rusko-čínské hranici.

Objekty, o kterých je řeč, byly postaveny v padesátých letech minulého století jako součást tzv. Ijsselské linie. Holanďané vymysleli na řece Ijssel soustavu přehrad a propustí, kterými byli schopni zaplavit relativně velká území v předpolí. Slibovali si od toho zpomalení nebo dokonce zastavení případného ruského útoku. Jednotlivé propusti a přehrady byly potom hustě chráněny jak objekty s vyřazenými tankovými věžemi (jak s kanónem, tak pouze s kulometnou výzbrojí), tak otevřenými betonovými postaveními pro kanóny Bofors či čtyřče protiletadlových kulometů Browning.

Jižně od vesnice Olst se místní organizace rozhodla část objektů rekonstruovat. Podařilo se zde dokonce za přispění Evropských fondů rekonstruovat jednu z propustí. Kromě toho organizace provádí návštěvníky v objektu polní nemocnice a velitelském objektu. Návštěvnost mají vyšší než na K5ce. Nevýhodou většiny holandských muzeí ovšem je, že otevírají až nejdřív od dubna. Vyjel jsem tedy na výlet s tím, že jsem veděl, že všechno uvidím pouze zvenku.

Ani to se nakonec nepodařilo, neviděl jsem přehradu na Ijsselu s přístavištěm bariér, protože přístup k ní byl pod vodou. Vůbec to tu nevypadá na zimu, ale spíš jaro – kvetou sněženky a nějaké krokusy, lidi chodí div ne v tričkách (ale to zase tolik neznamená, jako jediný jsem měl na hlavě čepici a i tak jsem skončil večer v posteli se dvěma peřinama, Holanďani jsou zřejmě víc otužilí).

Celý výlet jsem podnikl vlakem. Holandské vlaky se za mou krátkou zkušenost nedají s těmi českými vůbec srovnávat. Zpoždění jsem zažil za celý víkend jenom jednou (asi tři minuty). Na žádné ze zastávek jsem nečekal víc jak půl hodiny, vlaky jezdí pravidelně v určené časy (třeba zrovna každou půl hodinu) celý den. A nevím, jak to dělají, ale vždycky jsem přestupoval na stejném nástupišti, na které jsem dojel. Nehledě na to, že nástupiště příjezdu i odjezdu jsem už věděl dopředu z Internetu. Ale pro české vlaky by to asi byl příliš složitý úkol…

Dojel jsem do Olstu, pěšky po cyklostezce jsem došel až k objektu s věží z tanku Sherman Firefly se 76.2 mm kanónem. Hlaveň není původní, je to nějaká upravená trubka, ale vypadá docela dobře. Jenom ten podpírací sloupek si mohli odpustit. Od tohoto objektu jsou nedaleko v předpolí vidět dva kopečky, které jsem hned odhadoval na další bunkry. Část objektů byla stavěna v oblastech, které měly být zaplaveny. Měly být schopny samostatných operací i během zaplavení. Díky tomu a díky rovinatému terénu se objekty dobře hledají, stačí se rozhlédnout po kopečcích hlíny. Ony dva kopečky, které jsem viděl, se nakonec ukázaly být bunkry přesně dle očekávání.

Z jednoho z kopečků se vyklubalo otevřené postavení pro 40mm protiletadlový kanón Bofors spojené s objektem pro tankovou věž z kanadského tanku Ram Mk.II vyzbrojenou kulometem. Druhý kopeček se ukázal být otevřeným postavením pro protiletadlové kulometné čtyřče půlpalcových Browningů (M45). Objektů bylo postaveno celkem velké množství. Jen co se týče Olstu, tak objektů pro tankové věže bylo postaveno 29 (23 vyzbrojených pouze kulometem, 6 s kanónem), k tomu 15 otevřených postavení pro kanóny Bofors a 14 postavení pro protiletadlové kulometné čtyřče.

Kus dál v lese jsou hned vedle sebe objekty polní nemocnice a velitelský bunkr. Kousek od nich je u polní cesty k zámku informační tabule, na které je i mapa se zakreslenými umístěními objektů. Teprve tady jsem si udělal představu o tom, jak hustě byly objekty rozmístěné.

Cestu zpět jsem zvolil podél trati, kde měla být obrana zvláště hustá. Jeden objekt jsem odhadl opět podle kopečku a toho, že zblízka jsem viděl nějaké ventilační trubky. Bohužel jsem se nedostal až k němu, velkým nešvarem Holandska je, že každý druhý příkop není nic jiného než vodní kanál. A zase tak moc mě ten kopeček nezajímal, abych musel brodit (bylo na první pohled jasné, že je zasypaný). Vynahradil jsem si to u jednoho přejezdu, který bránila dvojice tankových objektů. Věž z tanku Sherman s kanónem bohužel osazená není, ale kulometná věž z kanadského tanku Ram Mk.II ano.

Časově celkem s přehledem jsem nasedl opět na vlak a vydal se zpět do Utrechtu. V Arnhemu jsem měl přesedat a chtěl jsem toho využít k návštěvě tamního postavení stejné linie. Tady už jsem měl informací mnohem méně a stavit jsem se chtěl pouze díky tomu, že jsem našel v nějakém fotoalbu na Internetu fotku dvou objektů s věžemi ze Shermanu spolu s odkazem na Google Maps. Musím říct, že postavení v Arnhemu mě dost překvapilo. Oba objekty jsem celkem bez problémů našel, ale překvapení spočívalo v tom, že na dohled od nich se nachází další objekt s tankovou věží (mírně se lišící v tom, že nemá vstup shora, ale zezadu). Měl jsem podezření, že v lese vedle budou další objekty, ale terén byl rozbahněný a podupaný krávami a navíc se začínalo stmívat, takže jsem si řekl, že to nebudu hrotit. Moje podezření se ukázalo být pravdivým, když jsem ještě přes hradbu ohradníků na cestě zpátky viděl další věž ze Shermanu. Také betonová kostka u jednoho z domků, která se tvářila jako kompost, nebyla nic jiného než otevřené postavení pro kulometné čtyřče Browningů.

Denní výlet splnil očekávání, viděl jsem asi šestnáct pevnostních objektů, sedm tankových věží, co víc si přát. Snad jen, více času a větší teplo…

Dodatek ze 17.5.2008: Dnes jsem opět navštívil lokalitu u Arnhemu. Počasí nepřálo jiným plánům a z minula jsem věděl, že k minimálně jedné věži jsem se nedostal. Také jsem od své milované ženušky dostal v mezičase GPS modul, tedy je skvělá příležitost věže zaměřit, aby se k nim mohli dostat i jiní bunkrů chtiví jedinci.

Špatné bylo, že i když jsem k poslední věži z minula zkusil proniknout ze správné strany přes les (zhruba od jihovýchodu), ke věži samotné jsem se nedostal, protože mě asi padesát metrů od ní zastavil dvojitý a pekelně hustý elektrický ohradník, který nešel ani přelézt ani podlézt, pokud jsem nechtěl zkoušet, jestli je nabitý. No však přijeďte a uvidíte. U věže čtyři jsou proto souřadnice odečteny z tohoto nejbližšího místa (blíž už to fakt nešlo, ani z jiné strany). Slíbené GPS souřadnice: